sukulenty.estranky.cz

Už hodně dlouho jsem zálibně pohlížel na fotografie narůžovělých bochánků Monanthes polyphylla ssp. amydros. Někteří botanici dokonce tuto rostlinu z kanárského ostrova La Gomera považují za samostatný druh (Monanthes amydros)! Stejně tak jsem v posledních týdnech před odjezdem na Tenerife často žasnul nad fotografiemi bizarních hnědých skalisek v soutěsce Barranco Seco, jimiž procházejí vodní kanály, podobné levadám na Madeiře. Nyní jsme po mnoha peripetiích konečně stanuli před vchodem do soutěsky a mohli se vydat vstříc nádhernému botanickému dobrodružství.
Vodní kanály už jsou dávno vyschlé, protože voda je vedena hadicemi, táhnoucími se podél nich. Nevím samozřejmě jak to tady vypadá zjara, protože i na Madeiře, která je podobnými kanály doslova protkána, se situace v nich hodně mění podle počasí i ročního období (a taky podle uvážení správců levad!). My jsme každopádně kanálem vykročili suchou nohou, a začali se okamžitě kochat náhernými výhledy do rokle i na okolní skalní stěny. Báječný svět soutěsek nás opět zcela pohltil.Botanické překvapení na nás tentokrát čekalo hned na samém začátku rokle. Iva totiž objevila na kolmých červenohnědých stěnách několik narůžovělých bochánků, které jakoby z oka vypadly těm vytouženým Monanthes amydros! Problém je v tom, že tato rostlina je považována za endemit ostrova La Gomera, a na Tenerife by teoreticky vůbec růst neměla. Pokud bychom připustili úvahu o jejím zavlečení, určitě by bylo pravděpodobnější, že kolonie těchto nádherně zbarvených rostlin objevíme spíše v pohoří Teno. Právě jeho svahy jsou totiž obráceny přímo proti menším ostrovu La Gomera, jehož obrysy, zahalené v mlze, jsme několik dnů předtím opakovaně sledovali na svých toulkách západní částí ostrova Tenerife!
Po návratu domů jsme si pořídili knihu Joëla Lodého „Plantas Suculentas de las Islas Canarias“. Když porovnám naše fotografie, pořízené na stěnách soutěsky Barranco Seco, se snímky v této knize, je naprosto jasné, že se jedná o rostliny takřka nebo zcela identické!
V první chvíli jsem nad nečekaným nálezem řičel nadšením. Poté jsem si ale na chvilku uvědomil, že můj domnělý čich na mé sukulentní oblíbence tentokrát naprosto selhal. Připadal jsem si jako už tolikrát v minulosti na společných houbařských výpravách, kdy Iva nalézá nádherné úlovky v místech, kudy já jsem docela nedávno procházel, a to ještě bývá značně handicapována buldočkem Benďurkou na vodítku! Pak to ale už probíhalo přesně v intencích našich houbových nirván, protože i já jsem nakonec nalezl své exkluzivní bochánky, a manželčin prvonález mi tudíž už tolik „neležel v žaludku“. Co se hub týče, neznáme my dva bratra (resp. sestru), jak se často říkává. U rostlin rodu Monanthes je ta řevnivost přece jenom mírnějšího rázu, a protože Ivu zase až tak neberou, je navíc spíše jednostranná! Obojí však samozřejmě s humorem.
Nálezem několika dalších kolonií Monanthes jsme nabyli dojmu, že soutěska musí být těch úchvatných bochánků plná od začátku až do konce.  Jenomže tomu tak nebylo. Ještě jsme sem tam našli ojedinělou malou kolonii rostlin v nejrůznějších odstínech od slabě růžové až po takřka fialovou, ale už zdaleka ne tolik, jako na samém startu naší cesty kanálem. Nacházeli se  tu ovšem i další zástupci rodu Monanthes. Slunce a vlhko skalních stěn tady s nimi dělaly hotové divy. Většina rostlin se teprve probouzela, zatímco jiné už i kvetly. To se týkalo především Monanthes laxiflora, jejíž listy zde měly barvu řeckého Imiglykosu. Na listech bylo patrné dlouhé sucho, jemuž byly rostliny v minulosti vystaveny. Minimálně polovina jejich objemu byla ještě prázdná a čekala na naplnění vodou, jakmile přijde opravdový déšť! Některé z rostlin zdobily ohnivě zbarvené kvítky. Do třetice zde byl rod Monanthes zastoupen ještě menšími koloniemi M. brachycaulos (resp. brachycaulon, jak je uváděn v části odborné literatury). Také droboučké růžice tohoto druhu byly zbarveny do nejrůznějších odstínů červenohnědé, a doslova obaleny typickými sluníčkovitými kvítky. Většina jich rostla na horních plochách betonových stěn vodních kanálů, porostlých na mnoha místech i velkými koloniemi oranžových lišejníků. Právě tyto lišejníky jsou pro nás po celém ostrově znamením, že máme zbystřit svoji pozornost, protože miniaturky rodu Monanthes právě místa jejich výskytu s oblibou vyhledávají.
