SUKULENTÁŘSKÁ NIRVÁNA nad Los Silos (TENERIFE 39)
Vydali jsme se na posední výšlap naší dovolené na nádherném ostrově Tenerife. Rozhodli jsme se znovu navštívit pohoří Teno, tedy oblast na sukulenty nejbohatší, a zároveň skýtající nádherné pohledy na místy ještě málo dotčenou přírodu ostrova. Přes Icod de los Vinos s památným „Drago Milenário“ a malebné městečko Garachico jsme se zeleným autobusem vydali do hornatého vnitrozemí. Asfaltka se klikatila vzhůru, a po vlhkých skalách okolo ní rostly všude kam jsme se podívali stovky nádherných placiček Aeonium tabulaeforme. Naším cílem a výchozím bodem výšlapu byla totiž vesnička Erjos, ležící v nadmořské výšce rovných tisíc metrů!
V autobuse kromě nás cestovala pouze skupinka mladých španělských turistů a několik místních žen, které snad vykoupily zdejší květinářství. Každá z nich měla řezaných květin plnou náruč a další ještě uloženy na vedlejším sedadle. 
V Erjos se chystala slavnost, a malou náves i všechny ulice kolem již zdobily pestrobarevné girlandy. Květiny byly zjevně určeny k výzdobě místního kostela, kam také směřovaly kroky našich spolucestujících. Foukal poměrně silný vítr, všude se válela mlha a byla tu pořádná zima, takže se nám náramně hodily větrovky. Čekala nás dlouhá cesta mlžnými vavřínovými lesy, dokonce tak dlouhá, že už jsme chvílemi přestávali věřit, že ještě na své dovolené vůbec nějaké sukulenty uvidíme. Jenomže pak jsme vyšli z nevlídného a fádního lesa, krajina se otevřela do nádherných výhledů a kamenitý terén s minimem vegetace dával tušit, že se blýská na lepší časy.
Jak jsem se již zmiňoval v některém z předchozích vyprávění, vypozorovali jsme po nějakém čase, že právě ve společnosti těchto oranžových lišejníků se vyskytují takřka s jistotou kolonie našich oblíbenců z rodu Monanthes.
Vzdušnou čarou mohly být ty oranžové skvrny nebývalé velikosti vzdáleny ještě možná více než kilometr. Jak se později ukázalo, přesně na takovou vzdálenost se nám podařilo určit nejkrásnější lokalitu rostlin Monanthes, s jakou jsme se za celou dobu pobytu na ostrově Tenerife setkali. Ten kilometr nám ale trval o hodně déle než bývá turistickým tempem obvyklé, protože po cestě nás čekala nádherná překvapení.
To největší znamenal nález prvních rostlin Ceropegia dichotoma, o nichž jsme psali v jednom z předešlých dílů našeho vyprávění. Měli jsme štěstí, protože tři od sebe nepříliš vzdálené trsy těchto nádherných rostlin z čeledi Asclepiadaceae se nacházely v nejrůznějších fázích vývoje květů, ačkoliv v té době podle údajů v odborné literatuře vůbec kvést neměly. První z nich jsme nalezli přesně ve chvíli, kdy kolem cesty ustupovaly vavřínové a všesovcové lesy kamenitému terénu plnému nejrůznějších sukulentů.
Dominovala samozřejmě aeonia, především pak mnohdy i metr vysoká Aeonium urbicum, zápasící o místo na slunci se stejně vysokými stromky Euphorbia obtusifolia. Všechny rostliny zde byla nádherně rostlé a vybarvené, protože nikde nebyl kousek stínu. Po levé ruce jsme tedy měli terén, o jakém se nám ještě před chvílí ani nesnilo, vpravo pak nádherné výhledy do okolních kopců i divoké soutěsky Barranco de los Cochinos.
Když jsme dorazili ke skalám porostlým oranžovým lišejníkem, bylo nám jasné, že naše kroky sem musel nasměrovat snad nějaký sukulentářský pánbůh. Jakmile jsme mezi oranžovými skvrnami spatřili nádherně zbarvené trsy Aeonium haworthii, byli jsme si už naprosto jisti, že trpaslíci rodu Monanthes tu budou také. Netušili jsme ale v jakém druhovém i početním množství.
Vzhledem k tomu, že na skaliska pražilo slunce po celý den, počítali jsme spíše s výskytem Monanthes laxiflora, jejíž listy jsou potaženy ochrannou voskovitou vrstvou. Husté, takřka bílé trsy o průměrů desítek centimetrů také visely ze skal takřka všude, ale mezi nimi jsme začali nacházet menší kolonie dalších zástupců rodu. Monanthes pallens tu rostl asi ze všech nejméně, a vždy na místech s hlubším porostem něčeho mezi mechem a rašeliníkem. V těchto místech se vlhko drželo i za slunečných dnů, což bylo pro tyto málo sukulentní rostlinky jedinou záchranou. 
