sukulenty.estranky.cz

Odjížděli jsem tentokrát na Tenerife s několika resty, které nám zůstaly jako dědictví z předchozích cest. A taky s jedním předsevzetím, které ale padlo hned třetí den našeho pobytu. Některé z těch restů figurovaly v našem seznamu, který jsme si krátce před cestou vytvořili a z něhož jsme postupně odfajkovávali jeden za druhým. 

Kromě nich tam samozřejmě byly i tipy na zajímavé turistické trasy a pár drobných poznámek ke každé z nich. Jeden z těch tipů souvisel s počínáním muže jménem Francisco Fariňa, jehož cestovatelský web nás velmi nadchnul a inspiroval natolik, že nás nakonec dovedl až do míst kam jsme sice tak trochu chtěli, ale mnohokrát jsme toho potom litovali. Právě tam padlo i to největší předsevzetí, které jsme si ovšem do zmíněného seznamu nezapsali, ačkoliv jsme rozhodně měli, a to hodně VELKÝM PÍSMEM.

To předsevzetí znělo zhruba tak, že tentokrát se nebudeme honit, trasy volit jen mírnější a méně obtížné a pokud možno co nejpravidelněji střídat výstupy a sestupy, aby nás potom po návratu kolena nebolela ještě celé týdny, jako tomu bylo předloni. A především že v žádném případě nebudeme zbytečně riskovat své zdraví. Toho předsevzetí jsme se drželi ještě onoho nedělního rána, stoupajíce asfaltkou z Punta de Hidalgo vzhůru k vodním kanálům, vedoucím pak kolmými skalními stěnami až skoro k vesničce Bejía. Stěny z červeného železitého tufu tam byly před dvěma lety porostlé spoustou nádherně růžových bochánků Monanthes polyphylla. O nich i naší předloňské cestě kanály jsme ostatně už v této rubrice v minulosti psali („Růžové bochánky v Barranco Seco“/Tenerife 53).

Tentokrát jsme tam těch nádherných bochánků spatřili ještě mnohem více, možná i díky tomu, že jsme měli spoustu času a pobyt v neskutečném skalním tichu jsme si tudíž náramně užívali. Co chvíli jsme nahlíželi dolů do místy hodně zarostlé rokle, kterou se kroutilo vyschlé koryto potoka, místy protkané malými tůňkami s lesknoucí se vodní hladinou.

Francisco Fariňa tudy procházel, o čemž jsme se mohli přesvědčit z fotografií na jeho webu. Mělo nás varovat, že jiné než jeho fotky jsme na netu nespatřili. Zatím jsme se ale neukvapovali. Pořád ještě jsme měli možnost volby. Buď se soutěskou Barranco Seco opravdu vydat, pokud se nám bude její ústí na konci kanálu zdát schůdné, nebo se zpátky vrátit stejnou cestou, kterou jsme sem přišli, což nebylo vůbec špatné. V jedné věci jsme ale byli oba za jedno. Jen náznak zbytečného rizika a vracíme se do vyjetých kolejí, v našem případě do vyschlých vodních kanálů, na jejichž konec jsme právě dorazili.

Asi čtvrt hodiny jsme posedávali na nízké betonové hrázi, nahlíželi do dvacet let starého turistického průvodce a zraky co chvíli těkali po okolí, hledajíce alespoň náznak nějaké stezky, která by nás dovedla na dno rokle Barranco Seco. Z paměti jsme se snažili vylovit nějakou vzpomínku na fotografie Francisca Fariňi, které by udaly směr naší další cesty. Nakonec jsme jednu nenápadnou cestičku přece jenom objevili. Byla sotva patrná, směřovala vzhůru skalnatou strání a mohla být prošlapána podrážkami našich nepříliš četných předchůdců zrovna tak jako polodivokými kozami, zvuky jejichž zvonců k nám občas doléhaly z okolních strání. Tak padesát na padesát, ovšem bez přítele na telefonu.

