sukulenty.estranky.cz

Když jsme přijeli do Buenavisty del Norte, vítr sílil a nebe se začalo podezřele zatahovat. Věděli jsme, že z plánovaného odpoledního koupání v oceánu už každopádně nic nebude, a tak jsme začali křižovat banánové plantáže při pokusech nalézt kýženou velkopěstírnu kaktusů. Cesty do nich byly sice pokryty kvalitním asfaltem, ale byly poměrně úzké a většinou i slepé. Naše snahy proto končily před branami zahradnictví, kde ovšem o pěstování kaktusů neměli ani potuchy. Rozhodli jsme se proto využít svých takřka nulových jazykových schopností, a protože Vašek toužil po shlédnutí ferokaktusových a jiných polí nesrovnatelně více než já, byl to on, kdo v blízké restauraci vyslovil jediné mezinárodní slůvko „kaktus“, zdůrazněné velkým otazníkem. Ani jsem nestačil přispět k diskusi rozvinutou mapou, a už nás chápající číšník směroval.
Po chvíli jsme se ocitli na kruhovém objezdu, který nás nenechával na pochybách o správnosti právě nabraného směru. Každý český kaktusář by si ho rád objel několikrát dokola, a kdyby zrovna nezačalo pršet, když jsme jím projížděli my, asi bychom u něj také na chvilku zastavili. My s Ivanou jsme se k němu ještě vrátili o několik dnů později, kdy jsme v městečku čekali na autobus do Mascy. Kaktusy na něm vysázené by bez váhání do své sbírky zařadil každý pěstitel, a o sukulenty by asi také nastala pěkná mela. Ty ovšem byly často mamutích rozměrů, podobně jako některé sloupovité kaktusy. Zjevně se jim v propustném tufu dařilo, o čemž svědčila spousta semeníků na temenech kaktusů  a množství semenáčků agáví, rozlézajících se až takřka do silnice. Naštěstí byl kruháč bíle obrouben, takže bezpečné jízdě v tomto úseku nic nebránilo.
V pěstírně byla sice otevřená vrata, ale jejich futra byla plná tabulek hlásajících zákaz vstupu, název firmy, která areál hlídá a černě vyvedené siluety našich čtyřnohých přátel. Kaktusy byly všude kam jsme jenom dohlédli. Stály tam jako vojáci na přehlídce, rozděleni v šicích podle barvy uniformy a síly svých bodných zbraní. Na druhé straně silnice byla jakási správní budova, kde jsme tušili možnost vznesení dotazu ohledně případné krátké návštěvy areálu. Protože tady bychom již s jednoslovným dotazem nevystačili, kryla ještě Vaškovi záda Ivana, zatímco my s Jitkou  jsme se bezcílně potulovali po okolí. Během krátkého a neúspěšného vyjednávání jsem objevil ještě výsevní část pěstírny s vanami tufu, pokrytými koberci semenáčků všech možných barev, a také obrovskou kaktusovou kompostárnu, do níž zjevně docela nedávno naváželi „nepovedené“ grusony (Echinocactus grusonii). Jeden z nich jim po cestě do kompostárny vypadl z vozíku, a dosud se válel na trávě u silnice, vedoucí k hromadám kaktusových umrlců. Byl sice dost veliký, ale do kufru manželů Navrátilových by se s trochou vůle určitě vešel. To ferák (Ferocactus) ležící vedle by těžko projel i letištním otvorem pro batohy. Po silnici se válely už jen menší semenáčky nejrůznějších rodů.
Mezitím se vrátila neúspěšná deputace se sdělením, že se podívat na kaktusy se sice můžeme, ale pouze přes plot. Naši parlametáři byli navíc upozorněni na ostrahu. Jako cenu útěchy jsem Ivanu s Vaškem zavedl ke kompostu, který také zdobila jedna malá výstražná cedule, a tiše čekal, co s Vaškem udělají ti dva pohození kaktusoví obři. Ferokaktus Vašek opatrně obrátil na druhý bok, a protože je strojař a má míry jak se říká v oku, ponechal ho bez komentáře, ačkoliv feráky patří k jeho největším oblíbencům. U grusona seznal nulové poškození kořenů i těla, které shlédl pozorně po celém jeho obvodu. Aniž by řekl jediné slovo, Jitka po čtvrtstoletí společného života mezitím načítala  jeho myšlenky a sdělila mu, že těch už mají ve skleníku na její vkus docela dost. A větších, neopomněla zdůraznit, aby si ušetřila další diskusi.Proto o stavu otrnění a celkové bezvadnosti té zlaté koule informoval Vašek později už jen mne.
Lilo jako z konve, a tak jsme naskákali do auta a rozjeli se do našeho dvanáctipatrového hotelu Panoramica Garden, který byl vidět z mnoha stran i na několik kilometrů. V hustém dešti s námi Vašek dvakrát obkroužil zmíněný kaktusový ostrůvek a nikterak nezastíral své zklamání (žádného Španěla by prý ve svém skleníku neodmítl!). Jedno už krátce předtím zažil, když jsme přijeli před neprodyšně uzavřený areál slavného kaktusového parku v pustinách na jihu ostrova. Ale s kaktusy a jejich velkopěstírnami na Tenerife ještě nebyl zdaleka všem dnům konec, o čemž se dočtete zase někdy jindy.
Kaktusář by měl mít chápající a soucítící manželku, což Vašek má, jak se v těchto těžkých chvílích znovu prokázalo. Když jsme se vraceli deštivým severním pobřežím k Puertu de la Cruz, zalovila Jitka v kapse větrovky a přesouvala do svého batohu peněženku, část jejíhož obsahu byla v případě potřeby připravena obětovat na oltář Vaškova dlouholetého koníčka.
Dvojice snímků na úvod ukazuje jak to v takové zapovězené velkopěstírně vypadá. Následuje fotografie kaktusového kompostu, a také „grusona“, ležícího ladem u silnice. A na závěr jeden celkový pohled na v článku zmíňovaný  kruhový objezd z jeho sukulentní strany, pořízený o několik dnů později.