Navíc jejich drobná tělíčka s hustě nahloučenými listy vyhledávala nejrůznější prohlubně ve skalních stěnách, kudy protékala dešťová voda, a na nějaký čas zde byla zadržována. Totéž platilo také pro další druh Monanthes polyphylla, který bylo velice problematické od předchozího v bezkvětém stavu vůbec odlišit. Jediným vodítkem nám často byly suché květní stvoly, které u M. pallens vycházely z bodu listových růžic, zatímco u M. polyphylla z jejich středů.
Monanthes polyphylla zde rostla hned v několika odlišných typech, lišících se vzájemně velikostí růžic i jejich zbarvením. Rozdílnost květů jsme měli možnost posoudit až letos zjara v našem skleníku. Lze předpokládat, že některé z nalezených rostlin jsou kříženci mezi oběma druhy. V literatuře je uváděno, že tito kříženci se často zpětně znovu mohou prokřížit s původními druhy. Připadalo mi, že rostlin je na tomto nalezišti snad dvacet typů, a to byly bez květů a v hlubokém vegetačním klidu!
Zanedlouho jsme narazili na Monanthes brachycaulos, a opět v několika typech rostlin s velice výraznými odlišnostmi. Přestože tyto drobné rostlinky neodnožují, nebo odnožují jen zcela výjimečně, nacházeli jsme jich zde obrovské kolonie, čítající mnohdy i stovky jedinců. Rostliny byly přilepeny na takřka kolmých stěnách, kde nebylo často ani zrnko substrátu. Potřebný stín často vyhledávaly pod trsy robustnějšího rodového příbuzenstva Monanthes laxiflora.
Vrcholem byla úzká skalní plošinka, na níž rostly tři druhy (a všechny v několika typových provedeních) rodu Monanthes na prostoru 20x20 centimetrů! Všude kolem navíc rostly nádherně vybarvené keříky Aeonium haworthii, na nichž byl znát celodenní kontakt s ostrými slunečními paprsky. K našemu úžasu se zanedlouho k tomuto již tak pestrému společenství přidaly ještě placičky Aeonium tabulaeforme, což je rostlina, která by na podobně osluněných místech podle údajů v odborné literatuře vůbec růst neměla! A tady jich byly stovky všude kam oko dohlédlo!
Museli jsme pomalu začít sledovat hodiny, protože jediný kilometr trasy nám trval skoro tři hodiny! Městečko Los Silos sice už bylo hodnou dobu na dohled, ale při skvělé viditelnosti na Tenerife už jsme si zvykli, že zdání blízkosti často klame. Zbýval poslední úsek cesty, mírně klesající k vodním kanálům, vedoucím po skalních stěnách. Cesta na krásné náměstíčko v Los Silos trvala ještě více než hodinu, a zakončili jsme ji v malebné kavárně. Když tu historickou stavbu, připomínající nějaký altánek, popisovali v průvodci jako kavárnu, mysleli jsme že se jedná o tiskařského šotka. Sedli jsme si tedy do pohodlných křesílek ve stínu starých fíkusů a čekali odkud vyjde nějaký číšník. Samozřejmě se vynořil přímo z útrob oné nádherné stavby, protože uvnitř se vařila káva a chladily nápoje.
Život v tomto starobylém městečku plyne pomalu, stejně jako na celém severozápadním pobřeží Tenerife. U kavárenských stolků posedávají místní všech věkových kategorií, a právě zde se odehrává veškerý společenský život. Všichni se navzájem zdraví, přisedají a zapřádají hovory, jakoby vůbec neexistovala večerní televize nebo práce okolo domu. Kam taky spěchat na ostrově, kde se žije dlouho do noci každý den, kde práce na zahradě neuteče, protože zítra je taky den. Kde v říjnu lidé nemusí mít chmury v tváři z blížící se zimy, protože tu žádná není. Tenerife je totiž ostrovem věčného jara s lehkým nádechem opravdového léta.
Na úvodním snímku jsem se nechal zvěčnit s prvním trsem Ceropegia dichotoma, který rostl přímo u cesty. Na druhé fotografii je typický terén na lokalitě, popisované v tomto díle vyprávění. Keříky Euphorbia obtusifolia se tu mísí s vysokými A. urbicum, a skály pod nimi jsou porostlé oranžovým lišejníkem. Podobných jedinců Aeonium urbicum jaký vidíte na třetím snímku lemovaly naši cestu do Los Silos stovky. Čtvrtá a pátá fotografie patří Monanthes brachycaulos. Nejdříve typické místo jejich výskytu, z něhož je patrné, že kolonie M. brachycaulos sídlí přesně v místech porostlých mechem. Následuje pohled zblízka. Na šestém snímku je Monanthes polyphylla v hlubokém vegetačním klidu. Sedmá fotografie zachycuje jedno krásné místečko, kde rostly tři druhy rodu Monanthes v mnoha typových odlišnostech na miniaturním prostoru. V popředí bílá Monanthes laxiflora, vlevo M. polyphylla a kousek vpravo Monanthes brachycaulos. Závěrečná fotografie je posledním pohledem do údolí, které nám přineslo tolik sukulentářské radosti. Za starým květenstvím agáve je vidět na břehu oceánu městečko Los Silos.
