sukulenty.estranky.cz

 Na kousku papíru, provizorně sloužícím jako záložka dvacet let starého turistického průvodce po ostrově Tenerife, jsme měli ve stručnosti sepsány tipy na kratší či celodenní výlety, a pro úplnost i dvojicí nesplněných restů z minulých cest. Jednoho dne jsme se rozhodli zabít obě mouchy jednou ranou. Ulevit konečně trochu nohám, ušlapaným už trochu toulkami po horách a údolích toho překrásného ostrova, a udělat si příjemný odpočinkový den.
 

Nutno dodat, že oba resty už na seznamu dávno nemusely figurovat, kdybychom na předchozích cestách přicházeli na správná místa ve správný čas. Třeba do tržnice v hlavním městě Santa Cruz, jejíž dosud neuskutečněná návštěva byla jedním z dvojice hlavních restů, je nejlépe se vydat hned po ránu, nebo alespoň během dopoledne, což je vlastně i dost logické. Jenomže my jsme se v metropoli ostrova Tenerife většinou nacházeli až v odpoledních hodinách při návratu z některé ze svých výprav do pohoří Anaga. A když už jsme se v zde nějakým řízením osudu ocitli hned po ránu, většinou zase cestou do Anagy, měli jsme pokaždé jen několik minut času na přestup do toho správného autobusu.

Druhým restem byla návštěva malé státní botanické zahrady, ležící přímo v centru malebného města La Orotava. Už dvakrát jsme se bezúspěšně pokoušeli dobýt tuto starobylým plotem obehnanou pevnost velikosti trochu menšího fotbalového hřiště. Při prvním pokusu před sedmi lety byla zrovna neděle. Dnes už víme že v neděli se na Tenerife, jakož i v celé Makaronésii, nevyplatí příliš plánovat, protože většina jinak veřejně přístupných míst je zavřená. Musíme si uvědomit že se nacházíme ve Španělsku, v katolické zemi, a ne v nějakém ateisty skrz naskr prolezlém srdci Evropy. Podruhé jsme se pokusili proniknout za ten zdobný plot o pět let později, tentokrát už ve všední den. Dokonce jsme skrze něj spatřili i několik návštěvníků, procházejích se úzkými uličkami mezi tím cizokrajným kvítím. Jenomže než jsme dorazili k té prokleté bráně, byla už zase zamčená. Tenkrát to už ale bylo o chlup. Aspoň jsme si mohli v krátkosti prohlédnout na slunci se třpytící svazek klíčů, kterými nám správce toho tajuplného zařízení zachřastil před udivenými zraky, nasedl na skútr a odjel. Ani všeobjímající internet nám neprozradil otevírací dobu té zahrady, ale už jsme alespoň věděli, že nesmíme přijít déle než v poledne. Vyloučili jsme tedy ze svých letošních plánů neděle, pro jistotu i soboty a pondělky, a také všechna zbylá odpoledne.

Ten odpočinkový den restů jsme proto zahájili právě v Orotavě. Z autobusáku jsme proto bez zbytečného otálení spěchali rovnou k zahradě, o jejíž botanické úrovni jsme si nedělali přemrštěné představy, protože její podstatnou část jsme vlastně viděli už přes zmiňovaný plot, na němž jsme ani tentokrát nenalezli sememenší zmínku o otevírací době onoho bohulibého zařízení. Zato brána byla otevřená! Zdráhali jsme se tomu uvěřit a pro jistotu si ji otevřenou okamžitě vyfotili, abychom si uchovali vzpomínku na ten vzácný a toužebně očekávaný okamžik. Tady totiž už dávno nešlo o to, že by nám ta malá zahrada mohla nabídnout něco nového či naprosto objevného, zvláště po opakovaných návštěvách té velké, rozkládající se na okraji Puerto de la Cruz, ale nesoucí v závěru svého trochu komplikovaného názvu slůvko „La Orotava“. Byla to už spíše velká výzva malé zahrady, honosící se ale možná ještě delším názvem než ta velká - Servicio Agronomico Nacional Hijuela del Botanico!

Vstoupili jsme tedy na dlouho zapovězené území s pocitem dobyvatelů a vítězů. Protože jsme neměli při průchodu tou zakletou branou žádná velká očekávání, byli jsme nakonec mile překvapeni. Ani ne tak složením rostlin, z nichž mnohé tady rostou možná už od jejího založení v roce 1788, ale jejich kondicí a nevšední péčí, věnovanou jim panem zahradníkem přímo před našima očima. Hodně stará musí být i planika kanárská (Arbutus canariensis), jejíž hladký červenohnědý kmen je nezvykle silný a koruna bohatá a rozložitá. Říká se jí také „jahodový strom“, je poměrně vzácná a velice sporadicky jsme se s ní už v minulosti setkávali na svých toulkách ostrovem, i když nikdy v takové velikosti jako tady. Všechny stromy i květiny podél pečlivě upravených cestiček byly čisté, zdravím překypující a na jejich listech se ještě třpytily kapky vody z hadice pana správce.

