sukulenty.estranky.cz

Samoty mne odjakživa fascinovaly. Oživují krajinu a pokaždé mne nutí k zamyšlení. Co kdysi lidi vedlo k tomu, že svůj dům či statek postavili zrovna tady? Hledali jenom klid daleko od civilizačního shonu, nebo prostě jen nechtěli aby jim někdo neustále koukal do talíře, jak se s oblibou říkává? Přece nemohli jen tak bloudit krajinou a pak se najednou zastavit a říci, že právě tohle je ono místo. Každopádně museli nejprve hledat vodu, bez níž není života. A v sobě samých potom odhodlání podstupovat čas od času mnohdy strastiplnou cestu do civilizace a poté zase zpátky do té své samoty.

Museli být den co den žít s rizikem, že při vážnějších onemocněních nestihnou včas vyhledat lékařskou pomoc. Přesto na samotách lidé žili a umírali po celé generace, děti se tam rodily jako všude jinde, a pak vyrůstaly a možná se tam i rády vracely, když už si dávno zařídily vlastní život úplně jinde. Smutnější a přesto velice zajímavý pohled bývá na samoty opuštěné, jejichž někdejší podoba se postupně rozpadá, jak je příroda za pomoci plevele, náletových dřevin a eroze kousek po kousku neúprosně stravuje. Takových nabízí pohoří Anaga mnoho. Podobně tomu je tomu i v Tenu na opačném konci ostrova, a vlastně po celém Tenerife, ale o nich zase někdy jindy.

Dávno opuštěná byla i vůbec první samota, kterou jsme na svých toulkách po Tenerife navštívili. Bylo to na podzim roku 2008, kdy jsme ocitli na hřebeni Montaňa Tafada, táhnoucím se nad vesničkou Chamorga až k nejsevernějšímu výběžku ostrova. Na fotografii v turistickém průvodci měla ještě docela zachovalou střechu z tašek, ale když jsme se u ní ocitli my, zbývalo z ní už pouze silně narušené obvodové zdivo a pár zhroucených trámů, vybělených sluncem. Z okolních křovin se ozývalo na mnoha místech podivné šustění a záhy jsme měli možnost spatřit desítky docela velkých ještěrů druhu Gallotia galloti, česky vznešeně zvaných veleještěrka modroskvrnná. Ještěři se tehdy těšili na svačinku možná ještě více než my, postrádajíce při tom i poslední zbytky přirozeného ostychu a plachosti.

A nebyli vůbec vybíraví. Jedli úplně všechno a když jim připadalo, že dáváme přiliš pomalu, začali zvědavě nakukovat do našich batohů, a jeden z nich se mi dokonce vyšplhal po zádech až za krk. Psali jsme o tom podrobněji v jednom z nejstarších pokračování v této rubrice (Tenerife 7). Představoval jsem si už tehdy, a potom ještě kolikrát, jak tady asi lidé kdysi žili. Jak čelili den co den rozmarům počasí, jak složitě si z kamenité země tvrdé jako beton vydobývali skromné živobytí, a jen chabou náplastí na ten těžký život jim musel být báječný výhled do okolí, jaký se odtud naskytl nám.

Tehdy jsme bohužel vůbec netušili, že o něco vyšší sousední hřeben poutníkovi nabízí z takřka leteckého pohledu ještě mnohem zajímavější podívanou. Ještě jsme se nedostali k tomu, abychom se do těch končin vrátili a přesvědčili se na vlastní oči. Přesto jsme o ty zajímavé pohledy nezůstali úplně ošizení, i když ne z takové výšky. To když jsme se zjara roku 2013 vydali z vesničky Almáciga na docela namáhavou vyhlídkovou cestu nad severním pobřežím, zakončenou krátkou návštěvou samot na samém konci ostrova Tenerife. To úchvatné a magicky přitažlivé místo se jmenuje Las Palmas de Anaga. Jedná se o unikátní ukázku venkovské architektury starou stovky let, pžežívající tady do dnešní doby bez větších stavebních zásahů a v posledních letech už pod ochranou státu (Tenerife 63). Dlouhá léta zůstaly domky i hacienda San Gonzalo neobydleny, teprve v poslední době tu žije několik chlapíků, i když není vůbec jisté zda trvale. Do nejbližší civilizace je to odtud přece jenom pár kilometrů.

Po souši je lze absolvovat buď na oslíkovi nebo pěšky. Dole naproti skalnatému ostrůvku Roque de Dentro asi existuje i nějaké provizorní přístaviště, provozu schopné ale jen za příznivých povětrnostních podmínek a pouze pro malé loďky. Totéž platí také pro helikoptéry, které tu podle všeho občas přistávají od chvíle, kdy stát prostřednictvím ministerstva kultury převzal nad tímto kouzelným místem záštitu. Celá ta desetiletí předtím byli i tady jedinými obyvateli zmínění ještěři s modrými skvrnami na bocích a veškeré volné prostory okolo chátrajících staveb postupně zarůstaly sukulentní rostliny z různých končin světa, které sem kdysi vysadili jejich dávní obyvatelé.