Čím déle jsme tou stezkou šli, sílilo v nás přesvědčení, že tudy pan Fariňa rozhodně jít nemohl. Místy jsme proráželi totálně zarostlou cestu jako někde v pralese. Naše těla začaly zdobit první drobné šrámy, k nimž se postupně přidávaly ještě píchance od opuncií a desítky škábanců od všudypřítomných ostružin, jejichž porost byl čím dál hustší a dole pod námi pod jeho příkrovem dokonce mizela i velká část dna kaňonu. Rčení „krve jako z vola“ nabíralo stále zřetelnějších obrysů (jako dva volové jsme si taky místy připadali). Krvavé skvrny na kalhotech i tričkách se spravedlivě mísily s mlékem euforbií, jejichž hladké kmeny pro nás často bývaly vítanou oporou při čím dál strmějších sestupech a výstupech sypkou šotolinou, drobící se z tufových skal. Čím déle jsme ale šli, tím méně se nám chtělo stejnou cestou vracet.

Bojová nálada ale každým dalším metrem opadala, a víra že tu soutěsku projdeme celou až k jejímu druhému ústí se vytrácela s každou další překážkou. Trvalo možná déle než půlhodinku, než jsme se ocitli v malé jeskyňce vysoko nad vodními kanály, jimiž jsme sem dopoledne přišli. Zde jsme nalezli nejenom kousek blahodárného stínu, ale také křížek a sošku nějaké světice. Ne že by nás to kdovíjak uklidnilo, ale přece jenom se jednalo o nezpochybnitelnou lidskou stopu, která sem (možná že už hodně dávno) přivedla podobného šílence jako jsme my dva.

Trvalo další dlouhé minuty, než jsme při prudkém klesání do rokle narazili na staré schody, vytesané do skály možná ještě Guanči. Byly to však takové hodně strmé schody na poloviční úvazek, po nichž se rozhodně nedalo scházet jako na schodech normálních, a to jsme u nás ve sbírkovém skleníku zvyklí na ledacos. Kamenných schodišť tam bylo více, a jejich existence nám definitivně potvrdila, že jdeme stejnou cestou jako Francisco Fariňa, jen v protisměru. Rázem jsme si vzpomněli i na další jeho fotografie, z nichž právě ty schody vypadaly jako nejsložitější úsek celé cesty. Opak byl ale pravdou, jak se velice záhy ukázalo. Teprve doma u počítače jsme zjistili, že naše fotografie z této rokle se vzácně shodují s těmi jeho, a liší se pouze v úhlech pohledu na stejná místa. Zároveň jsme si při tom uvědomili, že ani pan Fariňa zřejmě neměl v nejexponovanějších úsecích té krkolomné cesty na fotografování ani pomyšlení.

Během těch divokých partií soutěsky Barranco Seco jsme mnohokráte litovali, že jsme se včas nevrátili. A já jsem si co chvíli uvědomoval, že můj celoživotní strach z výšek není ani zdaleka tak strašný, jak se mi ještě před chvílí zdálo. Mnohokrát jsme mysleli, že už je konec, že dál už to prostě nepůjde, ale nakonec to byla jízda jako v písničce z nejlepšího období Olympicu („...sjet po zadku holou skálu...“). Jít trasu opačně by určitě bylo mnohem snazší a méně riskantní. Jedinými svědky všech našich dobrodružství a polohorolezeckých eskapád byla v té rokli spousta skokanů, vyhřívajících se na kamenech u malých tůní, jichž jsme cestou míjeli asi deset.

