sukulenty

Tahle malá vesnička, dokonale ukrytá před okolním světem v prudkých skalnatých stráních pohoří Anaga, nám tak nějak mimoděk přirostla k srdci. Při své první návštěvě jsme sem doputovali zcela neplánovaně v samém závěru úplně posledního dne naší jarní dovolené. To se psal rok 2013 a podrobněji jsme o tom informovali v jednom z předchozích vyprávění (Tenerife 58), stejně jako o trochu divoké zpáteční cestě malým zeleným autobusem. Na mapách vesnici najdeme jako Afur, Afúr, a nejčastěji jako Las Casas de Afur.

Pod těmito názvy se skrývá několik domků roztroušených ve stráních hlubokého údolí, obehnaného ze všech stran hřebeny Anagy. Krajina se z Afuru otevírá pouze do soutěsky stejného jména, vedoucí od okraje vesnice až k moři. Právě výstupem skrze Barranco de Afur jsme sem tehdy z pláže Tamadite (Tamadiste) přišli poprvé, a stejnou cestou i podruhé na podzim roku 2015. To už jsme si krásu soutěsky vychutnali se vším všudy, protože nás netlačil čas jako při premiéře. Rokle je jedním z mála míst na ostrově s celoročním vodním tokem, a tak jsme druhý výstup zahájili osvěžující koupelí v jedné nádherné tůňce s vodopádem (Tenerife 68). 

Afur se nachází v nadmořské výšce 366 metrů a podle údajů z roku 2016 tady bydlí 74 stálých obyvatel. Vesnici tvoří shluk domků okolo kostelíku Ermita de San Pedro a pár samot v okolí, často zabudovaných přímo ve strmých skalách. Kousek od svatostánku se nachází známý bar nad parkovištěm a otočkou linkového autobusu, který sem zajíždí asi třikrát denně. Zdejší bar nabízí skromné občerstvení už desítky let, a pan majitel v něm údajně obsluhuje už půl století!

Hospůdka nabízející poutníkům osvěžení tady stála mnohem dříve, než sem byla vybudována opravdová silnice, což se stalo teprve někdy na počátku 80. let minulého století. Pan majitel je znalcem zdejšího kraje a jeho historie, a také velkým obdivovatelem generála Franca, jehož portréty bar zdobí na několika místech, i když se tak trochu ztrácejí mezi stovkami cizokrajných lahví alkoholu, seřazených na dlouhých dřevěných policích. Nad tím malým centrem zdejšího dění ční bizarní kuželovitý vrchol Roque Páez, vysoký 586 metrů a silně připomínající nedaleké Roque de Taborno, snad vůbec nejznámější vrchol pohoří Anaga.

Potřetí jsme se sem vrátili úplně jinou cestou, zato hned několik dnů po druhé návštěvě. Tentokrát jsme startovali z vesničky Las Carboneras, odkud jsme se vydali zvlněnou zemědělskou krajinou do Taborna. Tam jsme se tentokrát ani nezastavovali a rovnou pokračovali v cestě stejným typem krajiny směrem k Afuru. Terasovitá políčka se i tady střídala s vavřínovými lesy, jejichž stín byl v panujícím horkém počasí dvojnásob vítaný.

Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili ke skalnímu hřebenu s rozcestníkem, a právě tady se krajina začínala pronikavě měnit. Najednou nabízela spoustu nádherných výhledů a skaliska okolo stezky zase čas od času populace Monanthes brachycaulos, roztroušené v prasklinách a bez květů velice nenápadné. Přítomnost sukulentních trpaslíků nám zpravidla prozradil oranžový lišejník, jako už tolikrát předtím na nejrůznějších místech ostrova.

Zem tady měla místy hodně křiklavou barvu, více červenou než hnědou a vydupanou kozími stády, potulujícími se po stráních v okolí Afuru v hojném množství. Místní kozí sýr je také široko daleko vyhlášenou pochoutkou. Cestou po hřebeni jsme se nejenom kochali úžasnými výhledy do horské krajiny, ale narazili jsme i na zvláštní přístřešek pastevců, vystavěný s klacků a kamení, přizdobený ještě plackami opuncií proti potencionálním vandalům a nenechavým kozám. Přístřešek do té bizarní krajiny dokonale zapadal, stejně jako o několik metrů dále stojící přírodní brána ze stromovitých vřesovců, jakou by nevyprojektoval ani renomovaný architekt. Nad tím vším se neustále vznášely chuchvalce mlhy, zahalující nedaleké Taborno i se slavným kuželovitým skaliskem, tyčícím se v krajině jako obrovský maják.

