sukulenty.estranky.cz

Do soutěsky Barranco de Masca jsme se vrátili po dlouhých šestnácti letech. Když jsme v ní byli zjara roku 1999 poprvé a naposledy, zdála se ta překrásná rokle být opravdovou oázou klidu a ticha. Po skalních stěnách se nesly jen naše občasné výkřiky nadšení, doprovázené libozvučnou ozvěnou. Tehdy pro nás bylo dobrodružství se sem vůbec dostat. Malinký autobus s francouzským průvodcem, usazeným hned vedle řidiče, co chvíli takřka zastavoval v křivolakých zatáčkách nad skalními srázy, a někdy byl dokonce přinucen i kousek couvnout. Veselý průvodce ukazoval dolů pod strmá skaliska s tvrzením, že právě tam skončili méně šikovní řidiči, než je ten náš.

Vesnička Masca dole pod námi byla tehdy zahalena v mlze, venku poprchávalo a my dva Češi jsme byli naším průvodcem ostatním představováni málem jako exoti, protože se zákazníky ze srdce Evropy se tehdy turističtí průvodci zjevně setkávali jen velice zřídka. Vybaveni od agentury batůžky se svačinkou jsme ve společnosti Švédů, Němců, Dánů, Belgičanů, Holanďanů a vedeni zmíněným Francouzem vstoupili do hluboké rokle plni očekávání. Na své půldenní cestě k pláži, kde jsme se pak nalodili a odevzdali vyprázdněné batůžky, jsme potkávali individuální turisty jen zcela výjimečně a za celou dobu se setkali asi s třemi podobnými skupinkami s průvodcem. Cesta lodí do Los Christianos pak byla mnohem dobrodružnější, než cesta soutěskou, a mokří jsme byli ještě při návratu do svých hotelů.

Na svých dalších cestách po ostrově Tenerife jsme občas vesnicí Masca procházeli, nebo ji jen sledovali z výšky na svých četných toulkách pohořím Teno. Pořád se před námi objevovaly nové a nové cíle, které nesnesly odkladu, ale byli jsme pevně rozhodnuti se do rokle jednou vrátit a vidět ji jinýma očima. Více se soustředit na sukulenty, kterým jsme tehdy věnovali pramálo pozornosti, uchváceni bizarní krásou samotné rokle. Ta chvíle nastala, a do Mascy jsme se tentokrát vydali linkovým autobusem ze Santiago del Teide, kam zase jezdí přímá linka z Puerta. Při sjíždění serpentinami jsme zavzpomínali na šestnáct let starou cestu a zastávku na jedné vyhlídce, kde náš průvodce ukázal na siluetu ostrova La Gomera s tvrzením, že v dáli můžeme spatřit svobodnou Kubu. Zvláště němečtí turisté začali poslušně vytahovat foťáky, protože nepochybovat patří neodmyslitelně k jejich nátuře.

Mascu jsme našli plnou lidí. Auta parkovala úplně všude a z té výšky serpentin připomínala pestrobarevné lentilky, rozsypané podél silnice. Z autobusů vybíhaly další desítky lidí s foťáky a chytrými mobily v rukou, poháněni jako stáno svými průvodci. Na Mascu měli pouhých třicet minut, víc není možné, protože je čeká ještě celý západ ostrova a stmívat se bude už za pár hodin. Zhotovit trvalou vzpomínku na nezapomenutelnou soutěsku, nakoupit zaručeně místní prudukty, a neopařit si přitom patro horkou kávou con leche, to jsou hlavní body té bleskové návštěvy.

A pak šup do autobusu, protože u krajnice stojí další dva se stejně nabitým programem. Také hospod i stánků se suvenýry přibylo, co jsme tu nebyli. Nic z toho ale ani trochu neubralo na kráse okolní přírodě i rokli, otevírající se zatím ještě doširoka kousek pod námi. Naopak se zdejší příroda nádherně vzpamatovala a zazelenala od chvíle, kdy jsme tu byli naposledy. To bylo na podzim roku 2008, asi rok nebo dva po ničivém požáru, jehož plameny spálily na troud veškerou zeleň nejenom v ústí soutěsky, ale i v širokém okolí toho malebného místečka.

