sukulenty.estranky.cz

 Blížili jsme se z liduprázdných plání s několika zemědělskými samotami k Teno Alto. Vesnička s osmi desítkami obyvatel je vlastně jakýmsi centrem života celé té rozlehlé oblastí, táhnoucí se od ní západním směrem až k břehům Atlantiku. Při předchozích dvou návštěvách vesnici pokaždé zahalovala hustá mlha. Tentokrát se začala obloha protrhávat právě ve chvíli, kdy jsme míjeli poslední samoty na cestě k ní. Kytky kolem nás se najednou zdály být mnohem barevnější a svět veselejší. Hluboko pod sebou jsme definitivně zanechali šeď pobřežních pustin Teno Bajo.

Největším překvapením pro nás na planinách byl vcelku masivní výskyt Aeonium arboreum ssp. holochrysum. Na svých toulkách po Tenerife jsme jich už sice viděli dost, ale většinou se jednalo pouze o osamělé keříky, v lepším případě několik od sebe značně vzdálených jedinců. Tady byly místy dokonce nejhojnější sukulentní rostlinou. Navíc jsme přišli v ten nejlepší možný čas, kdy se rostliny probouzely z letního spánku (dormance). Jejich listové růžice se v období sucha a nejteplejších dnů výrazně redukují. Zbylé listy na koncích větví bývají hustě natěsnány a získávají červenohnědé až bronzové zbarvení. Právě v tomto vzácném období jsou rostliny nejfotogeničtější a zároveň i nejvíce vynikne jejich bizarní stromkovitý tvar.

Jak se najednou kolem cesty objevily, tak zase brzy zmizely, sotva jsme vystoupali několik dalších desítek výškových metrů, kde už jejich místo zaujímal příbuzný druh Aeonium urbicum se soliterními obřími růžicemi na koncích tlustých stonků.

Největší a nejkrásnější keř Aeonium arboreum, který jsme cestou spatřili, dostal v nedávné minulosti docela tvrdý úder. Na svědomí jej měl odumřelý květní stvol Agave americana, který padl přímo do jeho mohutné koruny. Ale příroda přece regenureje, alespoň to tvrdí v jedné televizní reklamě už nevím na co. Rostlina Aeonium arboreum ssp. holochrysum nedaleko vesničky Teno Alto docela určitě, čehož jsme se stali svědky.

Starý květní stvol Agave americana připomíná telegrafní sloup. Když se na Tenerife přihodí, že jej vítr vyvrátí a přes svodidla zasahuje do vozovky, přijedou na místo pracovníci místních technických služeb s motorovou pilou a postupují podobně, jako když u nás vichřice vyvrátí strom. Nakrájí stvol na válečky, připomínající úhledná polínka, ty pak poskládají na korbu multikáry a odvezou. Tady ale zůstalo řešení na matce přírodě, která si nakonec vždycky se vším poradí. Padlý květní stvol časem zetleje, poláme se a jeho pozůstatky s největší pravděpodobností zaroste keř Aeonium arboreum ssp. holochrysum, nyní ještě pokroucený pod jeho tíhou. Znovu se možná v praxi potvrdí, že sukulenty jsou rostliny prakticky nezničitelné.

O chvíli později už jsme se kochali báječnými výhledy z nedalekého skalnatého návrší. Vápencová skaliska tady byla hojně porostlá nerozlučnou dvojící sukulentních druhů Monanthes laxiflora a Aeonium tabuliforme. Listy prvně jmenované byly ve zdejší populaci mohutnější než bývá zvykem a také potažené silnou vrstvou vosku, způsobujícího jejich charakteristické šedobílé zbarvení s nádechem nejrůznějších odstínů. Na vyhlídce jsme potkali i první turisty za celý den. Většinou zaparkují auto na návsi v Teno Alto a ten kousek sem dojdou pěšky, aby pořídili zajímavé fotografie z dovolené. Dolů na pláně už se vydá jen málokterý z nich. Vidíme odtud i pěšinku, po které vedly před dvěma lety naše kroky směrem k chodníku Risco (Tenerife 49).

Jakmile se ocitneme na úzké asfaltce, Teno Alto už máme na dohled. Dochází nám voda a taky se těšíme, že ochutnáme místní kozí sýr, vyhlášenou pochoutku, kvůli níž sem přijíždějí lidé z celého ostrova. K našemu zklamání, při pohledu do téměř prázdné petky téměř se rovnajícímu zděšení, je místní bar Los Bailaderos zavřený. Při svých předchozích cestách jsme nalezli útočiště právě v něm. Chvilku napětí však vzápětí vystřídá okamžik úlevy. Naproti přes silnici je totiž otevřena jiná hospůdka, z níž se až k nám line podmanivá vůně domácích pokrmů, které jsou právě neseny na stůl jedinému jejímu hostu.

