sukulenty.estranky.cz

Letos na podzim jsme se po sedmi letech vrátili na Tenerife. Ostrov nás nepřivítal zrovna přátelsky. Letadlo se s námi v závěru cesty začalo nepříjemně pohupovat, těsně před přistáním se celé naklonilo a podivně rozkývalo. Bylo to úplně nejhorší přistání, jaké jsme kdy na svých cestách zažili. Na svědomí ho měla tropická bouře Hermina, která se ke Kanárským ostrovům zrovna blížila. 

Na Tenerife jsme tentokrát neměli žádné velké plány. Zato jsme si tam poprvé půjčili auto. To abychom se dostali do míst, kam to ani ideálními autobusovými spoji není možné zvládnout. A také abychom se mohli vrátit do míst, kde jsme byli naposledy před čtrnácti lety, kdy jsme na ostrově trávili jeden týden společně s kamarádem Vaškem Navrátilem (viz rubrika „Sbírky našich přátel“) a jeho ženou Jitkou, kteří si auto už před naším příletem půjčili. Byly tu i resty z minulých cest, z nichž jeden už bylo záhodno konečně smazat. Odkládali jsme výpravu na to místo z nejrůznějších důvodů a někdy do jejího uskutečnění zasáhly okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit.  Ani tentokrát se to neobešlo bez komplikací, ale „teidská vejce“ jsme nakonec v předposlední den naší dovolené přece jenom spatřili. 

Huevos del Teide jsou mohutné lávové koule, nacházející se v nesmírně fotogenických pustinách centrální kaldery. Celý národní park Caňadas del Teide je neobydlený a jezdí sem pouze jediný autobus za den ze severu (Puerto de la Cruz) a jediný také z jihu. Právě z toho důvodu jsme v minulosti měli obavu, abychom cestu k Huevos del Teide a zpět zvládli do jeho odpoledního odjezdu. Turistické průvodce většinou nabízejí trasu poměrně dlouhou a bylo by to časově hodně na hraně. Autem by to mělo být naopak bez problémů, protože jsme mohli ráno vyrazit mnohem dříve a večer se vrátit dle libosti. Jenomže se ukázalo, že až tak snadné to zase nebude. Našli jsme si kratší trasu, jejíž start byl na 40. kilometru caňadské silnice, kde se nachází zastávka zmíněného autobusu a také parkoviště. Když jsme však dorazili do kaldery, pohybovala se všude mračna lidí, jaká jsme zde při předešlých návštěvách nikdy nezažili. Parkoviště bylo beznadějně plné, stejně jako všechny nejbližší v obou směrech. V jindy liduprázdné krajině putovaly skupinky lidí, připomínající karavany. Marně jsme si v tu chvíli lámali hlavu, proč je tady tak přelidněno a začali jsme na ten den pozvolna vymýšlet jiný program. Protože podobně přeplněná byla i všechna ostatní parkoviště v kráteru, rozhodli jsme se, že to riskneme a k teidským vejcím se nakonec vydáme o pár dnů později autobusem. A tak se i stalo. 

Zastávka autobusu se nachází v nadmořské výšce okolo 2400 metrů a z ní jsme se vydali klikatou prašnou cestou vzhůru fotogenickými pustinami. Minimum vegetace, zato pestrá hra barev vyvřelých hornin z dávných sopečných erupcí a všudypřítomný vítr, vyluzující zvláštní zvuky, to byli naši průvodci na cestě za tou geologickou bizarností. Tmavé koule se nacházejí v úpatí Pico de Teide, ještě přesněji pod vrcholem Montaňa Blanca v nadmořské výšce okolo 2700 metrů. Většina jich je shromážděna na jediné planině, ale další jednotlivci jsou roztroušeni v okolní krajině, vzdáleni stovky metrů nebo třeba i dva kilometry odtud. Koule pravidelnějších i méně pravidelných tvarů mají průměr několika metrů a díky tmavému zbarvení ostře kontrastují s okolní krajinou. 

