sukulenty

Cestu na Risco Blanco náš již značně zastaralý turistický průvodce nenabízí a ještě pár měsíců před dovolenou jsme o existenci toho skalnatého vrcholu na okraji pohoří Teno neměli vůbec tušení. Jenže pak jsme objevili turistický web www.wildcanarias.com , a všechno bylo jinak. Tento nesmírně poučný a po fotografické stránce úžasně zdokumentovaný web má na svědomí mladý muž jménem Carlos Antolin Carruesco. Jeho prostřednictvím jsme už během předchozí zimy začali virtuálně navštěvovat spoustu nádherných zákoutí našeho milovaného ostrova, která nám až dosud zůstávala utajena, nebo jsme si na ně jen podle obyčejných popisů v tištěných průvodcích zatím netroufali. Díky němu a především množství výstižných fotografií jsme najednou dobře věděli, do čeho přesně jdeme.

Výchozím bodem našeho putování na Risco Blanco se stala vesnička El Molledo. Nachází se jen malý kousek pod městečkem Santiago del Teide a staví zde autobusová linka z Puerto de la Cruz do Los Gigantes. Dříve jsme do těchto končin ostrova příliš často nezavítali, ale v posledních letech tady místní připravili pro pěší turisty nezvykle hustou síť tras, nabízejících bez většího rizika nezapomenutelné výhledy do krajiny, a kromě nich i zajímavou podívanou pro milovníky sukulentů.

Starty turistických tras jsou již tradičně naší slabinou. Ačkoliv El Molledo tvoří jen několik domků a kostel, nemohli jsme zpočátku nabrat ten správný směr, který jsme si jen matně pamatovali z fotografií na zmíněném webu. Stačilo ale potkat správného člověka, a rázem bylo všechno jinak. Místní chlapík s ošlehanou tváří nás vyzval, abychom s ním vystoupali asi patnáct metrů po asfaltové silnici. Během několika vteřin jsme se díky tomu ocitli na dokonalé vyhlídce, z níž nám udělal krátký výklad o naší budoucí cestě, jejíž obrysy odtud už najednou byly velice zřetelné a patrné. Mezi stále se zrychlující řečí se nás neopomněl zeptat odkud jsme, a krátce na to i zda rozumíme španělsky. Jazykově nevybaveni jsme si už dávno zvykli sledovat spíše řeč těla, a v případě tohoto dobrodince jsme naštěstí pochopili úplně všechno. Ušli jsme dalších stopadesát metrů a narazili na vzorně zhotovenou sadu ukazatelů, zářících ještě novotou a přehledně nás směrujících nejenom na Risco Blanco, ale i do několika dalších zajímavých míst v okolí.

Rozcestník za vesnicí hlásal, že k samotě u Risco Blanco je to odtud pouze dva a půl kilometru. Člověk se v horách Tenerife nesmí nechat zmást těmito údaji, protože ve zdejším terénu kilometry ubíhají mnohem pomaleji než u nás, a když k tomu připočteme kochací přestávky, focení a vedro, které tentokrát panovalo i ve vyšších polohách, vyjde najednou že přibližně co kilometr, to hodina. Cesta to ale byla vcelku přehledná, a dá se říci že vzhledem k šířce kamina, místy vyztuženého kamennými zídkami, i docela pohodlná.

Především ale zajímavá množstvím nádherných výhledů do krajiny a spoustou nádherně vybarvených sukulentů rodu Aeonium. A nejen jich, protože ve velkém množsví tu rostlo i Senecio kleinia (dříve známé jako Kleinia neriifolia) a v menším zase Monanthes pallens. Skalnaté svahy neskýtaly téměř žádný stín, proto jsme tady s trpaslíky rodu Monanthes příliš nepočítali, a když, tak spíše s druhem Monanthes laxiflora. Stačila jediná pořádná skalní prasklina, nabízející dopolední stín, a už jsme se kochali opravdu početnou koloníí droboučkých těl Monanthes pallens, jejichž středy se zrovna otevíraly po hlubokém letním spánku. Rostlin tam mohlo na malém prostoru být snad pět stovek. A celé kilometry kolem pak ani jediná další!