Cesta vodním kanálem se díky četným botanickým „objevům“ značně protáhla. Najednou jsme zapomněli na čas i úmorné vedro, jemuž jsme byli celé hodiny předtím vystaveni, a před nímž jsme zde nalezli alespoň částečnou ochranu. Místy byly skalní stěny dokonce příjemně chladivé, především v okolí četných tunelů a průlezů skalním masivem, kterých tady bylo opravdu hodně. Místy jsme byli nuceni zdolávat tyto úseky i po čtyřech, ale častěji stačilo jenom sundat ze zad batoh, který se stával zbytečnou překážkou. Co chvíli jsme se navíc kochali výhledy do rokle, kterou se nesly lidské hlasy.Zanedlouho jsme potkali skupinku španělských turistů, kteří zjevně odbočku do soutěsky za vesničkou Bejía neminuli. Podle vizáže se jednalo o zkušené horaly, vybavené dlouhými bambusovými tyčemi. Krátce po nich jsme (také v protisměru) pozdravili ještě jednoho osamělého poutníka, a vzápětí jej už zdálky zvěčnili na jedné z ilustračních fotografií.
Kanál byl místy značně zdevastovaný, a občas i zavalený kamením, padajícím ze skalních stěn. Ani nevím jak dlouho jsme soutěskou procházeli, než jsme došli na samý konec kanálu, který zde potom přecházel v úzkou pěšinu. Obrátili jsme se na zpáteční cestu, a kromě neustálého hledání nových kolonií Monanthes jsme věnovali více času i ostatním sukulentům a jiným rostlinám tohoto botanicky mimořádně bohatého místa. Úchvatné byly některé exempláře Aeonium tabuliforme, rostoucí z neviditelných prasklin ve skalních stěnách, zcela zakrytých jejich hustými přízemními růžicemi chlupatých listů. Rostlo jich tu neuvěřitelné množství. Lehce přistíněná stanoviště jsou pro ně ideální, i když snesou i plnou sluneční palbu, jak jsme se měli možnost přesvědčit na jiných místech ostrova. Praskliny kolmých skalních stěn obývali i jedinci Aeonium lindleyi. V mnoha případech se jednalo o velice hezky zbarvené rostliny, trpící zde po většinu roku nedostatkem vláhy. Tu jim nahrazují časté mlhy, a patrně i rosa, srážející se na skalních stěnách a stékající po nich dolů. Keříčky i vcelku obří keře této rostliny jsme vídali v pohoří Anaga takřka všude. V dobrých podmínkách vytváří Aeonium lindley i mnohametrové kolonie, jak jsme toho byli svědky nad vesničkou Chinamada. Tady rostliny bojovaly ve spartánských podmínkách o holé přežití.   Velké trsy jsme spatřili až nahoře nad kolmými skalními stěnami, kde už bylo alespoň trochu chudé zeminy. Keříky pak visely přes okraje skalisek, společně s obrovskými trsy Monanthes laxiflora a jinou vegetací. Prostor pod nimi patřil už jen vyvoleným z říše sukulentů, protože tady rozhodně nebylo místo pro všechny!
Bylo nám jasné, že jakmile se na Tenerife někdy v budoucnu vrátíme, sem se docela určitě podíváme znovu. Možná podobných míst v blízkém okolí existuje více. Takřka souběžně s Barranco Seco totiž vede i další soutěska del Rio. Když jsme nadšeni vylezli z onoho botanického ráje a oázy klidu, vrátili jsme se na panáčky značenou turistickou stezku, vedoucí do přímořského městečka Punta de Hidalgo. Prašná a kamenitá cesta se brzy změnila v asfaltku, a pro naše nohy začalo hotové peklo. Ta silnice byla neskutečně strmá, a naše střasená lýtka dostávala zabrat, stejně jako chodidla na rozpáleném asfaltu a špičky prstů v najednou nezvykle těsné obuvi. Kličkovali jsme tedy z  jedné strany silnice na druhou, ve snaze alepoň trochu nohám ulehčit. Byl to bezkonkurenčně nejtěžší úsek této báječné cesty!
V Punta de Hidalgo jsme si prohlédli místní kostel, který je opravdu monumentální stavbou, barevně podobnou skalním stěnám soutěsky Barranco Seco. Ale ještě předtím jsme se vydatně občerstvili v jedné místní cukrárně. Sladkosti zde měli úžasné, a dobrá káva i studené pití nám zase dodaly nových sil. Punta de Hidalgo není žádný architektonický skvost. Trochu roztahané přímořské letovisko, od šedesátých let minulého století neustále se rozrůstající z původní rybářské vesnice. Skýtá mnoho možností ubytování a krásné pohledy na rozbouřený oceán. Každopádně je to ale výchozí bod k mnoha nádherným výšlapům do pohoří Anaga, nebo naopak možný cíl těchto cest, protože odtud funguje pravidelné autobusové spojení do La Laguny i hlavního města. Také my jsme využili jednoho z autobusů, který nás dopravil z toho krásného výletu do naší oblíbené přestupní stanice La Laguna. Do hotelu v Puertu jsme tentokrát dorazili až za tmy. Když jsem večer zavřel oči, viděl jsemzvovu a znovu defilé těch růžových bochánků na kolmých skalních stěnách Barranco Seco, stejně jako doma v podobné situaci vídám hnědé hlavy hříbků.
Obr.č.1 - před vchodem do soutěsky Barranco Seco, č.2-4 - Monanthes polyphylla (resp. amydros?) v nejrůznějších barevných odstínech, č.5 - kanál v jeho mírnějších partiích, č.6 - a stejný kanál, vedoucí v kolmých skalních stěnách, č.7 Aeonium tabuliforme + Monanthes laxiflora, č.8 - kvetoucí Monanthes laxiflora s listy v barvě řeckého vína, č.9 - bizarní skalisko, jímž jsme procházeli tam i zpět, č.10 - občas nás okolnosti dostaly i na kolena, č.11 - a na závěr ještě dvojice bochánků Monanthes, dokonale splývajících s kolmou skalní stěnou Barranco Seco