Existují dvě nejčastější vysvětlení, kde se tu kamenné koule vlastně vzaly. První praví, že se při erupci odpoutal kus kamene a cestou na sebe nabaloval lávu. Druhá hypotéza je, že se jedná o tzv. vulkanické bomby, které byly vystřeleny a po cestě vzduchem dopadly na místa, kde se nacházejí dnes. Odborníci tvrdí, že „Huevos del Teide“ obsahují téměř samý obsidián, což je jakési sopečné sklo. Obsidián je tvrdý, a přitom dobře opracovatelný. Proto se už ve starověkých kulturách mimo jiné používal k výrobě nástrojů i zbraní. Existují důkazy, že i původní obyvatelé Tenerife o tom dobře věděli a k svému životu obsidiánové nástroje hojně používali, stejně jako lidé na mnoha dalších místech po celé planetě. 

Protože teidská vejce už odolávají erozi velmi dlouho, některá z nich se začínají rozpadat, na jiných jsou zase již patrné praskliny, jejich rozpad předznamenávající. Zvláštní je, že přes svoji hmotnost většina z nich není zabořena v okolní lávě a kamenné koule vypadají, jakoby se sem odněkud přikutálely docela nedávno. U jedné z nich jsme s chutí spořádali svačinku. Jak už jsme si na Tenerife zvykli, počasí se tady mění z minuty na minutu. Centrální kaldera ale je místem, kde bývá mnohem stabilnější než jinde. Většinou je zde jasno s krásným světlem, které přeje fotografům. Tentokrát ještě pořád byly patrné dozvuky tropické bouře Hermina, která sem zanesla mlhy a občas i nezvyklý chlad. Než jsme dojedli, museli jsme se chvatně oblékat.

Cestou zpátky jsme přemýšleli o nezvyklé zalidněnosti kráteru v minutých dnech a napadlo nás, že to bylo způsobenou právě již zmíněnou bouří. Ta uvěznila turisty v hotelích a resortech na celé tři dny, což v mnoha případech znamenalo téměř polovinu jejich pobytu. Proto jakmile znovu vysvitlo slunce, snažili se všechno dohnat a především navštívit místa, která musí navštívit úplně každý. A takových je v kráteru hned několik. Zklamaní zůstali především ti, kteří se chystali vydat lanovkou pod vrchol Pico de Teide, nebo následně vystoupit i přímo na něj. Kvůli povětrnostním podmínkám lanovka většinu dnů nebyla v provozu. Projížděli jsme kráterem během našeho pobytu třikrát a v pohybu jsme ji neviděli ani jednou. Kdo se chtěl dostat nahoru nad mraky, musel po svých. Pár takových jsme na zpáteční cestě od Huevos del Teide potkali. Vybaveni karimatkami a množstvím vody se odhodlaně vydávali k náročnému výstupu a přenocování v chatě Refugio de Altavista, která se nachází asi 400 výškových metrů pod vrcholem sopky. Většina z nich se snaží výstup načasovat tak, aby na vrcholu stanuli ještě před východem slunce. Musí to být úžasný zážitek, byť vykoupený značnou námahou.

Vraceli jsme se k parkovišti a autobusové zastávce s dobrým pocitem, že jsme si konečně splnili jeden z nejstarších cílů na ostrově. Parkoviště nebylo úplně plné a ani v kráteru už se nepohybovalo tolik lidí jako při našich předešlých návštěvách. Chod života na ostrově Tenerife se pomalu vracel k normálu. Autobusem jsme se vrátili skoro o dva a půl kilometrů níže a v uších mi zaléhalo jako při nedávném přistání.

Obr.č.1 – typická lávová pustina, kterou jsme se vydali k teidským vejcím, č.2 – skupinka Huevos del Teide, č.3 – jedno z vajec v pozadí s tmavým lávovým polem, z něhož se patrně kdysi dávno odpoutalo, č.4 – a ještě jednou „záhadné“ kamenné útvary v úpatí Pico de Teide, č.5 – jedna soliterní koule, stojící při cestě k těm ostatním, č.6 – a ještě jednou ta stejná, na povrchu již praskající, č.7 – a další se nalézají v dosti vzdálené pustině podél úzké prašné stezky