sukulenty.estranky.cz

Na první den naší dovolené jsme si po vzájemné dohodě zvolili trasu, kterou jsme oba shodně považovali za vcelku odpočinkovou. Zapomněli jsme při tom na několik nepříznivých faktorů, které z té cesty málem udělaly peklo. Přímo z mrazivé české zimy jsme se ocitli na sluncem rozpálené lávě, navíc v krajině neposkytující příliš stínu. Vedro udělalo své, a naše orientace často zcela postrádala logiku. Taky jsme neodhadli zásoby vody, které jsme ještě při výstupu ze zeleného autobusu ve vesničce La Montaněta považovali skoro za přemrštěné. Nesmím zapomenout na mizerné turistické značení této trasy, které nás bohužel provázelo až do večera, a puchýře pod palci obou nohou, které se mi vytvořily záhy po nástupu do terénu!
Naše první cesta po Tenerife se měla sestávat ze dvou samostatných částí, jejichž start byl v jediném místě. Nejprve jsme se vydali po asfaltce do kopců, abychom si prohlédli Volcán Garachico, sopečný kužel, z jehož útrob se kdysi dávno valila láva na stejnojmenné a mimořádně půvabné městečko na břehu Atlantiku. Bloudili jsme celé hodiny zvláštní krajinou (Arenas Negras), v níž dominovaly jen tři barvy.  Hnědočerná, sluncem rozpálená láva zde tvořila výrazný kontrast se zářivě zelenými borovicemi a blankytně modrým nebem. Všeho ale moc škodí. Sotva jsme se konečně po mnoha útrapách (a několika hodinách) vrátili do výchozího bodu naší cesty (hospoda stále zavřená a nikde ani živáčka!), aniž bychom předtím nalezli svůj cíl, už začalo nové hledání! Tentokrát jsme plánovali vydat se lávovými poli do Garachica. Kopírovat trasu, kudy se na počátku 18. století valila pohroma na jedno z nejbohatších měst severního pobřeží. Z Garachica tehdy nezůstalo skoro nic. Život však na ruinách města a hromadách tuhnoucí lávy pokračoval. Dnes je Garachico mimořádně nádherné. I kdybychom na Tenerife jeli po padesáté, jeho návštěvu nikdy nevynecháme. 
Teď jsme ale bloudili po rozpálené asfaltce mezi domky vesnice La Montaněta a proklínali nápad vyrazit právě sem, a nadávajíce na neznámého pachatele toho naprosto nesrozumitelného a nelogického značení. Když jsme se konečně trochu chytili, nebo jsme si to alespoň mysleli, začala nám docházet voda. Místní byli ochotní, takže Iva přímo v jejich domácnosti doplnila zásoby pramenité vody, zatímco rada starších, sedící na stoličkách ve stínu domů, se mi snažila ukázat směr cesty do Garachica. Dva rádci, dva diametrálně odlišné směry. Nenechali jsme se zviklat a zanedlouho jsme, již trochu osvěženi, spatřili lávová pole. Krajina tu byla stejně strohá jako nad vesnicí, ale terén prudce klesal. Naše znavené končetiny tančily na lávové drti jak se jim zachtělo. Kromě borovic tu rostly jen kapradiny, jiné rostliny byly vzácnou výjimkou. Kolik let asi trvalo, než se tu po oné katastrofě objevila první zeleň?
Přesto jsme se právě tady dočkali velice příjemného, a docela nečekaného sukulentářského překvapení v podobě dosti početné kolonie rostlin Aeonium spathulatum.  Pár jedinců tohoto druhu jsme už před pěti lety viděli v místě zvaném Los Organos (poblíž Aquamansy). Jenomže tam rostly drobné keříky Aeonium spathulatum na skalních stěnách porostlých mechem, po nichž takřka neustále stékala voda (a bylo tam o 10-15°C méně než tady!). Tam tehdy byly rostliny sytě zelené, protože rostly na silně přistíněných stanovištích. Jejich listové růžice jsme spatřili ještě zčásti zatažené, protože se teprve probouzely z dlouhého letního spánku.
Zde bylo všechno jinak. V řídkých borových lesích za La Montaněta byl slunce dostatek, takže mezi tmavým lávovým kamením jsme měli možnost spatřit nízké kompaktní keříky s listy nádherně červenými. Drobné kvítky Aeonium spathulatum byly ve sporé vegetaci naprosto nepřehlédnutelné, a společně s červení listů vytvářely nádherný kontrast.
