RISK na chodníku RISCO (TENERIFE 49)
Není chodník jako chodník. Uvědomili jsme si to, když jsme stanuli na pokraji hluboké propasti, na jejímž pomyslném dně se rozkládalo městečko Buenavista del Norte s modrým pozadím Atlantiku. Právě ono bylo naším cílem, k jehož dosažení nám měl pomoci chodník Risco. Jeho prostřednictvím jsme byli připraveni smazat 600 metrů výškového rozdílu, abychom se dostali do kamenitého koryta vyschlého potoka tam hluboko dole, táhnoucího se vzdušnou čarou jen několik desítek metrů od nás! Je to zkrátka sešup jako hrom. V turistiském průvodci se v souvislosti s ním píše, že obsahuje i několik velice „vzdušných“ pasáží! Co si pod tím mám představit, kladl jsem si otázku já, kterému pohledy z výšky nedělají vůbec dobře, pokud je musím absolvovat z místa postrádajícího dostatek prostoru k ústupu za zády, nebo alespoň pořádné zábradlí!Risco znamená „skála“. Ta strmě se řítící do údolí pod námi b
yla pestrobarevná, členitá, a jak jsme zanedlouho zjistili, také botanicky mimořádně pestrá a sukulentářsky vyloženě opojná! Zpočátku byla cesta po chodníku Risco docela bezpečná, široká a skýtající dostatek prostoru k utlumení případné závrati, ale především k fotografování sukulentíků, které se tu vyskytovaly ve vskutku exkluzivním provedení. Hned na úvod nás čekaly do červena zbarvené placky Aeonium tabuliforme, jaké jsme v tomto odstínu předtím ani potom už nikde jinde neviděli. Tahle nádherná a mimořádně zajímavá kytka mne fascinuje od chvíle, kdy jsem ji v druhé polovině osmdesátých let minulého století poprvé spatřil. Vezl jsem si ji tehdy domů od Lothara Bönische, zasazenou v keramické misce, a byl jsem z ní na vrcholu blaha. Netušil jsem, že za dva či tři roky poté bude Gustáv Husák se svoji partou u vesla končit, a že my konečně řádně využijeme dokumentu, zvaného cestovní pas, a vydáme se jednou i do míst jejího přirozeného přírodního výskytu. Exempláře Aeonium tabuliforme na s
trmých skalních stěnách kolem chodníku Risco byly stokrát krásnější, než jakákoliv rostlina v květináči, byť pěstovaná v velkou láskou a citem. Hned vedle trsu A. tabuliforme rostl stejně krásný trs Monanthes laxiflora s listy bílými od silné vrstvy vosku, který na plném slunci získával i lehce růžový nádech. Rostliny hojně kvetly záplavou známých miniaturních sluníček. Zastavovali jsme se co chvíli, a Iva s foťákem na krku byla v neustálé pohotovosti. O kousek níž pořídila snad vůbec nejkrásnější fotografii Monanthes laxiflora, a to v konkurenci desítek jiných mimořádně povedených snímků, o jakých se nám při předchozí cestě ani nesnilo. Trs na fotografii rostl přímo ze skály. Dá se říci, že takřka z ničeho. Přesto byly vrcholky rostlin pokryty nádherně jasnými kvítky. V jemném kontrastu s šedivou skalní plochou to tady matce přírodě mimořádně slušelo!
Ještě o kousek níže se k všudypřítomné Monanthes laxiflora p
řipojily jemné bochánky Monanthes polyphylla, rostliny zastoupené v sukulentářských sbírkách po celém světě bezkonkurenčně nejvíce, ale tady na Tenerife mnohem vzácnější. Oba druhy rostly v pórovité skalní stěně těsně vedle sebe, přestože jejich optimální podmínky jsou úplně někde jinde. Monanthes laxiflora díky silné voskové vrstvě na povrchu listů většinou obývá exponovaná stanoviště na prosluněných skalních stěnách, zatímco Monanthes polyphylla vyhledává spíše místa mírně přistíněná pod skalními převisy, nebo v místech, kde bývá alespoň o něco déle zadržována voda z mlhy, rosy či vzácných dešťů. Místečko na skále vedle chodníku Risco zřejmě bylo jakýmsi kompromisem, protože se zde zjevně líbilo oběma příbuzným druhům. Monanthes laxiflora již kvetla, zatímco Monanthes polyphylla se zrovna probouzela k životu, a její tělíčka se teprve dostávala do růstu. 
Bílé listy M. laxiflora v mnoha nejrůznějších odstínech a tvarových variacích zde však dominovaly veškeré ostatní vegetaci, která byla místy již velmi řídká a sporá. Co zde vyrostlo, to stačily spást kozí stáda, pohybující se křížem krážem tou bizarní skalnatou krajinou. Zvuky kozích zvonců z nám doléhaly po celou cestu chodníkem Risco, a nesly se po strmých skalních stěnách i s ozvěnou. Připadalo nám, že klinkání zvonců se neustále blíží, a zanedlouho se dokonce začalo mísit s pronikavým křikem pastevců.Cesta po chodníku Risco byla čím dál složitější a náročnější. Trochu v nás zamrazilo při pomyšlení, že se na místy nebezpečně úzké stezce budeme vyhýbat stádu chaoticky se pohybujících koz, poháněných neustálými pokřiky pastevců. Zároveň už nějaký čas zcela zmizelo turistické značení, které ale naštěstí čas od času nahrazovali kamenní mužíčci. Kozí stezky jsou zákeřné, a snadno i při krátké nepozornosti svedou poutníka špatným směrem. Na svých cestách po jihozápadě Kréty jsme se o tom měli možnost přesvědčit už mnohokrát!
