sukulenty.estranky.cz

Tak tohle musíme vidět, říkali jsme si doma při pohledu na obrázky bílých skal bizarních tvarů, nacházejících se na odlehlém místě nad městečkem Vilaflor. Pak konečně nastal první den naší dovolené, a my jsme se pomalým pochodem vzhůru borovými lesy blížili k tomuto nezapomenutelnému místu.
Pokud bydlíte na severu ostrova Tenerife a chcete vidět  Paisaje Lunar, pak se bez auta neobejdete. Autobusy do Vilafloru jezdí jen z jihu ostrova, ale výchozí bod k cestě do „Měsíční krajiny“ začíná ještě o kousek dál (či spíše výš), kde odbočuje z alfaltové silnice prašná a hrbolatá cesta. V turistických průvodcích je uváděno, že je osm kilometrů dlouhá, a jen ztěží sjízdná automobilem. To druhé je pravda, ale cesta musí být o mnoho delší, takže pro případné zájemce o její pěší zdolání je na místě  důrazné varování. I kdybychom na té cestě plné zatáček autem ani jedinkrát nepřekročili třicetikilometrovou rychlost, byla by podle našich logických propočtů dlouhá nejméně 13 kilometrů! Připočtěme k tomu značnou nadmořskou výšku, vedro a prach, a máte najednou před sebou vcelku fádní a namáhavou vycházku, po níž by vás mohla na Paisaje Lunar docela rychle přejít chuť. To by ovšem byla velká škoda, protože zážitek je to vskutku náramný!
Městečko Vilaflor je se svými 1466 metry nadmořské výšky nejvýše položenou obcí na ostrově, ale cesta z lesního odpočivadla Campamente Madra del Agua vede ještě nadále vzhůru. Až na toto parkoviště jsme se po značných problémech dokodrcali autem, a posléze pokračovali zmíněnými borovými lesy. Cesta do „Měsíční krajiny“ není nikterak vysilující, ale absolvovat ji ještě po zdolání toho, co jsme si ušetřili autem, tak opravdu nevím. Když jsem bílé kužely skal v Paisaje Lunar vídal doma na fotografiích, nabyl jsem dojmu, že musí být vidět z velké dálky. Opak byl pravdou, jak jsme se asi po hodině chůze členitým terénem měli možnost přesvědčit. Až teprve těsně před cílem jsme ve změti větví před námi zahlédli bílý záblesk, ostře kontrastující se vším ostatním v širokém okolí. 
Paisaje Lunar předčila veškerá naše očekávání. Když jsme najednou stáli uprostřed těch zvláštních skal, byl to báječný pocit. Navíc provázený naprostým tichem, které k naší škodě trvalo jen asi čtvrt hodiny. Poté se totiž kdesi nahoře objevila partička velice hlučných Italů, kteří hlasitě zdravili nás i sebe navzájem a vytrvale zkoušeli ozvěnu, která zde byla opravdu exkluzivní. Italové přišli do skal odněkud z druhé strany, nejspíše sestupem z hřebene Guajara, a zase stejným směrem zanedlouho zmizeli.
Kochali jsme se notnou dobu krásou této rokle, pobíhali sem a tam, přičemž se nám nohy bořily do suché lávové drti. Jen ji napytlovat, a už by mohla putovat do skleníků našich pěstitelů, podobně jako v poslední době stále populárnější pemza. Vašek neodolal, a na památku odebral do sáčku vzorek, aby doma přilepšil svým milovaným ariákům (Ariocarpus).
Vyšplhali jsme ještě na nedalekou vyhlídku, odkud byl do Pajsaje Lunar nádherný výhled. Domnívaji jsme se, že právě tudy vede cesta do měsíční krajiny černé , kterou jsme se po nevšedním zážitku v Paisaje Lunar rozhodli také navštívit. Jenomže vinou mizerného značení, a také značně zmateného překladu původně německého turistického průvodce, jsme odbočku do černých lávových skal vcelku nešťastně minuli a povšimli si jí až při zpáteční cestě. Ocitli jsme se ale v překrásné, i když trochu pusté  krajině, která mi silně připomínala některé přírodní scenérie z mých milovaných westernů.
Když jsme sestupovali z pomezí národního parku „Caňadas del Teide“, na jehož cedule jsme při tápání v neznámé krajině narazili, potkali jsme španělskou rodinku, která nám svým cestovním vybavením vzala dech. Do těchto  nehostinných a členitých pustin se totiž ti lidé i  s dětmi vyšplhali s obrovskou chladící taškou plnou nejrůznějších pochutin! Nevěřili jsme svým očím, když jsme spatřili jejich dokonalý piknik pod starou borovicí, stojící na skalisku nad Paisaje Lunar.
Do civilizace jsme se vrátili nadšeni, a po doplnění benzinu a  malém osvěžení v jednom z barů ve Vilafloru jsme se vydali vstříc dalšímu výšlapu. Protože toho dne ještě zbývalo dost času, zanedlouho jsme již šlapali kamenitými cestičkami národního parku Caňadas del Teide. Vůbec nám nevadilo, že jsme celý úvodní den naší dovolené nespatřili ani jediný sukulent. V těch následujících jsme si to bohatě vynahradili, a už se nám něco podobného za celou dovolenou na ostrově Tenerife nepřihodilo. Čtveřice pohledů na bizarní tvary skal v „Měsíční krajině“ Paisaje Lunar je proložena jedním snímkem, zachycujícím také zajímavou krajinu, která tvoří hranici národního parku Caňadas del Teide. Třetí fotografie byla pořízena přesně v místech, kde jsme definitivně pochopili, že jdeme nesprávným směrem a rozhodli se k návratu do Paisaje Lunar.