V klidu domova jsme zjistili, že se jednalo o skokany perezovy, latinsky zvané Rana perezi (resp. Pelophylax perezi). Nebylo to zase tak složité, protože jiní skokani údajně na Tenerife ani nežijí. Skokani v této rokli byli nezvykle klidní, na to že na davy turistů určitě nemohou být zvyklí. Sice naskákali do vody, jakmile jsme my dva po jízdě skalní stěnou těžce dopadli nedaleko jejich koupaliště, ale hned vzápětí už se škrabali zpátky na sluncem rozpálená stanoviště na tufových balvanech. V jejich případě slovo „skokan“ do puntíku naplňovalo jeho opravdový smysl. Vyskakovali na břeh přímo z vody třeba i 25cm daleko! Dovedli skákat i po takřka kolmých skalních stěnách, co skok, to třicet i více centimetrů. Užasle jsme na to divadlo zírali, a alespoň na chvilku přestávali litovat, že jsme celé tohle martýrium podnikli. Skokani perezovi také vcelku ochotně pózovali. Někteří nás sledovali z vody, jiní zaujali místečko na slunci a vůbec už je nevzrušoval náš hovor ani prudší pohyby. Všechny zdejší tůně jich byly plné.

Jediné co nás udržovalo jakžtakž v klidu byla skutečnost, že máme dost času, protože toho dne nejsme závislí na žádném konkrétním autobusovém spoji. Byla neděle a z Punta de Hidalgo jezdil autobus do naší přestupní stanice La Laguna každou půlhodinku až dlouho do noci. Spodní část soutěsky byla navíc už přece jenom maličko schůdnější, i když v samém jejím závěru jsme zabloudili v místech, kde se to zdálo i teoreticky zhola nemožné. Z houštiny euforbií nám koukaly jen hlavy, na něž nám pražilo slunce a vzduchem poletovala mračna ochmýřených padáčků jako důkaz kanárského babího léta. K zastávce u místního kostela jsme přišli pěkně vyřízení.

Kdo vyloženě vyhledává adrenalinovou zábavu, ten nechť se klidně vydá v našich stopách. Soutěska Barranco Seco v pohoří Anaga (další stejného jména je totiž i v pohoří Teno!) má nesporně své kouzlo, ale v jejím případě pro nás dva rozhodně neplatí ono okřídlené „že sem se určitě musíme ještě vrátit“. Kdo chce naopak prožít poklidnou dovolenou, plnou krásných výhledů a přírodních scenérií, ten ať se vydá raději někam jinam. Tenerife nabízí stovky míst se stejně krásnými obrázky jen za zlomek námahy a rizika. My dva se svorně spokojíme s konstatováním, že nejkrásnější pro nás soutěska Barranco Seco už navždy zůstane při pohledu z výšky vodního kanálu, kam se naopak budeme pokaždé vracet rádi. Jen tak posedět v chladivém stínu skalních stěn, porostlých tisíci hlaviček Monanthes polyphylla a spoustou jiných zajímavých rostlin, popíjet kávičku z termosky, přikusovat k ní něco dobrého na zub a s úsměvem vzpomínat na jedno velké dobrodružství tam dole.
Obrázek č.1 – cíl naší cesty je tam dole v rokli u dvojice domečků, č.2 – Barranco Seco v plné krásem, vlevo ve skalách kanál, jímž jsme přišli na její začátek, vpravo dole rezavá holina, u níž jsme se definitivně ujistili, že jdeme správně, č.3 – jeskyně s kouskem stínu, křížkem a báječným výhledem, č.4 – první staré schody, vytesané do skály, shodou okolností asi ty nejschůdnější, č.5 – musíme z té rezaté holiny strmě dolů, nic jiného nám totiž nezbývá, č.6 - skokani perezovi, pozorující české vetřelce, č.7 – jedno z nejmalebnějších a zároveň i nejsnáze průchodných míst soutěsky, č.8 – bludné balvany na jejím dně, které jsme znali z webu Francisca Fariňi, č.9 – a ještě jeden, erozí už nádherně tvarovaný, č.10 – Rana perezi – žába v žabinci, č.11 – a ještě jednou, tentokrát v tmavším provedení na rozpáleném balvanu, č.12 – stín skalních stěn, kávička a kochání se pohledem dolů, pouze takhle a ne jinak to bude někdy příště!