RURAL de TENO (TENERIFE 47)
Přiznám se, že až donedávna jsem neznal význam slova „rurální“. Teprve když jej vyslovila Jana Švandová v pokračování filmu „Bobule“ v souvislosti se stavem kuchyně hlavního hrdiny filmu, zapátral jsem ve slovníku, a nalezl synonymum „venkovský“. Když jsme přijeli na Tenerife, setkávali jsme se s tímto výrazem v souvislosti s místními přírodními parky takřka na každém kroku. Jedním z nich byl i „Parque Rural de Teno“.
Procházeli jsme jeho územím mnohokrát, a některá místa jsme zde dokonce po pěti letech navštívili již opakovaně. Jedním z takových byla i vesnička Teno Alto. Je nejzápadnější vesnicí na ostrově Tenerife. 
Za ní už se rozkládá jen nádherná náhorní plošina s barevnými loukami a zajímavými skalními útvary. Úrodný kus země, topící se většinu času v mlhách, ze tří stran ohraničený strmými srázy, jimiž se dá dostat až k oceánu. Je to kraj takřka neobydlený, a častěji než lidský hlas je zde slyšet zvuky kozích zvonců. Když jsme opustili hřeben Baracánu, provázela nás krajina podobného typu až do vesničky Teno Alto, opět zahalené v chuchvalcích mlhy, i když ani zdaleka ne tak intenzivní jako před pěti lety. Těšil jsem se na „vesnickou botaniku“, což je termín, který jsme si vymysleli pro vlastní potřebu právě při minulé návštěvě ostrova Tenerife, a především v oblasti zvané Teno. 
Tehdy jsme se tomuto zajímavému „oboru“ věnovali ve vesnici El Palmar, ležící v rozlehlém úrodném údolí, které od Teno Alto dělí zmíněný hřeben Baracánu i další vrcholy pohoří Teno.
Vesnická botanika se ale na Tenerife dá provozovat v podstatě v každičké vesničce, ale třeba i samotě, kterou její obyvatelé opustili již před desítkami let. Zůstaly tady po nich chátrající budovy, jejichž střechy se propadají, a jsou porostlé houštinou sukulentů rodu Aeonium, kapradinami a vším ostatním, co ulpělo v sebemenších trhlinách. Okolí chalup obydlených i neobydlených se stává eldorádem pro z
planěné sukulenty ze všech končin světa, které zde většinou vítězí nad ostatní vegetací, a důstojnými soupeři jsou jim pouze sukulenty původní. Psali jsme o tom na sklonku roku 2008 v článku „Kouzlo vesnické botaniky“ (Tenerife 11).Teno Alto se zdálo být pro účely vesnické botaniky jako stvořené. Sotva se z mlhy vynořily obrysy prvních chalup, už prostor prozářily květy aloí. Rostly tu přirozeně přistíněny pod korunami palem a stromových euforbií, a místy zcela utopeny v houští kapradin, z nichž vzhůru k nebi trčel jenom les jejich dlouhatánských květních stvolů. Květy aloí byly vidět na sto i více metrů, a staly se jakousi uvítací kyticí při našem vstupu do vesnice.
Hned o kousek dál nás čekala ještě mnohem zářivější podívaná. Husté a rozlehlé koberce droboučkých lístků jihoafrických rostlin rodu Drosanthemum se zde načisto vymkly kontrole. Vodopády jejich kvítků padaly skze symbolický plůtek až k samému okraji asfaltky, spojující Teno Alto s civilizací. Žádná autobusová linka sem však po ní bohužel nejezdí. Rostliny zde postupem času zarostly květináče a jiné nádoby s ostatními květinami, včetně kvetoucích trsů Aloe vera (rasp. A. barbadensis).
