sukulenty.estranky.cz

Hned na začátku musím říci, že nám tentokrát vyšlo nádherné počasí. Za celých čtrnáct dnů potulování nádhernou přírodou ostrova Tenerife jsme zmokli pouze jedinkrát, a to ještě mírně a jen asi slabou půlhodinku. V horách na Tenerife se všechno odehrává strašně rychle. Svítí sluníčko, obloha je modrá jako na pohlednicích, ale pak se najednou přes skalní hřeben převalí hustá mlha a pohádce je konec. Během několika minut mrholí nebo prší (nebo rovnou lije!), a vidět je sotva na dvacet metrů. Právě proto že se vše odehrává tak rychle, vyplatí se v tom dešti zase klidně vyčkat na sluníčko. Někdy je to otázka deseti minut. Vidět podobnou oblohu doma, zalezu, vezmu si knížku a půl dne nevystrčím nos! Tady je zkrátka všechno jinak!Jediný deštík jsem zažili na hřebeni Cumbre de Masca. Byla to tak trochu cesta do neznáma, nic nastudovaného z turistických průvodců nebo internetu. Začátek té trasy byl v mapě vyznačen čárkovaně, což znamenalo že se jedná o stezku neznačenou, nebo značenou jen mizerně, a padající panáček na ceduli obvykle upozorňuje, že cesta po ní je pouze na vlastní nebezpečí. Jakoby cesta po té řádně značené nebyla! Mnohdy bývají čárkovaně značeny i úseky hůře schůdné, jak jsme se měli možnost přesvědčit na několika jiných, podobně značených stezkách v různých místech ostrova. Takto v mapě značené úseky se ale obvykle protínají s normálně značenými trasami, a v mnoha případech umožňují jejich zkrácení nebo fungují jako vítané propojení při kombinaci dvou různých tras.
Ráno nás zelený autobus vyklopil v centru městečka Santiago de Teide. Nebe bylo šedé, silnice i chodníky mokré, a vládlo tu nezvyklé chladno. Paní v informačním středisku se nám snažila vyjít vstříc a nasměrovat nás. Nakonec nám ale nejvíce pomohl kapesní slovník anglicko-český, za jehož pomoci jsme si slůvko za slůvkem přeložili onu varovnou tabulku u silnice, od níž vedla borovým lesem nenápadná pěšinka vzhůru do kopců. A všude vůkol už jen barevné louky plné vůní, ale také pozůstatků rosy, nebo spíše  nočního či ranního deště. Krajina se tu ale měnila stejně rychle jako počasí. Borové lesy a rozkvetlé louky záhy vystřídala  stále strmější kamenitá stráň, připomínající jednu velkou a neskutečně nádhernou skalku. 
Taky už převládaly sukulenty, ale jejich porost nebyl ani zdaleka tak hustý jako později ještě o něco výše. Právě tady jsme ale spatřili naši první malou kolonii nakvétajících Monanthes pallens, nádherně naaranžovanou ve svislé skalní štěrbině. Aeonií tu sice mnoho nerostlo, ale na mimořádně výrazném zbarvení jejich listů byl znát pravidelný přísun ranní rosy a vlhkosti z mlhy. Vzpomněli jsem si na naše letněné sukulenty doma na zahradě, které rok co rok díky střídání vysokých denních a nízkých nočních teplot získávají podobně intentivní zbarvení právě díky ranní rose. Vše matkou přírodou nádherně naaranžováno, jen  zmáčknou spoušť foťáku! Rostliny Aeonium urbicum (patrně?) zde byly o mnoho nižší, než jaké jsme potom spatřili v cíli naší cesty u průsmyku La Tabaiba. Jejich listové růžice ale byly v mnoha případech neméně robustní, a navíc opravdu mimořádně výrazně zbarvené. I na jejich listech byly patrné kapičky rosy nebo zbytků deště. Listy byly tudíž nezvykle čisté, a také jen málokdy poškozené. Prostě radost pohledět!Zanedlouho jsme se plni dojmů napojili na oficiálně značenou trasu. Santiago už bylo hluboko pod námi, zahaleno do šedivé mlhy a ještě šedivějších mraků, stejně jako vrchol Pico de Teide. Vyšplhali jsme až do sedla, odkud bychom teoreticky měli už spatřit vesničku Masca. Z ní se rok od roku více turistů vydává světoznámou bizarní soutěskou Barranco de Masca dolů k moři. Z kamenité pláže pak obvykle plují lodí do Los Christianos, odkud je z přístavu autobusy rozvážejí do jejich hotelů po celém ostrově. Měli jsme sice letos v plánu prohlédnout si alespoň kousek té nádherné rokle, kterou jsme prošli celou naposledy v roce 1999. Jenomže se našlo mnohem více lákavějších cílů, a tak z Mascy nakonec sešlo. Snad příště.