To už jsme spatřili jednoho z pastevců, který se s holí v ruce suverénně pohyboval po okrajích skalní římsy, a jen pár centimetrů za ním zela 
dvousetmetrová hlubina. Jeho pohyby mi připomínaly pokrývače na českých střechách, které vždy s úžasem sleduji, a zároveň se mi při tom ježí chlupy na předloktí a naskakuje mi husí kůže po celém těle. Hlas druhého z pastevců k nám doléhal odněkud z opačné strany údolí. Právě on zřejmě sledoval pohyb stáda, a výsledky svého pozorování sděloval zvláštními pokyny svému kolegovi. Ten větší část stáda vůbec nemohl vidět, protože v té době se kozy ještě nacházely na skalních výběžcích desítky metrů nad ním, zatímco jejich zbytek už se mu podařilo nahnat do chumlu před sebou. Každá práce vyžaduje své. Dobře jsem věděl, že profese pastevce v pohoří Teno by byla tím úplně posledním zaměstnáním, o které bych se ucházel. Nakonec vše dobře dopadlo. Kozy i my jsme šli svou cestou, aniž bychom se na chodníku Risco potkali!
Banánové plantáže dole pod námi z té 
výšky ještě stále připomínaly úhledné zeleninové záhonky na naší pávovské zahradě. Uvědomili jsme si, že naše nohy už dostaly neustálým tlumením nárazů pořádně zabrat, a cit v nich zákonitě slábne. Já chodil v této fázi už čím dál častěji obličejem ke skalní stěně po mém levém boku, a Iva zase měla problémy s příliš vysokými schody. Ty přírodní se zde mísily s uměle vytvořenými v místech, kde by jinak již byl zapotřebí řetěz nebo pevné lano. Foťák co chvíli mizel v batohu, a kochání sukulentní vegetací bylo také čím dál ojedinělejší, protože jsme začínali mít dost starostí sami se sebou!Přemýšlel jsem v duchu, zda-li tudy chodívali kdysi dávno i statní Guančové, nebo jestli zůstávali jenom na úrodných náhorních plošinách, když se rybolov
em vlastně vůbec nezabývali, ačkoliv modravá hladina oceánu je obklopovala ze všech stran.Už jsme si v té chvíli dovedli docela plasticky představit, co se skrývá pod slůvkem „vzdušný“ v červeném turistickém průvodci. Kameny pod našimi chodidly byly místy pokryty jemným popraškem zvětralých hornin, a nebezpečí pádu se tudíž zvyšovalo. Ještě jednou jsme se ale přece jenom kochali, a z útrob batohu vytahovali foťák. To když Iva objevila v pórovité tufové stěně nádherné bochánky Monanthes polyphylla, jejichž vrcholky již zdobila poupata v nejrůznějších fázích svého vývoje. Bylo to poprvé a naposledy, co jsme na za celých čtrnáct dnů na Tenerife viděli nakvétající trsy tohoto miniaturního druhu!
A pa
k už nás čekala chůze vyschlým korytem potoka, o níž je také zmínka v turistickém průvodci. Naše vyklepané nohy dostaly poslední úder. Kameny pod nohama se viklaly, a zbytky naší stability často braly za své! Ale zdolali jsme i potok, a čekalo nás ještě dva a půl kilometru po rozpálené asfaltce. Kupodivu jsem toho dne byli za trochu asfaltu a roviny nesmírně vděčni, a se zaťatými zuby jsme dorazili na autobusák v Buenavistě celou půlhodinu před odjezdem autobusu. Úplně posledního, který nám toho dne ještě zajišťoval v klidu si užívat švédských stolů v hotelu!
Ještě jsem zapózoval pod obří euforbií s korunou plnou dozrávajících semeníků a zeleným linkovým autobusem v pozadí. Cestu v něm po severním pobřeží ostrova jsme díky únavě zčásti proklimbali. Možná i proto, že jsme ji už z předchozích 
cest znali jako své boty. Přes veškeré útrapy jsme byli šťastni, že jsme chodníkem Risco šli. A slíbili jsme si, že ho možná ještě jednou v budoucnu zkusíme. Jen to bude docela určitě opačným směrem. Výstup bude každopádně méně riskantní než sestup, a navíc už dobře víme, jaká krása nás tam nahoře čeká!Obr.č.1 - vstup na chodník Risco, č.2 - a pohled dolů, č.3 - Aeonium tabuliforme v červeném provedení, č.4 - Monanthes laxiflora, rostoucí takřka z ničeho, č.5 - M. laxiflora společně s Monanthes polyphylla, č.6 - a ještě jednou M. laxiflora, č.7 - kozy na skalním hřebeni, č.8 - a další i s pastevcem o kousek níže, č.9 - nakvétající Monanthes polyphylla v dolní části chodníku Risco, č.10 - u obří euforbie na autobusáku v Buenavista del Norte