Mám prý sloní paměť. Tedy alespoň se to o mně říká. Snad 
díky ní jsem se Ivě zmínil, že jsem zvědav, zda ještě stojí stará kamenná budova, u níž jsem se před pěti lety fotil. Chaloupka z kamene tady stála možná už stovky let, a připadala mi uprostřed mnohem modernějších obydlí jako vzpomínka na dávné časy ostrova Tenerife. Byla tam, přesně jak jsem si ji uchoval ve svých vzpomínkách z minulé cesty. Hnal jsem se k ní, aby Ivana mohla pořídit srovnávací památkové foto, k němuž ale nakonec vůbec nedošlo. Jakmile jsem se totiž k chaloupce přiblížil, v prasklinách jejích stěn mne upoutaly trsy rozkvetlých Monanthes laxiflora. Začali jsme pořizovat jejich snímky, a já mezitím vylezl na travnatou plošinku pod budovou a 
nahlédl na její vlnitou střechu. Byla to pastva pro sukulentářskou duši!Všude kam jsem dohlédl byly nádherně kompaktní trsy Monanthes laxiflora s nejrůznějšími barevnými odstíny voskem pokrytých kulovitých lístků. Všude moře nádherných květů, jejichž barvy se také lišily trsy od trsu. Nastala nečekaná sukulentářská nirvána, kterou nenarušili ani přihlížející místní chasníci. Postávali tiše opodál, mluvili tlumenými hlasy, ale údiv v jejich tvářích z našeho počínání bylo možné vyčíst zcela srozumitelně. S botami mokrými od vlhké trávy jsme se ještě chvíli kochali trsy tilandsií, visícími snad na každém plotě ve vsi. Všechny byly jednoho druhu. V Teno Alto mají ideální podmínky k životu, což v mnoha případech dokládaly 
i kvetením. Kdybych se rozhodl založit velkopěstírnu tilandsií, určitě bych pro její zbudování zvolil právě Teno Alto a jeho mlhavé okolí.
Na stráni nad vsí jsme spatřili i přes houstnoucí mlhu zářivě žlutobílé místo. Vypadalo to, jako by to místo někdo nádherně nasvětlil! Bylo nám jasné, že se jedná o nějaké rostliny, nebo spíše jejich květy, ale bylo to ještě strašně daleko. Na chvilku jsme pak na vesnickou botaniku rádi zapomněli, protože hospoda na návsi byla otevřená a z jejích útrob se linula vůně připravovaných pokrmů. Prý je vyhlášená široko daleko svými kozími specialitami na grilu, ale také sýry a dalšími pochutinami, ale my jsme hladoví ještě nebyli.
Vstoupili jsme dovniř a pozdravili po španělsku, jak se v tomto kraji sluší. „Dobrý den,“ ozvalo se od stolu jediných hostů restaurace, pochutnáv
ajících si právě na zmíněných specialitkách. K našemu velkému údivu jsme se v těchto odlehlých končinách potkali s trojicí českých turistů,s nimiž jsme se viděli o několik dnů dříve necelých sto metrů pod vrcholem Pico de Teide! Svět se zase najednou zdál být zatraceně malý!Za celou dosavadní dovolenou jsme slyšeli teprve podruhé češtinu (ani naše delegátka nemluvila česky)! A znovu ze stejných úst, a to už byl předposlední den našeho pobytu na Tenerife!
Ti tři byli individuální turisté. Sami si opatřili letenky i ubytování, půjčili auto a brázdili ostrov křížem krážem. Zatímco náš program se soustředil na sukulenty a rostliny všeobecně, jejich byl i hodně gastronomický. Už pod vrcholem Teide ti tři plánovali, že by se cestou zpátky na jih mohli zastavit ve Vilafloru „na králíčka“, nebo aspoň na nějaký dezertík! Dali jsme si „cafe con leche“ a diskutovali s nimi o krásách ostrova. Zjistili jsme, že pozítří odlétáme stejným letadlem, a že jsme navštívili během uplynulých dnů i mnoho stejných míst. Ti tři sem přijeli nalákáni šeptandou o báječném kozím mase a sýrech, která podle jejich spokojenosti zřejmě nelhala! Venku po silnici hnali pastevci stádo koz. Zvuky jejich zvonců se mísily s troubením nedočkavých řidičů. Rural de Teno!
Rozloučili jsme se s tím, že pozítří se určitě uvidíme na letišti. Naše cesta potom pokračovala ještě chvíli po asfaltové silnici, která nás zanedlouho zavedla do zvláštní pusté krajiny, o jejíž existenci jsme do té doby neměli nejmenší tušení. Cestou jsme fotili nádherné trsy kvetoucích Monanthes laxiflora na takřka kolmých slepencových stěnách, lemujících jednu stranu silnice. A pak jsme znovu spatřili ono zvláštní zářivé místo, tentokrát ležící přímo u kraje silnice. A v dáli svítilo další, ještě mnohem větší. O nich a té zvláštní krajině okolo zase příště!
Obr.č.1 - vesnice Teno Alto, č.2 - krajina na západ od vesnice, č.3 - kvetoucí aloe ve stínu palem, č.4 - zářivé africké květy, č.5 - záplava droboučkých květů rostlin rodu Drosanthemum, č.6 - pět let staré foto u „chaloupky“, jejíž střecha byla tehdy ještě porostlá ponejvíce kapradinami, č.7 a 8 - trsy Monanthes laxiflora na téže střeše letos, č.9. - tilandsie visí v Teno Alto takřka v každé zahrádce, č.10 - a jedno květy prozářené místečko v pustině za Teno Alto!