Co nás však cestou na Risco Blanco zaujalo nejvíce bylo zelenošedé až takřka modré zbarvení obřích listových růžic Aeonium urbicum. Na svých cestách pohořím Teno jsme jich vídali tisíce, ale jenom tady měly na konci dlouhého letního odpočinku takové zbarvení. Samozřejmě ne úplně všechny, protože rostliny částečně probuzené už byly přece jenom výrazněji zelené, ale většina pořád ještě měla povrch listů pokryt silnou voskovou vrstvou, chránící je před popálením v obdobích sucha a zároveň způsobující onen modrošedý nádech. Některé rostliny byly takřka metr vysoké a jejich růžice dosahovaly i průměru okolo 45 centimetrů.

Daleko za zády jsme nechali El Molledo a pod sebou měli jako na dlani úrodné údolí i městečko Tamaimo, výchozí bod mnoha pěších výletů, které nás teprve čekají, až se jednou znovu vrátíme na Tenerife. A ještě o kousek níž Los Gigantes, o poznání rušnější turistické středisko na břehu Atlantiku s rozlehlými plážemi a vysokánskými útesy. Jakmile jsme vystoupali do mělkého sedla, naskytlo se nám nejenom báječné místečko k odpočinku, ale i k výhledům do různých stran. Vpravo už se před námi tyčilo Risco Blanco, jehož vrchol má nadmořskou výšku 824m a od všech okolních skalisek jej spolehlivě odlišuje jeho žlutohnědé zbarvení, ostře kontrastující s modří nebe a Atlantiku v pozadí, doplněnou zcela zřetelnou siluetou sousedního ostrova La Gomera. Právě tady nás zdánlivě přehledný terén poprvé a naposledy oklamal. Kdybychom po odpočinku pokračovali stejnou stezkou, nenastal by problém, jenomže nám připadalo, že nás zbytečně odvádí od našeho cíle, a navíc jsme zrovna v tu chvíli objevili na jednom z balvanů poblíž cesty zelenou tečku.

Vzpomněli jsem si okamžitě na zmíněný web, který nabízí přesně takovými tečkami značenou náhradní trasu, sice prý značně nepřehlednou, zato s nezapomenutelnými výhledy. Stačilo tehdy ujít pouhých patnáct metrů, abychom narazili na rozcestí, jehož pravá část by nás nasměrovala pohodlnou a docela širokou cestou až k polorozpadlé samotě, nacházející se jen kousek od Risco Blanco. Takhle jsme podstoupili divoký výstup hustou džunglí euforbií, opuncií a všeho možného, mezi níž jsme čím dál obtížněji hledali další zelené puntíky a co chvíli se ocitali ve svízelných situacích. Za trochu té námahy a pár pořádných škrábanců jsme ale vzápětí byli odměněni vskutku fascinujícími výhledy, avizovanými naším virtuálním průvodcem. Teprve když jsme se dosyta pokochali pohledy do kaňonu Barranco Natero i na strmé skalní stěny, nad nimiž zářila pod průsmykem Cherfé bílá stavení Casas de Araza, začali jsme se věnovat průzkumu botanickému, jehož výsledky nás doslova nadchly. Několik pěkných trsů Greenovia dodrentalis, právě se probouzejících z letního spánku, které jsme cestou nikde jinde nespatřili, spousta nádherných exemplářů Euphorbia atropurpurea, z nichž mnohé ještě kvetly, a na přistíněných místech pak kolonie Monanthes pallens ještě se zbytky zaschlých jarních kvítků. A bohužel taky poslední zelený puntík. Další už prostě neexistoval. Měli jsme holt vyprávění pana Carruesca dočíst až do konce!

