sukulenty.estranky.cz

Za výchozí bod své druhé výpravy do pohoří Anaga jsme zvolili Pico de Inglés. Tento 992 metrů vysoký vrchol patří k nejkrásnějším vyhlídkovým místům na celém ostrově. Z příjemné skalní plošiny se naskýtá nádherný pohled na hlavní město Santa Cruz i blízké universitní město La Laguna. Když je alespoň trochu jasno, vidíte z vyhlídky také Pico de Teide (obr.1) i ostrov Gran Canaria. Jenomže nad hřebeny pohoří Anaga věčně vítr honí cáry mlhy, která vyhlídku obklopovala  i při obou našich návštěvách. I tak byl ale pohled do okolní  krajiny fascinující.
Na Pico de Inglés končí nepříliš frekventovaná autobusová linka z La Laguny. Protože jsme měli v úmyslu sestoupit z vrcholu horskými roklemi až do hlavního města, existoval pro nás jediný vhodný spoj, který jsme tak tak stihli. Pasažérů v malém zeleném autobusku nebylo mnoho, a když v Las Mercedes vystoupili poslední domorodci, zbytek cesty už jsme se vezli sami dva! Při pohledu na čerstvý záznam na kartičce Bonobus jsme mohli inspirováni televizní reklamou směle zvolat „a máme to zadarmo!“. Zrovna jsme totiž brali bonus v podobě bezplatné jízdy, trvající skoro hodinu. Při častých jízdách se tahle modrá kartička se stálými i náhlými slevami nejednou stává kartou doslova zlatou!
Nahoře byla mlha jako v prádelně, a také na osvěžení v avizované kavárně jsme si museli nechat zajít chuť, protože byla  zrušena patrně už před několika lety. Na její polorozpadlé střeše jsme mohli alespoň sledovat nádherná aeonia, vyrůstající v mezerách mezi červenými taškami. Čekal nás poměrně zdlouhavý sestup vavřínovými a vřesovcovými lesy, jimiž se cesta klikatila podobně jako předtím silnice vedoucí k vrcholu. Ze sukulentů v polostínu rostly pouze drobné rostliny rodu Aichryson, které na své chlupaté listy chytaly neuvěřitelné množství všudypřítomné rosy. Jakmile jsme ale sestoupili pod mraky, změnilo se nejenom počasí, ale také ráz krajiny, a tudíž i složení rostlinstva.
Členitý terén už zde začínal být místy kamenitý, a před námi se otevírala  poměrně široká roklina. Na stráních podél cesty rostla na prosluněných mýtinách nejrůznější aeonia, z nichž převažovalo přízemní Aeonium canariense, připomínající svěžím zbarvením i tvarem salát. Také místy takřka kolmé skalní stěny byly porostlé mohutnými růžicemi, které byly často jedinou zelenou vegetací široko daleko. Kontrastně s nimi působily jiné druhy aeonií na stoncích často až metr vysokých (obr.2).
Nabízelo se zde více cest, a značení jako obvykle zklamalo právě ve chvíli, kdy jsme ho nejvíce potřebovali. Zvolili jsme nesprávnou cestu, takže jsme zanedlouho došli k jedinému obydlí v tomto údolí. Chlévy kousek od chalupy byly vytesány přímo do skály (obr.3), takže jejich majitelé ušetřili na zdivu a vystačili pouze s přední stěnou. Po krátkém odpočinku ve stínu rozložitého korkového dubu jsme se vydali zpět do sluncem rozpáleného údolí. Vegetace na okolních stráních byla v těchto místech až na několik proschlých keříků takřka výhradně sukulentní, protože jiné rostliny by podobnou celodenní výheň jen těžko přežily.
Opět se nám někam vytratili malovaní panáčci, kteří nás na plechových cedulkách provázeli na všech cestách po ostrově. Šli jsme proto instinktivně po nejširší prašné a kamenité cestě, což se nám záhy z botanického hlediska vskutku vyplatilo. Na kolmé skalní stěně  výrazně hnědého zbarvení jsme objevili několik rostlin Aeonium lindleyi (obr.4). Byly to shodou okolností jediné zelené rostliny v této stěně, takže je bylo těžké přehlédnout. Drobné stromečky s růžicemi silně lepkavých listů vyrůstaly z nepatrných štěrbin v jinak homogenní skalní stěně. Některé rostly kolmo na stěnu, ale většina „hlavou dolů“ (obr.5)! Jejich listy byly díky své lepivosti hustě pokryty prachem z blízké cesty, a také chmýřím ze semen jiných rostlin. Příliš vlhka a stínu si zde opravdu neužívaly. Na stěnu svítilo takřka celý den, a pokud přece jenom čas od času zapršelo, něměly kořeny rostlin příliš šancí něco z vodního přídělu ukořistit.
Po nějaké době cesta končila jakýmsi odpočivadlem, sloužícím zřejmě zemědělcům z širokého okolí jako jediný stálý zdroj vody. Nedlouho poté, co jsme vodní zdroj minuli, jsme se nechtěně a na dlouhou dobu vzdálili turistickému značení, které nás mělo spolehlivě dovést až na předměstí Santa Cruz.
