sukulenty.estranky.cz

V kopcích nad Paleochorou leží vesnička Anidri. A ještě o něco výš, v kopcích nad Anidri, se pak nachází Azogires. Pár domků, roztroušených ve skalnatých stráních, na řecké poměry porostlých nezvykle hustou zelení. Okolí vesničky skrývá zajímavé jeskyně, z nichž ta nejznámější a nejnavštěvovanější nese jméno Jeskyně svatých otců, a taky klášter, který rozhodně stojí za návštěvu. O tom, že cesta z Azogires do Anidri patří k turisticky nejzajímavějším trasám v tomto kraji, jsem se dozvěděl docela náhodou. Každé ráno jsem vyrážel přes celé nábřeží v Paleochoře do místní pekárny u přístavu, abych se vrátil s voňavým nákupem a vzápětí jsme mohli zasednout k naší tradiční sladké snídani. Skoro každý den jsme se poblíž přístavu potkávali s jedním pánem, který už se s dobrotami z pekárny vracel.

Zdravili jsme se a pokaždé zapředli krátký hovor, aniž bychom tušili, že jsme od samého začátku ubytováni ve stejném domě na konci nábřeží. Jak z našich hovorů vyplynulo, oba jsme nebyli v Paleochoře poprvé, a shodně jsme si městečko i jeho okolí zamilovali. Během těch několika ranních minut jsme se vzájemně zásobovali tipy, kam stojí za to vyrazit. Jednou mi můj ranní známý sdělil, že jeho nejmilejším místem v širokém okolí je malá kaplička na kopci nad Anidri, kterou už léta vídáme z vody pokaždé, když se koupeme na stejnojmenné oblázkové pláži. A zrovna v následující den jsme se tam nahoru chystali.

Do Azogires jsme vyjížděli ještě za tmy prvním ranním autobusem, kterým jsme v minulosti cestovali do výchozího bodu soutěsky Agia Irini. Tma byla ještě ve chvíli, kdy nás unikátní blbec za volantem autobusu vysadil za ztichlé návsi výchozího bodu naší cesty. Byl to arogantní panák z Chanie, kterému trvalo neskutečně dlouho než pochopil, že na autobusák v Paleochoře bude muset nacouvat. Když se mu to konečně za vydatné pomoci místních podařilo, okamžitě se chopil kelímku s kávou a zahájil směrem k nám promluvu, připomínající monolog pedantského kantora k prvňáčkům.

Sebevědomí měl na rozdávání, ale odbočku z hlavní silnice do Azogires pak trefil až na druhý pokus, a to jenom díky zděšenému sborovému křiku všech pasažérů, kteří ještě do té doby nestačili usnout. Na druhý pokus nám také otevřel zavazadlový prostor, kam jsme i my museli povinně uložit i své batohy, ačkoliv jsme vystupovali za nějakých dvacet minut. Nejhorší je hlupák zcestovalý, říká jedno staré pořekadlo. Cestuje po světě a hlouposti jiných národů přidává ke svým. Běda až tenhle vytáhne paty z krétského jihozápadu. Chuť k jídlu nám ale nezkazil. V setmělé hospodě jsme si rozložili improvizovanou snídani a než jsme ji zbaštili a zapili kafem z termosky, nad horami začalo svítat. Nestačili jsme si ani všimnout jejího názvu, ale beztak to musel být ten slavný Alfa Kafenion, jímž v turistických průvodcích vše související s Azogires začíná i končí.

Vydali jsme se stezkou vlevo, vedoucí nejprve hustou zelení s mnoha rozpadlými staveními a kolem staré továrny na zpracování oliv. Cesta nás vedla přes říčku pod skalnatý hřeben, který s tím protilehlým a již zčásti prosluněným společně svíraly hluboké zelené údolí. Místní prý mu říkají Údolí klidu a ten tu panoval i v době naší přítomnosti. Příjemný stín nás po většinu cesty chránil před začínajícím vedrem. Zdejší krajina nám silně připomínala horský terén na Tenerife, především pak v pohoří Anaga. Klášter přilepený na skaliska byl ale ryze řecký, v tu ranní hodinu liduprázdný a opatřený vrzající brankou, která byla jako všude tady odemčená. 

