sukulenty.estranky.cz

V životě by mne nenapadlo, že jednou stanu takhle vysoko. Výšky mne nikdy nelákaly, protože od malička bylo mně i mému okolí jasné, že horolezec ze mne určitě nebude. Výšky mi vůbec nedělají dobře, stejně jako řetízkové kolotoče, lochnesky a podobné atrakce. Obojího jsem si trochu užil osmý dubnový den loňského roku, kdy jsme se vydali na vrchol Pico de Teide.
Výlet do nadmořské výšky 3718 metrů jsme plánovali už doma, ale rozhodně nebyl naší prioritou, protože ostrov Tenerife nabízí množství jinších atrakcí a lákadel pro milovníky přírody, o sukulentářích ani nemluvě. Člověk musí mít i trochu štěstí, aby se na ten vrchol vůbec dostal, protože počasí tam nahoře je nevyzpytatelnou loterií v každém ročním období. Povolení k výstupu na vrchol Pico de Teide jsme vyřizovali přes internet ještě z domova (je zdarma). Vydávají jich na každý den pouze určité množství, a pak už záleží jen na zmíněných rozmarech počasí, zda se vytoužený výstup vyplatí uskutečnit či ne. Přeložit jej samozřejmě nelze, protože všechny následující dny jsou již obsazeny dalšími zájemci o pohledy z té pro mne opravdu veliké výšky.Když jsme ráno snídali, naše zraky směřovaly oknem hotelové jídelny tím směrem, kde za jasných rán býval vidět kužel sopky Pico de Teide. Toho dne byl zahalen v hustých chuchvalcích šedých mračen, což pro nás nevěstilo nic dobrého. Do odjezdu jediného autobusu, směřujícího do kaldery národního parku Caňadas de Teide, nám ale ještě pořád zbývaly dobré dvě hodiny. Během nich jsme se museli definitivně rozhodnout, zda riziko cesty do sopečných pustin podstoupíme. Tenerife nabízelo spoustu jiných možností, a naše dovolená se už povážlivě  krátila.Den jsme začali v nulové nadmořské výšce u břehů Atlantiku. Procházky ranním nábřežím v Puertu jsou úžasné, protože většina turistů dlouho vyspává. Všude je tudíž klid. Ulice jsou ještě plné svěžího ranního vzduchu, jehož kvalitu ještě zvyšují hadice zahradníků, sprchujících veřejnou zeleň, o níž je zde postaráno vskutku královsky. Kavárny už mají otevřeno, a z pekáren to nádherně voní. Zdoláváme první metry převýšení (zatím jen asi dvacet) a ocitáme se na provizorním autobusáku, který nahradil ten starý, jehož služeb jsme hojně využívali ještě před pěti lety. Když někam jede pouze jediný autobus za celý den, vyplatí se být na jeho stanovišti včas. Řidiči na Tenerife totiž pasažéry na stojáka neberou. Když později projíždíme desítkami serpentin, vůbec se jim nedivíme. Nabíráme výšku a z oken autobusu pozorujeme, jak se vegetace kolem nás každým okamžikem mění. Hlídáme si jedno místečko, o němž psal nedávno předtím na nějakém sukulentářském webu zcestovalý pěstitel Otakar Melichar jako o náramném nalezišti Greenovia aurea. A opravdu je najednou vidíme v plné kráse. Stovky modrozeleně ojíněných přízemních růžic, podobajících se mexickým echeveriím, roztroušených v polostímu kanárských pínií. Kdyby mi pan řidič v té chvíli dal na vybranou, možná bych klidně oželel výstup na Pico de Teide a zůstal tady, na samých hranicích sopečné pustiny, která se před námi zanedlouho rozptostřela po obou stranách silnice kam až oko dohlédlo. Greenovia aurea roste podle údajů v odborné literatuře až do nadmořské výšky 2300 metrů. I my jsme se už ocitli nad dvoutisícovou hranicí. Krajina kolem se změnila v pustinu. Jeli jsme po jediné silnici, vedoucí dnem kaldery, jejíž obvod měří 74km a tvoří hranice národního parku, který tu byl vyhlášen někdy v padesátých letech minulého století. Kaldera samotná vznikla zhruba před 300 000 lety zřícením mohutného vulkanického kužele.