Byl to ale šťastný omyl, a to i přes pekelné vedro, které v širokém údolí panovalo. Stráně tu byly takřka holé, červenohnědé a sluncem zalité od rána do večera bez kousku stínu. Tomu odpovídal i zdejší porost (obr.6). Na vyprahlých stráních výrazně dominovala Euphorbia canariensis. Často se jednalo o trsy čítající stovky sloupovitých těl, zabírající i několik metrů čtverečních. Další zástupci rodu Euphorbia byli v menšině, a protože na jejich vrcholcích byly teprve zárodky budoucího olistění, nedaly se spolehlivě určit (v jiných částech ostrova byly stejné rostliny už plně olistěné). Byly to stromkovité druhy, podobné třeba Euphorbia obtusiolia (E. broussonetii) nebo E. balsamifera, ale jejich kmeny zde byly sice také silné, ale zároveň i nezvykle vysoké. A pak už jen všudypřítomné opuncie, a čas od času nějaká aeonia. Díky takřka dokonalé absenci jiných než sukulentních rostlin se nám zde naskytla vzácná příležitost spatřit i malé semenáčky rodu Aeonium (obr.7). Na sluneční palbě rostly pomalu, byly krásně kompaktní a barevné, roztroušené nepravidelně v blízkém okolí uhynulé odkvetlé rostliny, z níž zůstával ze země trčet už jen holý, suchý pahýl.
Bylo to pro nás příjemné bloudění strohou sukulentní krajinou, a tak jsme ani neregistrovali, jak rychle nám ubývají zásoby vody. Nikde ani živáčka, zdroje vody dávno vyschlé. První vodu jsme z výšky spatřili při pohledu do jakési miniaturní přehrady, na jejímž dně v blízkosti betonové hráze byla mělká kaluž velikosti házenkářského hřiště. Radost z tohoto pohledu by měli zcela nepochybně ornitologové, protože břehy té louže byly hustě osídleny žíznivým ptactvem všemožných druhů. Po dlouhé době jsme slyšeli jiné zvuky než ty způsobené větrem, prohánějícím se skalnatýni úbočími.
Minuli jsme starý a zanedbaný domek, patřící zřejmě správci toho vodního zařízení. Stál u něj malý teréňák japonské výroby, který nám díky svému vzhledu a opotřebení připadal možná i třicet let starý. Vzápětí jsme ale při pohledu na kamenitou cestu, klikatící se k domečku pochopili, že stáří auta  nemusí být ani zdaleka tak vysoké. Sami jsme měli co dělat, abychom po té komunikaci prošli bez úrazu po svých. Každý náš pohyb po jejím okraji způsoboval okamžité spuštění kamenných lavin. Nedovedli jsme si představit, jak se může na té cestě pohybovat vozidlo široké takřka jako ona sama.
Dole se za zatáčkou cesta náhle rozšířila, a její povrch byl zpevněný. Všude kolem rostlo množství nádherných agáví se zvláštně měkkými a sytě zelenými listy (obr.8). Jejich okraje byly ostré jako pilka, a takřka všechny rostliny se zrovna chystaly kvést. Zkoušel jsem ty rostliny hledat na internetu a v literatuře, ale na nic vedoucího k jejich identifikaci jsem nenarazil. Proto budu vděčný čtenářům našich stránek za každou informaci o nich. Rozety jejich listů byly nepřehlédnutelné i v celkem bujné  okolní vegetaci, a budoucí květní stvoly působily v krajině dojmem stožárů (obr.9). Bujná vegetace okolo cesty byla zřejmě v tomto místě způsobena blízkostí koryta vyschlého potoka, protože okolní červenohnědé stráně byly kromě několika trsů Euphorbia canariensis vcelku pusté.
Na úplný okraj hlavního města jsme odpoledne dorazili značně vyčerpáni, a také úplně bez vody. Po zakoupení studeného pití jsme pak dlouho relaxovali a sbírali síly ve stínu překrásné aleje na třídě generála Francesca Franca. Odtud už to byl kousek cesty příjemným stínem obřích fíkusů a platanů až k obrovskému zelenému prostranství zvanému Parque García Sanabria. Botanický svět si zde  zase dal dostaveníčko na jediném místě. Zelená oáza  klidu uprostřed jinak rušného města byla opravdovo pastvou pro oči silně vyčerpaných milovníků exotických rostlin.
A tak jsme příjemně prožitý den zakončili posezením v kavárně uprostřed rostlin ze všech možných kontinentů. Blízko nás kvetly obrovské brazilské stromy Chorisia speciosa, a jenom o kousek dál se rozléhalo pole mexických cykasovitých rostlin Zamia furfuracea, z nichž většina byla ve svých středech ozdobena šišticemi květenství (obr.10). Opodál kvetly australské lahvové stomy rodu Brachychiton, a kaktusáři by pookřáli nad skupinkou kvetoucích ferokaktusů. Končil příjemný a pestrý den, jakých se dá na ostrově Tenerife prožít při troše snahy bezpočet.