Po stejně strastiplné cestě jsme se vydali sukulentní a pichlavou džunglí dolů směrem, kde jsme jen tušili opravdovou turistickou stezku a také jsme ji asi po půlhodince svízelného sestupu nalezli. Za dalších deset minut jsme stanuli u polorozpadlé zemědělské usedlosti, z jejíhož nitra se občas ozýval štěkot a která byla kolem dokola hustě zarostlá neprostupnou hradbou plodicích opuncií. Jejich přezrálé ovoce se povalovalo všude kolem a místy na zemi tvořilo souvislou vrstvu. Zápach z něj připomínal skladiště kvasu v dobře zavedeném lihovaru.

Prolézali jsme polorozpadlými hospodářskými budovami, nahlíželi do okolních údolí a užívali si pohledů na kužel Risco Blanco, tyčící se přímo před námi. U jedné kamenné zídky jsme objevili trs aeonií zvláštního vzhledu. Nikdy jsme nic podobného neviděli nejenom v přírodě ostrova Tenerife, ale ani v odborné literatuře či na specializovaných webech. Nikde ani náznak podobnosti s trsem listových růžic na koncích tlustých kmenů, odspodu až po vrcholy porostlých hustou změtí starého lupení. Už to samotné suché lupení, udržující se na stoncích, je u rostlin rodu Aeonium něčím naprosto nevídaným a atypickým. Stačí aby zafoukal vítr a kmeny jsou úplně holé, což do puntíku platí i v kultuře. Okolí rozvalin bylo vůbec porostlé zajímavou vegetací, mezi níž vynikal nádherně rostlý exemplář Senecio kleinia. Zasazena do hezké nádoby by se ta rostlina okamžitě stala ozdobou každé výstavy. Ovšem v reáliích pohoří Teno její krása vynikne ještě mnohonásobně více.

Ocitli jsme se na jednom z bohem zapomenutých míst Tenerife, jakých ostrov pořád ještě nabízí neuvěřitelné množství. Za celý den jsme na svém putování horskými chodníčky i nechodníčky nepotkali živou duši. I proto sem jezdíme čím dál častěji. Vzduch je tu nesrovnatelně čistší než u nás doma, nejsou tu fabriky ani ošklivé stavby bývalých JZD, hyzdící krajinu stejně jako mnohdy nevkusná sídla novodobých zbohatlíků, chybí zde i všudypřítomné sloupy elektrického vedení a nedoléhá sem hluk ze silnic ani jakékoliv lidské činnosti. Od toho všeho jsme tady docela často na dlouhé hodiny osvobozeni, aniž bychom kvůli tomu museli vynaložit nějakou extrémní námahu. Risco Blanco pro nás už navždy zůstane oázou přírodní rovnováhy a klidu v dnešním uspěchaném a přetechnizovaném světě. Jakmile se v budoucnu naskytne příležitost, určitě se sem znovu vrátíme. Vřele doporučujeme všem, kteří chtějí spatřit nádhernou přírodu v její krystalicky čisté podobě. Posedět chvíli v absolutním tichu a kochat se při tom úchvatným skalním světem ostrova Tenerife.

Obr.č.1 – Tamaimo hluboko pod námi s okrajem Los Gigantes v pozadí, č.2 – Aeonium urbicum v modravém provedení, č.3 – Risco Blanco se soutěskou Barranco Seco vlevo, č.4 – Risco Blanco s ostrovem La Gomera v pozadí, č.5 – pohled přes Euphorbia atropurpurea do rokle Barranco Natero a na samotu Casas de Araza nad ní na hranici stínu, č.6 – Risco Blanco z ruin hospodářské usedlostí, č.7 – neznámé Aeonium poblíž rozbořených hospodářských obydlí, č.8 – Senecio kleinia na vyhlídce u Risco Blanco, č.9 – Risco Blanco naposledy, č.10 a 11 – a snímky nás dvou s Aeonium urbicum na památku