sukulenty.estranky.cz

Pláž Tamadite jsme poprvé navštívili v samém závěru naší minulé cesty po Tenerife. Na jaře roku 2013 jsme po krkolomném sestupu z vesničky Taborno našli Atlantik rozbouřený a zapovídající nám koupel v jeho vysokých vlnách. Divoké severní pobřeží ostrova svírá pláž Tamadite svými skalisky ze všech stran. Tehdy jsme navíc neměli času nazbyt, protože hrozilo že nestihneme úplně poslední autobusový spoj z Afúru, kam jsme se zběsilým tempem nakonec soutěskou Barranco de Afúr vyšplhali tak akorát včas (Tenerife 58). Tentokrát jsme si to na pláži Tamadite a v jejím okolí chtěli užít ve větším klidu, a proto jsme se k ní vydali z opačné strany. Výchozím bodem naší cesty nad severním pobřežím se stala vesnice Taganana.

Ta patří k nejdéle osídleným místům na Tenerife. Pobývali zde už Guančové, původní obyvatelé ostrova, z jejichž názvu tohoto kouzelného místa je odvozen i ten dnešní (místo obklopené horami). Španělští dobyvatelé se tady usadili patrně v roce 1501 a zanedlouho nato zde vyrostl i zdejší kostel Nuestra Seňora de las Nieves, čtvrtý nejstarší na ostrově. Svoji současnou podobu ale získal teprve v roce 1728. Ačkoliv Taganana podle zeměpisných údajů leží jen 24km severně od hlavního města, cesta autobusem po klikatící se asfaltce přes hlavní hřeben pohoří Anaga sem trvá hodně přes hodinu. Do její výstavby v roce 1968 byla vesnice odříznutá od ostatního světa a vedly sem jenom tradiční camina a úzké stezky. V současné době tady žije asi sedm stovek stálých obyvatel.

Okolí Taganany je nezvykle úrodné. Kdysi tady Španělé začali s pěstováním cukrové třtiny, ale záhy zjistili, že zdejší prosluněné stráně jsou jako stvořené k pěstování vína. Původní zemědělství už sice na ostrově z velké části ustoupilo do pozadí, ale vinice na prudkých svazích Anagy se právě tady na mnoha místech zachovaly dodnes, často i s polorozpadlými hospodářskými budovami. Právě kolem nich vedla naše cesta k pláži Tamadite a společně s okolní přírodou vytvářely přímo před našimi zraky nezapomenutelné obrazy. Kromě tradiční vegetace, včetné té sukulentní, tady bylo k vidění i nezvyklé množství palem, které má souvislost se zmíněnými obydlími, protože právě kolem nich byly kdysi dávno palmy v hojné míře vysazovány.

Asfaltka se po chvíli změnila v ještě docela širokou prašnou cestu, která nás dovedla až k na dlouhou dobu posledním obydlím v této části ostrova. V místě zvaném Caserio los Auchones, nebo také El Chorro, jsme měli možnost spatřit cedule, avizující jakýsi skanzen původní zemědělské a vinařské činnosti v tomto kraji. Právě v těch místech se cesta zúžila, a za posledními vinicemi se už změnila v klasickou turistickou stezku. Při pohledu zpátky jsme stále ještě viděli dominantu okolí Taganany, špičaté a silně nakloněné skalisko Roque de las Ánimas, které jakoby se každou chvíli chystalo zřítit se do oceánu.

Strmé svahy Anagy jsou v těchto místech plné terasovitých políček a vinic, místy doplněnými obrovskými balvany, které se kdysi dávno právě tady zastavily na své pouti po odtržení ze skalních masivů. Sukulenty jsou v těchto malebných končinách zastoupeny především velkým množstvím placiček Aeonium tabuliforme, z nichž mnohé dosahují úctyhodných rozměrů. Ve stejně hojném množství je zde k vidění také keříčkovité Aeonium lindleyi, rostoucí z velké části na kamenných zídkách vinic.

Právě zde jsme se setkali i s několika opozdilci, ozdobenými ještě zbytky drobných žlutých kvítků. Protože na Tenerife jezdíváme zjara nebo na podzim a Aeonium lindleyi kvete uprostřed léta, bylo pro nás toto setkání s nimi premiérové. Proč to dlouhé zpoždění právě zde a nikde jinde už pro nás asi zůstane záhadou.

Jak se postupně krajina měnila a zeleně ubývalo, dominantním sukulentním druhem se stala Euphorbia canariensis, jejíž husté trsy zdobily jak skalní srázy nad námi, tak útesy hluboko dole. Cestička se klikatila mezi bizarními skalisky, až se nám najednou naskytl pohled na pláž Tamadite (též zvanou Tamadiste) z úplně jiného úhlu, než jsme ji znali doposud.

Už ze skalní vyhlídky nad pláží nám bylo jasné, že ani tentokrát se v Atlantiku neosvěžíme. Voda byla sice lákavě modrá, ale vlny zjevně nad naše plavecké síly. Navíc zde, stejně jako na většine pláží severního pobřeží, existují nebezpečné proudy, před nimiž varují turistické weby i tištěné průvodce po ostrově Tenerife.

Užívali jsme si odpočinku na pláži a sbírali síly na výstup soutěskou Barranco de Afúr, na jejímž konci nás čeká hospůdka ve vesnici, která dala té úchvatné rokli jméno. Hned u vstupu do soutěsky nás čeká milé překvapení. Jen kousek pod značenou stezkou se leskne hladina miniaturního jezírka se stejně miniaturním vodopádem.

Voda v něm je průzračná, na balvanech okolo posedávají rudé vážky a okolní stěny jsou porostlé desítkami nejrůznějších aeonií. Nejdříve se podíváme jeden na druhého, poté se rozhlédneme okolo sebe a pak už shazujeme oblečení a noříme se do osvěžující koupele, jakou nám nemůže nabídnout žádný akvapark na světě. Očekáváme ledárnu z horských pramenů Anagy, ale namísto ní si lebedíme v příjemné teplé, ale stále ještě osvěžující vodě, jejíž hladinu čechrá lehký vítr, vanoucí tady v ústí soutěsky takřka nepřetržitě. Připadáme si jako v ráji. Že je příroda nejlepší jídelnou na světě víme už dávno. Že i nejlepší koupelnou se přesvědčujeme právě tady, daleko od lidí, hluku a všeho, co k dnešní civilizaci patří.

Obr.č.1 – Taganana s dominantním skaliskem Roque de Ánimas, č.2 – Hacienda del Conde ve stráních Anagy, č.3 – ještě jeden pohled přes její rozpadající se střechu s ostrůvkem Roque de Dentro v pozadí, č.4 – severní pobřeží s Roque de Ánimas, č.5 – nádherný exemplář Aeonium tabuliforme, č.6 – Euphorbia canariensis nad pláží Tamadite, č.7 – pláž Tamadite pod námi. č.8 – a vlny Atlantiku, které nás do vody nepustí, č.9 – jezírko s vodopádem v ústí Barranco de Afúr, č.10 – a koupel v jeho vodě