Když nás autobus vyklopil pod stanicí lanovky, vypadalo to tam už jako o pouti. Lidí jako much, a další a další výletníky vyvrhovaly autobusy cestovních agentur ze svých útrob takřka nepřetržitě i nadále. Ti všichni chtěli spatřit Tenerife shora. Protože bylo teplo, mnozí z nich měli jen tílka, plátěné kraťasy a na nohou sandály nebo dokonce hanojky. Děvčata v letních šatech na ramínka a se slaměnými kloboučky na hlavách nebyla žádnou výjimkou v tom hemžení národů pod nejvyšší horou Španělského království. Nejvyšším vrcholem pevninského Španělska je hora Mulhacén v pohoří Sierra Nevada s „pouhými“ 3479m.nad mořem.
Nad námi se tyčila Pekelná hora, jak Pico de Teide říkali původní obyvatelé ostrova Tenerife. Guančové věřili, že přímo v nitru hory sídlí jejich bůh Guayota.
Pico de Teide je sopka, podle některých údajů dokonce třetí nejvyšší sopka na této planetě! Naposledy byla sopečná aktivita v této oblasti pozorována v roce 1909 na svazích nedalekého vrcholu Pico de Viejo. Vystáli jsme frontu na lanovku, a zanedlouho už jsme se v útrobách jedné z jejích kabin vydali pod vrchol převážně znělcové hory do nadmořské výšky 3555 metrů. Jízda místy připomínala zmíněnou lochnesku nebo horskou dráhu. Ve zlomech se prohupovala docela nepříjemně, a mně osobně nedělaly dobře ani pohledy do okolní krajiny, a tak jsem rád postál uprostřed kabiny. Vzpomínal jsem na svoje první cesty autobusem v polovině šedesátých let minulého století a na malou modrou krabičku s nápisem Kinedryl, jejíž obsah mi umožnil důstojně přežít zhruba hodinovou cestu z Jihlavy do Želetavy a zpět.
Zatímco dole již bylo hodně přes dvacet stupňů, na horní stanici jediný stupeň nad nulou. Byli jsme svědky naprotého šoku mnoha nepředvídavých výletníků, jejichž slamáky začal brát silný vítr. Připomínalo mi to závěrečnou scénu z filmu „Anděl na horách“, jen sněhu už tu ležely poslední zbytky. Vrchol Pico de Teide ale bývá sněhem a ledem přizdoben dlouhé měsíce.
Chvilku jsme se kochali a popadali při tom dech, protože vzduch tu byl už dost řídký. A pak už jsme se vydali k budlince s malým okénkem, za nímž seděla paní jako někde v trafice a před sebou měla namísto stohů novin rozložen jmenný seznam všech lidí, kteří toho dne hodlali vystoupit na vrchol Pico de Teide. Znovu kontrolovala pasy, a odškrtávala si z toho mezinárodního seznamu naše jména.
K vrcholu se to sice odtud zdálo být jen kousek, ale ještě to byla docela zabíračka. Nepříjemný byl především silný nárazový vítr, k němuž se o něco později ještě přidaly sirovodíkové páry, vyvěrající z mnoha míst v blízkosti vrcholu. Páry prý mají až 100°C a zapáchají po zkažených vejcích. Když jsme konečně stanuli na vrcholu Pico de Teide, pořád jsem čekal, kdy se dostaví ten pocit pokořitele, ale to bych asi musel to převýšení zdolat bez pomoci lanovky, pěkně po svých i s noclehem na nedaleké horské chatě Refugio de Altavista. Takhle jsem tu stál zachumlaný ve větrovce, nafouklé větrem jako balón, a zděšeně sledoval hlučnou partičku, fotící se navzájem a dělající při tom strašlivý kravál. O mnoho klidnější atmosféru zde patrně zažil Sir Edmund Scory, který oficiálně jako první člověk pokořil vrchol Pico de Teide už v roce 1582, a nastavil tak laťku svému jmenovci Hillarymu. Pohledy do všech stran odtud ale byly úchvatné. Tenerife jsme na chvíli měli dole pod sebou jako na dlani. Celá kaldera byla zalita sluncem, a husté bílé mraky  stály teprve za jejím okrajem, takže to vše dohromady trochu připomínalo pohled okénkem z letadla. Počasí nám toho dne nadmíru přálo. Kdybych se sem nevydal, vrtalo by mi kdoví jak dlouho hlavou, jak vlastně náš milovaný ostrov vypadá z nejvyšší hory. Takhle už to vím. Pocity při návratu dolů jsem ale měl dosti podobné jako Varel Frištenský po zběžné prohlídce severního pólu. Bylo to hezký, ale stačilo to.