Seděli jsme ve zmíněném sedle, jednom z vůbec nejkrásnějších místeček, jaká jsme na ostrově tentokrát navštívili. Byla to báječná přírodní rozhledna. Kus červenohnědé země se sporadickým porostem, zčásti samozřejmě sukulentním, široký sotva patnáct metrů. Stačilo udělat pár kroků, a slavnou Mascu jsme měli pod sebou jako na dlani. Vesnička se z té výšky změnila jen v nepatrný bílý bod. Stačilo popojít zase pár kroků zpátky, obrátit zraky na druhou stranu a naskytl se nám další úchvatný obraz. Pico de Teide, nejvyšší hora v celém Španělsku, jejíž vrchol se co chvíli objevil z rozestupujících se mračen a se zbytky sněhu připomínal obří cukrovou homoli.
 Lítali jsme tam oba jako blázni z jedná strany na druhou, a nemohli se nabažit těch báječných výhledů. Dobrý výhled totiž není v pohoří Teno žádnou samozřejmostí, jak jsme se v minulosti (i velice blízké budoucnosti!) měli možnost už několikrát přesvědčit. A pak jsme k dovršení všeho poprvé spatřili zářivě žlutá květenství Greenovia dodrentalis. Když jsme byli na Tenerife naposledy, probouzely se zrovna jejich husté listové růžice z dlouhého letního spánku a sotva vylézaly ze zajetí suchých slupek starých listů. Tentokrát jsme si jich užívali v plné kráse, stejně jako droboučkého rozchodníku Sedum rubens, jehož jemně růžové kolonie byly k vidění všude kolem. Jen kousek nad námi se tyčily věže Velké a Malé Galy. Jaký asi musí být teprve výhled odtud? Snad příště!Procházeli jsme hřebenem, spojujícím naši přírodní panoramatickou rozhlednu a průsmyk La Tabaiba, známý nám zase z minulacoby opravdový sukulentní ráj. Vzpomněl jsem si okamžitě na rozcestník La Cancela s kamennou mohylou a stařičkými, takřka již nečitelnými dřevěnými ukazateli, v jehož blízkosti jsme před pěti lety objevili početné kolonie ještě zakuklených Greenovia dodrentalis. Byl jsem proto zvědav, zda mne paměť neklame a opravdu ke zmíněnému rozcestníku dorazíme. Stalo se! A pole zářivě žlutých květenství nasvědčovalo tomu, že vyhynutí té nádherné kytce z čeledi Crassulaceae tady zatím určitě nehrozí!
Cestou sem se nám Masca na chvíli zcela ztratila v mlze, stejně jako okolní vrcholy pohoří Teno i úrodné údolí El Palmar, rozkládající se hluboko pod námi na druhé straně hřebene. Ale pak se vše znovu v dobré obrátilo. Sluníčko tu krásu všude kolem nasvítilo do ještě jasnějších tónů, a zanedlouho jsme odpočívali a kochali se zářivě žlutými kvítky  u kamenného ukazatele La Cancela. 
Do civilizace jsme se vrátili za pár desítek minut ve zmíněném průsmyku La Tabaiba. Cestou sem jsme procházeli kamenitou stezkou, lemovanou tisíci mohutných rostlin Aeonium urbicum. Nakvétající listové růžice některých z nich dosahovaly takřka půlmetrového průměru, a celé to bizarní divadlo připomínalo nekonečné pole obřích hub!
Vyhlídková plošina v prudké zatáčce klikaté asfaltky z Buenavisty do Mascy byly plná turistů a jejich aut. Všichni horečně pobíhali kolem a pořizovali dokumentaci ze své dovolené. Bloudili jsme chvíli mezi nimi a ve spárách kamenů v těsné blízkosti provizorního parkoviště jsme objevili nádherné kolonie kvetoucích Monanthes pallens. Cesta do údolí El Palmar vedla mokrými loukami, opět plnými nádherných barev. Když se v zatáčce nečekaně objevil zelený školní autobus, o němž nebyla v jízdním řádu ani zmínka, chvatně jsme opustili krásné Teno a s přestupem na jiný (stejně zelený) v Buenavistě jsme se za soumraku vrátili plni dojmů do Puerto de la Cruz. 
Obr.č.1 - barevné louky a borové lesy na začátku naší cesty, č.2 - přírodní skalka s aeonii jen o kousek výše, č.3 - a jedno Aeonium urbicum zblízka, č.4 - naše první kolonie Monanthes pallens, č.5 - kochám se výhledem na Mascu hluboko dole a krásnou přírodu všude kolem, č.6 - Pico de Teide v mracích a Santiago de Teide hluboko pod námi, č.7 - první květenství Greenovia dodrentalis, které jsme spatřili tam nahoře, č.8 - kvetoucí Aeonium urbicum ještě o kousek výš, č.9 - živá i mrtvá A. urbicum jsou dominantou kamenité krajiny u průsmyku La Tabaiba, č.10 - takové je jarní Tenerife!