sukulenty

Vesnička Erjos nám jako výchozí bod trasy posloužila již podruhé. Od první návštěvy však uplynulo pět let. Tehdy se její slavnostně nazdobené domky topily v husté mlze a byla tu i docela zima (byl podzim), zato napodruhé nás přivítalo slunečné počasí s příjemnými teplotami, jasnou oblohou a záplavou třpytivé ranní rosy (bylo jaro). Náš cíl byl ale v obou případech stejný. Přímořské městečko Los Silos je malebné, poklidné a rádi se tam vracíme. Když se řekne ospalá atmosféra, na náměstíčku v Los Silos ji pokaždé spatříme v krystalicky čisté podobě. Od Erjos jej ale dělí takřka 900 výškových metrů, které musíme tentokrát sestoupit soutěskou Barranco de Cuevas Negras.

V okolí Erjos panuje vlhké klima s častými mlhami, kterými jsme opakovaně projížděli na svých cestách autobusem do Santiago de Teide a jeho okolí. Daří se tu rostlinám z celého světa, veškeré zeleň je zde svěží a zdravím překypující. Jedna z chaloupek na samém okraji vesnice se doslova ztrácí pod obřími trsy Aloe arborescens, jejíž růžice jsou neskutečně mohutné a na rozdíl od jiných míst tady zjevně netrpí suchem. Kamenné zídky na okraji vesnice jsou porostlé nejrůznějšími druhy rodu Aeonium, a také kvetoucími jedinci Aichryson laxum.

Kousek za vesnicí ale objevujeme jednu sukulentní miniaturku, kterou jsme na svých cestách po Tenerife spatřili úplně poprvé. Crassula tillaea je opravdový trpaslík. Rozměry listů této tlustice se počítají v milimetrech a její husté trsy, chystající se zanedlouho kvét, jsme nalezli přímo v udusané hlíně polní cestičky. Přestože rozměry rostlin jsou zanedbatelné, vzhledem k jejich zářivému zbarvení byly naprosto nepřehlédnutelné. Crassula tillaea roste po celém Středomoří, na severu Afriky a také na Madeiře i všech Kanárských ostrovech. Zplaněla i na mnoha dalších místech světa, nejhojněji v Kalifornii.

Jakmile jsme sestoupili níže, sukulenty už bylo možné spatřit pouze výjimečně, protože v rokli panovalo vlhko a místy i přítmí rozsáhlých vavřínových lesů, které se právě tady dochovaly v čisté podobě. Dařilo se zde tudíž i liáně Canarina canariensis, jejíž výrazné květy na mnohametrových šlahounech jsme co chvíli spatřili v záplavě té divoké zeleně. Místy byli k vidění i zástupci árónovitých, tedy rostlin vlhko a stín vyloženě milujících. V husté zeleni se ztrácely i pozůstky lidských obydlí z dob, kdy soutěska ještě bývala trvale obydlena a hospodařilo se tady.

Kousek pod zbytky kamenných domků a hospodářských budov jsme se potkali s jediným turistou za celou trasu. Mluvil německy a ukazoval k zemi, kde váhavě postával černý kocour, který jej podle všeho doprovázel do té skalní divočiny již z Los Silos. Pán nám zamával na rozloučenou a vydal se směrem vzhůru, zatímco kocour se rozplácnul na kameni u cesty a vyčkával co se bude dít dál. Podíl z naší svačinky odmítnul, ale vzal si nás za své a vydal se společně s námi klikatým kamenným chodníčkem dolů do skalního světa Cuevas Negras.

S černým kocourem, neustále se pletoucím pod nohoma, jsme se tedy vydali nejkrásnějším úsekem této trasy. Zeleň ve skalnatém terénu načas ustoupila, na stěnách okolo cesty byly k vidění už i trsy kvetoucích Monanthes laxiflora a kolonie Aeonium tabuliforme. Kochat jsme se mohli pouze stojíce, protože co chvíli hrozila kolize s kocourem a následný pád do rokliny. Na protilehlých skalních stěnách byly patrné vodní kanály, podobné těm nad soutěskou Barranco Seco v pohoří Anaga, kde jsme nacházeli nádherné bochánky růžových Monanthes polyphylla. Tady nebylo po rostlinách stejného druhu ani památky, ale není vyloučeno, že se neacházely nedaleko odtud na více prosluněnných skalách.

Spodní část rokle je nejkrásnější. Stezka vede těsně vedle kolmých stěn a skaliska z obou stran soutěsky se postupně přibližují. Dole pod námi už nějaký čas vidíme Los Silos i úrodné roviny s ovocnými zahradami a spoustou palem, oddělené od města severní dálnicí. Kocour šlape jako hodinky a zanedlouho nás vede úzkými asfaltkami mezi záplavou zahradní zeleně. Zpáteční pohled na rokli a palmové koruny v popředí dává krajině ráz tropů. Vysoká a tlustá zeď jedné zahrady je na horní ploše osázena velkými grusony (Echinocactus grusonii), jimiž by nepohrdli ani pokročilejší kaktusáři.

Zrovna když jsem se blížili k dálnici, zmizel najednou náš čtyřnohý černý průvodce v jedné ze zahrad. Do té doby poctivě pochodoval pár kroků před námi, jakoby se chystal v Los Silos pochlubit, jaké cizáky si to zase dneska z hor přivedl. Na řeckých ostrovech se nám něco podobného už několikrát stalo s vesnickými pejsky, ale kocour nás celé kilometry doprovázel úplně poprvé. Až se někdy vydáte z Los Silos vzhůru do pohoří Teno, možná na vás vykoukne z některé ze zahrad a nabídne doprovod. Neptá se, jestli chcete nebo ne. Prostě je k dispozici, pokud to uzná za vhodné.

Ulice Los Silos byly v době našeho příchodu liduprázdné. Siestu ale atmosféra na zdejším náměstíčku připomíná patrně neustále. Kdo chce poznat opravdu poklidnou tvář ostrova Tenerife, něchť se vydá právě sem a na cestu vyrazí třeba zrovna z Erjos jednou z možných tras. Bez černého kocoura, nebo s ním.

Obr.č.1 – domek na okraji vesnice Erjos, zarostlý africkými hosty rodu Aloe, č.2 – Crassula tillaea přímo na cestě kousek za vesnicí, č.3 – ruiny starého obydlí v Barranco de Cuevas Negras, č.4 – soutěska o kousek níž je nejmalebnější, č.5 – černá kočka u cesty a Los Silos v pozadí, č.6 – zpáteční pohled do soutěsky ze zahrad v nížině, č.7 – kocour stále v čele výpravy, č.8 – grusonová ulice na okraji Los Silos, č.9 – a jeho poklidné centrum s pohořím Teno v pozadí