Kousek pod vrcholem Pico de Teide jsme poprvé zaslechli češtinu, a to už se naše dovolená pomalu chýlila k svému konci. Trojice českých turistů seděla v jedné zatáčce kamenité stezky, kochala se výhledy do krajiny a plánovala kam vyrazí za nějakými specialitkami místní kuchyně. Jak malý je svět jsme se měli možnost přesvědčit hned o dva dny později, kdy jsme stejnou trojici potkali v zapadné vísce Teno Alto, kde si ve zdejší hospůdce zrovna pochutnávali na kůzlečím masíčku a domácích sýrech. A ještě jeden zajímavý zážitek jsem měl cestou dolů. Jen pár desítek metrů pod vrcholem se totiž na jednom z kamenů u cesty nerušeně vyhřívala ještěrka. Vůbec se nevzrušovala, když se u ní občas zastavil některý z poutníků, stoupající k vrcholu, nebo se naopak již vracející. Vůbec nic tu nerostlo, neviděl jsem ani jedinou mouchu. Z čeho tam ta  ještěrka vlastně žije, napadlo mne při pohledu na ni?
Dole pod lanovkou nás ovanul horký vzduch, který nám pak byl průvodcem i po cestě asfaltovou silnicí až k slavnému „Božímu prstu“. Cestou jsme spatřili jeden rozkvetlý hadinec Echium wildpretii. Čas květů této neskutečně bizarní a úchvatné rostliny měl přijít nejdříve za měsíc, ale spíše až za dva. Kvetoucí rostlina byla výjimkou z jednoho prostého důvodu. Její stvol byl totiž zlomený, což ji donutilo rozkvést předčasně, aby se ještě alespoň pokusila o zachování potomstva (je to rostlina monokarpická), a potažmo i svého rostlinného druhu. Zdravé rostliny všude kolem měly teprve náznaky budoucích květenství, dosahujících mnohdy až takřka třímetrové výšky! Už kvůli stovkám červeně rozkvetlých hadinců v pustinách kaldery a s Pico de Teide v pozadí se musíme na Tenerife vrátit co nejdříve.
Chvilku jsme zevlovali na vyhlídce u „božího prstu“, koukali znovu s úžasem na skálu, zvanou „katedrála“, a pak už jsme vyrazili do hotelu Parador National de las Caňadas. Je to jediný státní hotel na ostrově. V době naší návštěvy fungoval jako bufet pro turisty, kteří posedávajíce u piva zálibně vzhlíželi k vrcholu Pico de Teide. Teprve tady jsem přece jenom pocítil lehký záchvěv hrdosti, že i já jsem na chilku pobyl tam nahoře!
Obr.č.1 - Vrchol Pico de Teide z parku Taoro v Puertu, č.2 - stanice lanovky hluboku pod námi, č.3 - vrchol zdánlivě jen kousek nad námi, č.4 - já s důležitou budlinkou a kalderou v pozadí, č.5 - sirné výpary pod vrcholem, č.6 - Iva na vrcholu Pico de Teide, č.7 - pohled z vrcholu na severní pobřeží, č.8 - pohled směrem k Puerto de la Cruz i se zvláštní stolovou horou, č.9 - kaldera jako na dlani a mraky až za její hranicí, č.10 - poslední pohled k vrcholu, č.11 - zlomený, ale kvetoucí hadinec Echium wildpretii, č.12 - cíl našeho výletu hotel Parador National