Aeonium spathulatum patří k menším zástupcům rodu. Kromě Tenerife roste i na ostrovech Gran Canaria, La Gomera, La Palma a El Hierro. Na každém z ostrovů je vzhled rostliny trochu odlišný.  V literatuře bývá uváděno, že keříky této rostliny mohou dosáhnout výšky až 50cm, ale většina z nich tady byla sotva poloviční. Výška mnohých dokonce nepřesahovala ani deseticentimetrovou hranici, a přitom se rostliny už chystaly kvést! Listy Aeonium spathulatum jsou jen lehce lepkavé, vytvářejí růžice o průměru 1-5 cm, a intenzita jejich zbarvení se odvíjí od množství slunečních paprsků na přírodním stanovišti. Osmi až desetičetné kvítky vyrůstají na tenkých stvolech, jichž bývá velké množství, a které rostlinu mnohdy zcela vysílí. Měli jsme zde štěstí na exempláře v různém stadiu kvetení, nebo přípravy k němu. V literatuře bývá uváděna doba kvetení od března do června. Byli jsme tedy na místě včas! Mnohé keříčky vyrůstaly přímo z prasklin v lávových balvanech. Právě ty byly tvarově nejkrásnější. Aeonium spathulatum roste ve výškách od 300 do 2400 nad mořem, a pokud sdílí lokality společně s Aeonium arboreum ssp. holochrysum, vytváří s tímto mnohem robustnějším druhem křížence, pojmenované jako Aeonium x holospathulatum! Tady jsme jiné druhy aeonií (ani jiných sukulentů) neviděli. Aeonium spathulatum zde rostlo na poměrně malém prostoru, ohraničeném zřejmě optimální nadmořskou výškou.  Nad a pod tímto úzkým pásem jsme už nenalezli ani jedinou rostlinu. Jedinými jinými sukulenty na cestě byly až Aichryson laxum, kvetoucí v kamenných zídkách vesnice San Juan de Reparo, která se stala toho dne předčasným cílem naší cesty!
Cesta byla vcelku fádní, a krásným zpestřením během ní byl snad jen občasný výhled na Pico de Teide. Obloha byla toho dne jako vymetená, a vidět bylo opravdu daleko. Bylo nám jasné, že vzhledem ke zpoždění, které jsme nabrali v první části cesty, asi do Garachica toho dne nedojdeme. Když se před námi objevily první chalupy, sháněli jsme se ze všeho nejdříve po občerstvení, protože zásoby vody už byly zase na nule! Úzká asfaltka se zanedlouho napojila na asfaltku širokou, která nás dovedla až do hospůdky, spojené s prodejnou suvenýrů. Hned vedle budovy byla vyhlídka na Garachico, které z té výšky vypadalo úchvatně. Chlaďáky plné nejrůznějšího pití nám vlily do žil novou energii. Když nám obsluha sdělila, že asi za pět, nebo možná taky až za dvacet minut by z nedaleké zastávky měl jet autobus do Icod de los Vinos, kde jsme ráno přestupovali, připadalo nám to jako krásný sen. Jen tu zastávku jsme najít nemohli, a zdráhali jsme se uvěřit, že by to mohla být železná trubka s rezavým torzem kruhu na vrcholu, stojící navíc v nepřehledné zatáčce. Za dvacet minut se ze zatáčky skutečně vynořil zelený autobus, který jel dokonce až do Puerta. Jak jsme potom zjistili, byl to jediný spoj, který v odpoledních hodinách těmito místy projíždí! Po návratu jsme se u večeře shodli, že vesnici San Juan de Reparo navštívíme ještě jednou, když nám přinesla tolik štěstí. Že musíme znovu nafotit Garachico z ptačí perspektivy, a taky obří kristáty mamillárií, zasazené u vchodu do hospůdky v nejméně desetilitrových nádobách!  A že se San Juan de Reparo stane výchozím bodem našeho sestupu do Garachica, k němuž odtud vede turistická trasa, klikatící se strmými lávovými svahy a skýtající nádherné výhledy na městečko i oceán.
Obr.č.1 - Tři barvy v Arenas Negras, č.2 - Pico de Teide pohledem z lávových pustin, č.3 - Aeonium spathulatum, žijící takřka z ničeho, č.4 a 5 - nakvétající a kvetoucí A. spathulatum, č.6 - a jeho žlutý kvítek zblízka, č.7 - ještě jednou Pico de Teide z lávových polí cestou do Garachica, č.8 - Garachico jako na dlani z vyhlídky v San Juan de Reparo!