Když jsme došli na vrchol toho hřebene a vydali se jen pár metrů stranou ze značené stezky, ocitli jsme se na úžasné vyhlídce z vápencových kamenů, ostře kontrastujících s červenohnědým okolím a strmými stráněmi hustě porostlými zářivě zelenými stromovými vřesovci Erica arborea. Tohle místečko patří k těm nejúchvatnějším, jaká jsme kdy na Tenerife navštívili. Také jsme si pobyt zde a nabízené výhledy náležitě užívali. Afur i s okolními samotami jsme odtud spatřili z takřka ptačí perspektivy a nádherný pohled se nám naskytl i na sousední hřeben, zakončený kuželem Roque de Taborno. V dáli upoutaly naši pozornost bílé vlny u pláže Tamadite, kde jsme před několika dny učinili druhý neuspěšný pokus ponořit se do nich a osvěžit se po dlouhém pochodu z Taganany nad malebným severním pobřežím.

Dolů do vesnice nám to odtud připadalo už jen kousek, ale zdání klame, jak jsme se přesvědčili o chvíli později, a v horách ostrova Tenerife předtím už mnohokráte. Do odjezdu autobusu ale tentokrát zbývala hodina a půl. Kocháme se proto opravdu důkladně a nikam nespěcháme. Cesta dolů vede úzkou cestičkou, klikatící se po boku kopce a měnící co chvíli směr. Botanicky je to zajímavá podívaná, a také trochu překvapivá, když objevujeme na mnoha místech kolonie jihoafrické tlustice Crassula muscosa, mezi pěstiteli ale pořád ještě známější jako Crassula lycopoides.

Psali jsme o ní na našem webu několikrát, stejně jako o její značné odolnosti. Ta se při sestupu do údolí projevovala neustále sílícími populacemi, místy přecházejícími až v dominanci nad původními druhy sukulentů. Ačkoliv Crassula muscosa plné slunce až tak nemusí, tady mu byla nucena odolávat od rána do večera a její droboučké lísty na tenkých stoncích měly díky tomu žlutozelené zbarvení. Na některých místech tlustice již zarůstala celé metry čtvereční terénu, a z jejích nízkých houštin vyrůstly obří růžice Aeonium urbicum nebo stromky Senecio kleinia. Drobnější Aeonium lindleyi se místy již mezi porostem africké vetřelkyně úplně ztrácelo.

 Afur se sice přibližoval, ale zdaleka ne tak rychle jak jsme si představovali. Nakonec jsme byli nuceni vystupňovat tempo chůze, ve finiši připomínající zběsilý závěr první neplánované návštěvy zjara roku 2013. K baru jsme dorazili slabých deset minut před odjezdem autobusu, který jsme cestou zahlédli opakovaně už dobrou půlhodinu předtím, než jsme se ocitli v centru afurského dění. Poblíž něj po parkovišti rázoval telefonující pan řidič. Když místní řidiči autobusů nedrží v rukou volant, většinou v nich svírají u ucha mobil. Sotva jsme si nakonec stačili v baru obstarat plechovky s něčím studeným do autobusu, který nás pak klikatící se asfaltkou vyvezl až na hlavní hřeben Anagy a cestou nám za pár centů opět nabídnul báječnou vyhlídkovou jízdu, která snad nikdy neomrzí.

Vraceli jsme se zpátky do civilizace, kterou tenhle nádherný kraj zůstal zasažen jen zcela minimálně. Věděli jsme, že tam nahoru, odkud byl tak nádherný výhled, se docela určitě jednou vrátíme. A stejně tak do samotného Afuru, jehož okolí bude třeba pěčlivě prozkoumat po botanické stránce a také se zblízka podívat na skalní obydlí, jejichž obraz nás zaujal cestou autobusem a zůstal uložen v naší paměti společně se zážitky z toho báječného dne, plného krásných výhledů.

Obr.č.1 - Las Casas de Afur pod námi, č.2 - pastevecké přístřeší v horách vysoko nad ním, č.3 - brána ze stromových vřesovců tamtéž, č.4 - rudá půda na hřebeni nad Afurem, č.5 - Monanthes brachycaulos ve skalách okolo cesty, č.6 - vesnice Taborno a skalisko Roque de Taborno vpravo od ní ještě v mlze, č.7 - pláž Tamadite hluboko pod námi, č.8 - Afur také, č.9 – žlutozelené koberce Crassula muscosa i místní sukulenty okolo cesty s Afurem v pozadí, č.10 - Afur už na dohled, č.11 - jeho horní část s Roque de Páez v pozadí, č.12 - a centrum s barem, parkovištěm, naším zeleným autobusem i telefonujícím panem řidičem