Tentokrát jsme neměli v úmyslu sestoupit až na pláž a nechat se pak lodí odvézt do některého z přístavu na jižním pobřeží. Měli jsme pár hodin, které jsme se rozhodli věnovat kocháním se krásami rokle a také pozorování, jak se zdejší sukulentní osazenstvo probouzí z letního spánku. Jenomže na jedno ani druhé nebyl tentokrát v Barranco de Masca dostatečný klid. Zástupy poutníků nyly nekonečné. Vyfotit alespoň některý úsek rokle bez lidí se zdál být naprostou utopií. Jeden pomalejší chodec zbrzdil dalších dvacet rychlejších, když se zašprajcoval v nejužším možném místě a rozhodl se právě zde zformovat celou rodinu či výpravu ke společnému fotografování.

Začali jsme pošilhávat po skalních stěnách a hledali vodní kanály jimi vedoucí, o nichž jsme hodně četli na internetu a které jsou schopny poutníka dovést až k okraji Los Gigantes na jihozápadním pobřeží. Rozhodli jsme se, že jakmile kanál spatříme, vydáme se kousek po něm, abychom unikli tomu shonu a především spatřili Barranco de Masca z trochu jiného úhlu pohledu. Na delší cestu jsme nebyli vybaveni vodou ani čelovkami, které by nám umožnily projít i dosti dlouhými tunely. Prostě jen krátký průzkum, kam by se dalo vyrazit třeba někdy příště, protože o brzkém návratu na Tenerife ani jeden z nás nepochybuje.

Stačilo projít kanály několik desítek metrů a ocitli jsme se nejenom ve skalním tichu, ale také vysoko nad zástupy poutníků, tvořících dole pod námi pestrobarevného hada, kroutícího se mezi skalními stěnami. Hlídali jsme si čas, protože na zpáteční cestu jsme si museli nechat pořádnou rezervu, především vzhledem k nezvyklému vedru, panujícímu i v jinak chladivém skalním světě Barranco de Masca. Nakonec za nás vše vyřešil jeden svízelný úsek, vyžadující trochu obratnosti i času, ale především pořádný zdroj světla, protože na konec skalního tunelu před námi tentokrát vidět nebylo. Užívali jsme si ještě chvíli skalního ticha a s nadšením sledovali obrovské kolonie Monanthes polyphylla, které však k naší smůle byly příliš daleko na focení a navíc v naprosto nepřístupných místech. Z jediného místa zde bylo možno spatřit desítky kolonií, mnohdy čítajících stovky, možná i tisíce hlav.

Při zpáteční cestě jsme si sáhli až na dno, a každičký kousek stínu byl naším vysvobozením. Nahoře ve vesnici právě vrcholil turistický ruch. Osm nebo devět autobusů, z nichž většina s nastartovanými motory, a mezi nimi chaoticky se pohybující turisté, nahánění svými průvodci a řidiči. Sotva jeden autobus odjel, už jeho místo obsadil další. Připomínalo to taxikářské štafly před severním letištěm, kde řidiči ručně tlačí svá vozidla, sotva se jedno místo uvolní. Jenže autobus jen tak roztlačit nelze a tak je vše zahaleno v modravém dýmu výfukových plynů. Někteří výletníci v hanojkách a s foťáky v rukou mi připadají více zdecimovaní než my dva po namáhavém výstupu z rokle. V serpentinách na kopci už vidíme náš zelený autobus z Buenavisty, ale ještě deset minut mu trvá, než dorazí do Mascy a dalších deset, než se proplete tím chaotickým improvizovaným autobusákem přímo nad roklí. Slibujeme si, že tady jsme byli naposledy.

Obr.č.1 – Vesnička Masca z výšky chodníku Guergues, č.2. - stejná vesnice zblízka, č.3. - zástupy turistů v rokli, č.4. - v úzkých místech rokle se to pak občas zadrhne, č.5. - probouzející se Aeonium sedifolium, č.6. - konečné kanál i s tunelem, kterým jsme ještě prošli, č.7. - pohled z výšky kanálu na skupinku turistů, č.8. - siesta ve skalním tichu, č.9. - návrat do vesničky Masca