Kralují mezi nimi mohutné neprostupné trsy Aloe arborescens, pěstované asi už tehdy kvůli hojivé šťávě z jejích listů, která možná byla jediným stále dostupným lékem v tomto bohem zapomenutém koutě Tenerife. Velké plochy zde zabírá i madagaskarská živorodka Bryophyllum daigremontianum (dnes již Kalanchoe), o jejíchž léčivých účincích se také často mluví. Mohutné dračí stromy tady rostou mezi ruinami budov jako pamětníci lepších časů. V budoucnu máme v plánu vyrazit z Chamorgy přes tu rozpadlou samotu na hřebeni Montaňa Tafada právě sem. Cestou bychom měli narazit i na jednu z vůbec nejkrásnějších starých samot v pohoří Anaga, kterou místní nazývají Las Breňas.

V pohoří Anaga jsou samozřejmě samot stovky, a ještě více skromných hospodářských příbytků, sloužících vesničanům většinou už jen k uskladnění nářadí a krmiva, a občas i jako ochrana před rozmary počasí. Místní to kolikrát mají na svá políčka hezký kus cesty úzkými stezkami, klikatícími se po úbočích horských strání. Kilometry tu ubíhají mnohonásobně pomaleji než u nás, takže se jim asi nevyplácí vracet se ještě téhož dne domů. Jedna taková hospodářská samota se nachází i v těsné blízkosti pláže Tamadite, zasazena do malebné skalnaté krajiny se spoustou nádherně zbarvených sukulentů a klikatícím se potůčkem, tvořícím malé tůňky.

Poprvé jsme stavení spatřili z vyhlídky za vrcholem Roque de Taborno. To bylo zjara roku 2013. O několik hodin později jsme stanuli v těsné blízkosti onoho stavení, kam sice vede cesta z civilizace hned ze tří směrů, ale ve všech případech je dosti svízelná a zdlouhavá, a rozhodně ji nelze vykonat za pomoci jakýchkoliv dopravních prostředků. Poprvé jsme sestoupili dolů k pláži z vesnice Taborno, a bylo to tenkrát hotové peklo. Místy jsme dokonce v zájmu udržení na nohou brali zavděk coby oporou i kmeny Euhorbia canariensis a mnoho nechybělo, abychom se v zoufalství nechytali i opuncií (Tenerife 58).

Podruhé jsme k pláži Tamadite přišli z úplně opačné strany, kdy naším výchozím bodem bylo městečko Taganana (Tenerife 68). Cestou nad severním pobřežím jsme viděli desítky samot. Mnohé z nich byly kamenné domečky místních vinařů, protože zdejší prosluněné stráně svažující se k oceánu jsou k pěstování révy jako stvořené. Kromě provizorního hospodářského obydlí přímo u pláže Tamadite jsou dále v ústí soutěsky Barranco de Afúr ještě další dvě nebo tři podobné hospodářské samoty, obklopené terasovitými políčky s kamennými zídkami, pracně zbudovanými ve strmých skalnatých stráních.

Když tou soutěskou vystoupáme do vesničky Afúr a rozhlédneme se od místního kostelíka po okolních stráních, samot tam spatříme nepočítaně. Některé z nich stojí podél silnice, která teprve relativně nedávno nahradila starý kamenitý chodník, zvaný camino, který býval po staletí jedinou spojnicí místních se zbytkem světa. Jiné jsou nalepeny na skalních stěnách jako vlaštovčí hnízda ve zdánlivě nepřístupném terénu, nebo jsou dokonce z velké části do těch skal vytesány. S jednoduchými nástroji to tehdy musela být úmorná práce, a nic na tom nezmění ani dnes oblíbené trvzení, že dříve lidé měli na všechno dost času. Mnohé samoty v pohoří Anaga pořád ještě známe jenom z fotografií, o dalších nemáme ani potuchy. Jejich kouzlo magické přitažlivosti je také jedním z mnoha důvodů, proč se na Tenerife pořád vracet.

Obr.č.1 – ruiny samoty na hřebeni Montaňa Tafada, č.2 – svačinka v jejich blízkosti, č.3 – ještěr Gallotia galloti v plné kráse, č.4 samoty Las Palmas de Anaga pohledem shora i s kvetoucím mléčem a trsem Ceropegie dichotoma v popředí, č.5 – hacienda San Gonzalo, zarůstající plevelem, č.6 – mohutné Drago na jednom z jejích dvorků, č.7 – trs Aloe arborescens, jakých rostou v ruinách haciendy desítky, č.8 – provizorní zemědělská budova u pláže Tamadite pohledem z Roque de Taborno, č.9 – kamenný domeček na vinicích nad městečkem Taganana, č.10 – a ještě jednou chýše u pláže Tamadite, tentokrát viděna z východu, č.11 – bizarní skalní samota nad Afurem, focená při zpáteční cestě přes okna autobusu