Doplňujeme vodu, kterou má paní majitelka nádherně ledovou, stejně jako místní nealko pivo (sin) v maličkých lahvích. Sotva její host zdolá domáckou porci masa a brambor, už před ním přistane stejně velký talíř plný kozího sýra. Zavoní až k nám. Vydávám se proto přímo ke zdroji. Jeden z chladících boxů je plný nápojů nejrůznějšího druhu, jak je tomu dnes už i v našich hospodách. Zbylé dva jsou naplněny bochníky kozích sýrů. Naznačuji paní, že bych chtěl kousek té vyhlášené dobroty zabalit sebou na cestu. Ptá se mne, jestli bude stačit za pět euro. Když souhlasím a pokládám bankovku na pult, ukrajuje z toho voňavého kozího dortu pořádnou výseč a pečlivě ji balí nejprve do alobalu a poté ještě do mikrotenové folie. Celou dobu se mi sbíhají sliny.

Při pohledu na sýr přemýšlíme, jak ho asi zdoláme. Smiřujeme se z tím, že nějaký čas z něj budeme ukrajovat ještě z hotelové lednice, když přijde chuť a v žaludku zrovna zbyde místo po vydatných večeřích ze švédských stolů. Jenomže všechno je nakonec jinak. Sotva necháme za zády poslední obydlí Teno Alto, nalezneme místečko na přistíněném balvanu u cesty a už vytahujeme z batohu sýr a nožík. Jíme ho samotný, chutná opravdu báječně. Ještě malý nášup na cestu a vyrážíme kamenitými stezkami do údolí a z něj pak znovu vzhůru na další hřbet pohoří Teno. Teoreticky bychom tu cestu už měli znát, protože jsme po ní procházeli před sedmi lety a dvěma dny, jenom tehdy opačným směrem. Tenkrát ale byla okolní krajina zahalena v husté mlze a místy i pršelo. Proto je pro nás vše naprosto nové a neokoukané.

Především množství nádherně zbarvených Aeonium urbicum, dosahujících v některých případech vskutku úctyhodných rozměrů. Jejich krásu doplňuje strohá kamenitá krajina, porostlá oranžovým lišejníkem, avizujícím výskyt drobečků rodu Monanthes. Po těch zde ale kupodivu není ani památky. Přecházíme asfaltovou silnici a ve stínu hustého vavřínového lesa pak na skalní zlom, z něhož se nám nabízí báječný výhled do úrodného údolí El Palmar se stejnojmenou vesnicí, která je cílem našeho putování. Znovu si štědře zavdáváme kozího sýra, který mizí v našich útrobách nečekaným tempem. Dominantou vesnice dole pod námi jsou hluboké zářezy do lávového kopce, způsobené někdejší těžbou. Právě před sedmi lety jsme na takřka kolmých stěnách těch zářezů nalezli malou kolonii trpasličího typu Monanthes polyphylla (Král trpaslíků z El Palmar/Tenerife 31) a fotili zde nádherná aeonia, vyrůstající na střechách chátrajících důlních budov.

Tentokrát jsme skončili v místní hospůdce u dobře chlazeného nealko piva stejné značky, jako měla paní nahoře v Teno Alto. Lionel Messi v nezaměnitelném dresu FC Barcelona se může v televizi snažit jak chce, ale nikdo z přítomných mu nefandí ani nezatleská. Katalánský klub v těchto končinách zjevně nemá příliš širokou fanouškovskou základnu. Navzdory chladivému nápoji z nás pot teče mnohem více než ze slavného Argentince na obrazovce.

Zbytek čekání na autobus věnujeme zevlování na maličkém náměstíčku před kostelem, kam se postupně scházejí místní na podvečerní mši. Zatímco ženské mizí v útrobách svatostánku natrvalo, muži jen opatrně nakouknou a hned poté usedají na schody před kostelem a zapalují si cigarety. Zdá se, že s bohem jsou už dávno vyrovnáni. Než přijede autobus, stihneme dorazit zbytek kozího sýra. Na hotelovou ledničku už nezbyde nic. Přestupujeme na další autobus v Buenavista del Norte, kde naše dlouhé a hodně namáhavé putování ráno započalo. Jako téměř při každé návštěvě místního autobusáku fotíme obří stromovou euforbii, rostoucí z ostrůvku v moři asfaltu a betonu. Malý zelený autobus proti ní vypadá jako dětská hračka.

Obr.č.1 - pohled na planiny z návrší u Teno Alto, č.2-4 - Aeonium arboreum ssp. holochrysum, probouzející se na planinách z letního spánku, č.5 - stvol Agave americana drtící keřík Aeonium arboreum ssp. holochrysum, č.6 - Aeonium tabuliforme a Monanthes laxiflora mezi kameny na vyhlídce, č.7 - vesnice Teno Alto před námi, č.8 - Iva a obří Aeonium urbicum cestou k El Palmar, č.9 - a další obři okolo cesty, č.10 - údolí El Palmar z vyhlídky, č.11 - a starý lom ve stejnojmenné vesnici už docela zblízka, č.12 - obří euforbie na autobusáku v Buenavista del Norte, jejíž fotografii najdete i na konci článku „Tenerife 49“ a kterou fotíme vždy alespoň jednou při každé naší cestě na Tenerife!