Dominantou zahrady je prastaré Drago (Dracaena draco). Viděli jsme jich na svých cestách spoustu, ale tenhle strom byl jediným, který svou krásou a tvarem mohl aspoň trochu konkurovat slavnému „Drago Milenário“ v městečku Icod de los Vinos. Přestože nás čas tlačil (kvůli druhému restu), návštěvu vytoužené botanické zahrady jsem si náležitě užívali. Zatímco v okolních ulicích už zase panovalo vedro, zde v lehkém zeleném přítmí vzduch pořád ještě zůstával svěží a příjemně dýchatelný.

Opustili jsme s těžkým srdcem překrásné město La Orotava, doslova překypující exotickými rostlinami ze všech koutů světa, a další zelený autobus nás dopravil do Santa Cruz.
Z autobusáku k tržnici je to slabá čtvrthodinka chůze. Její brána byla samozřejmě otevřená a uvnitř jsme spatřili nejprve rozlehlý rybí trh i s kompletní paletou plodů moře, a krátce poté propukl ohňostroj barev, vůní a chutí v podání místních zelinářů a prodejců ovoce. Jejich čertsvé zboží jakoby tady právě dnes ráno naaranžoval nějaký neznámý umělec. Radost pohledět a hřích nekoupit. Turisté spíše zvědavě okukují a fotí, zatímco domácí nakupují jako o život. Jsou taky v převaze, protože pro ně je tu otevřeno především. Tržnice má atmosféru, která těm naším chybí. V mysli mi vyvstala vzpomínka na červen roku 1978, kdy na jihlavském náměstí natáčeli jeden z prvních dílů majora Zemana a kvůli tomu zde vyrostla tržnice s podobnou atmosférou. Nic netušící občané vzali stánky útokem, protože státní obchody s ovocem a zeleninou zely prázdnotou a tady se na ně z pultů najednou valilo všechno po čem prahli.

Tržnice v Santa Cruz nás nadchla nejenom čerstvým ovocem a zeleninou, ale také bohatou nabídkou sýrů, které prodejci co chvíli nabízeli k ochutnání, a taky načančaným dobrůtkami místních pekařů a cukrářů. To vše provoněné spoustou cizokrajného koření, které je základem místní kuchyně. Venkovní prostory terasy v prvním poschodí i široký průchod u hlavního vchodu tady patří květinám, jejichž nabídka je neskutečná. Vše opět čerstvé a zdravím překypující.
Vycházíme z toho království barev a vůní do poledního žáru, v němž se drobní domorodci dřou s velkou lodí. Neváhám pomoci, protože loď na suché mělčině je vůbec to nejhorší, co rybáře může potkat. Když je někde hezká socha, či dokonce rovnou sousoší, nikdy mne nenechá klidným a často mne se stát jeho součástí. Dokonce o tom pojednávalo celé jedno pokračování našeho vyprávění (Němí svědkové naší cesty/Tenerife 40).

Když už jsme návštěvou v metropoli ostrova, brouzdáme jejími ulicemi a parky až do podvečera. Objevujeme kavárnu s prastarou chorisií (Chorisia speciosa), jejíž nádherné růžové květy halí nejenom celou její rozložitou korunu, ale i dlažbu a trávník v okolí kavárny. Míjíme doslova alej australských lahvových stromů rodu Brachychiton, které máme v mnohem menším vydání zastoupeny už celé čtvrtstoletí v našem skleníku a v létě venku na okraji pergoly. Větve těch zdejších se místy ohýbají pod tíhou dozrálých plodů, a tak jim trochu odlehčíme, protože v nedalekém parku už nebudeme mít na čerstvá semena nárok. Tam jsou totiž nad tím botanickým bohatstvím už dávno pány hejna divoce žijících papoušků alexandrů, razících důsledně heslo, že ani zrno nesmí přijít nazmar.

Parky v Santa Cruz jsou opravdu nádherné a udržované s velkou pílí a péčí. Vzhledem k na tuto dobu nezvykle vysokým teplotám, panujícím na ostrově už několik dnů, se největší městský park stává nezvykle živým místem. Kavárny na jeho okrajích jsou skoro plné a spousty dalších lidí jen tak posedávají v blahodárném stínu prastarých fíkusů, rozkvetlých plumérií nebo stromořadí palem ze všech končin světa, doplněných místy o kaktusová a sukulentní políčka, nad nimiž by zaplesalo srdce nejednoho pěstitele. Přidáváme se postupně k obojím, protože je přece den odpočinku, díky němuž jsme si mohli z papíru, založeném v průvodci, konečně odškrtnout ty dva staré resty z minulých cest.

Obr.č.1 – brána botanická zahrady konečně otevřená, č.2 – zářivý kmen planiky kanárské hned kousek za ní, č.3 – nádherné Drago tamtéž, č.4 – a další dračí stromy v ulicích a pohled přes jejich koruny na starobylé město La Orotava, č.5 – malá ukázka z velké nabídky ryb v tržnici v Santa Cruz, č.6 – barvami hýřící ovoce tamtéž, č.7 – moje výpomoc rybářům před branou do světa vůní a barev, č.8 – kavárna pod rozkvetlou chorisií, č.9 – a další, tentokrát s nádherným dračím stromem, který tu musel stát dávno před všemi okolními budovami, č.10 – políčko Echinocactus grusonii s nolinami a jinými sukulenty v pozadí.