Z kláštera se nám naskytl nádherný výhled do okolí. Jeho komnaty byly uzamčeny a v jedné jejich části se nacházelo jakési místní muzeum. Právě tady a vlastně i v celém Azogires se každoročně 7. října  pořádají církevní slavnosti, které souvisejí se zmíněnými Svatými otci. Bývá to prý velká sláva, na níž se sjíždějí věřící ze širokého okolí, mísící se s davy zvědavých turistů. Chvilku se kocháme, upíjíme kafíčko a užíváme si toho božského klidu. To ještě netušíme, že až do Anidri nepotkáme ani živáčka. Údolí klidu do puntíku naplňuje oprávněnost svého pojmenování.

Ptačímu koncertu sekundují cikády, to vše podmalováno vzdáleným cinkáním kozích zvonců. Jen jednou se ozve cizorodý, ale nakonec nám docela povědomý zvuk. Časomíra ukazuje pár minut po osmé. No jasně, v Paleochoře otevřel svůj kovový chřtán ranní trajekt a drhne jím zrovna o hrbolaté betonové molo. Zanedlouho se nám naskytne i nezvyklý pohled na naše milované městečko, tedy spíš jen jeho přístavní část i se zmíněným betonovým výběžkem do moře.

Připadá nám neuvěřitelné, jak daleko se zvuky nesou tou liduprázdnou krajinou. Paleochoru jsme za ta léta měli možnost vidět ze všech možných úhlů a stran, tenhle pohled je ale úplně nový. Za námi zůstaly ruiny staré školy a pak dvou tureckých vesnic, svědčící o mnohem hojnějším osídlení této části krétského jihozápadu v dobách minulých. Cesta je to pestrá a neskutečně příjemná, bez větších převýšení a díky občasnému značení na skalách probíhá bez jediného bloudění, ačkoliv se nadšeně kocháme každou chvíli.

Zanedlouho už jsme kolem sebe začali pozorovat první stopy lidské činnosti. Procházeli jsme kozími a ovčími pastvinami a chvíli na to pod sebou spatřili střechy prvních domků vesničky Anidri. Naposledy jsme tu byli před pěti lety touto dobou (Jihozápadní Kréta 4). Tehdy jsme z Paleochory vystoupali vzhůru po klikatící se asfaltce, místy sevřené skalisky, a fotili si nedaleko zdejší taverny prazvláštní vodárnu pojatou ryze řeckým způsobem, z něhož by asi naši vodaři měli hodně divoké sny. Tentokrát jsme přišli z úplně opačné strany a narazili na jinou vodárnu, snad ještě o třídu podivnější než byla ta minulá. Samozřejmě že jsme ji museli okamžitě zdokumentovat a já jsem u ní i rád zapózoval.

A pak už nás čekalo osvěžující posezení v příjemné taverně s rozlehlou a nádherně situovanou terasou. Zrovna když jsem ze sebe začal soukat svou slabou slovní zásobou angličtiny objednávku, paní hospodská mi sdělila, že můžu klidně mluvit česky. Mladá paní se tady vdala a bydlela v Azogires, odkud jsme ráno vyrazili na tenhle nádherný výlet.

Když jsme jí seznámili s naším plánem vystoupat na nedaleký kopec s malou kapličkou, o níž mi vyprávěl můj ranní známý z nábřeží, náš úmysl nadšeně schvalovala. Vedro už bylo jak v peci, a tak jsme cestou uvítali každičký kousek blahodárného stínu. Na chvilku jsme se zastavili v olivovém háji, protkaném kozími chlívky, kde rostl nádherný trs Opuntia microdasys, o němž jsme v souvislosti s první návštěvou Anidri už v minulosti také psali. Opuncie po těch pěti letech zabírala minimálně dvojnásobnou plochu co tehdy a bylo na ní patrné, že musela poslední dobou dostávat více vody než dříve, protože vypadala nezvykle vitálně. Vesničany bych ze zalévání rozhodně nepodezříval, takže to spíše vypadalo, že minimálně uplynulý rok byl v této oblasti srážkově nadstandardní.

A pak už se před námi tyčil zmíněný kopec s kapličkou a zvonicí na vrcholu. Kopec naštěstí hustě porostlý na řecké poměry velice pestrou a bujnou vegetací, která by nás teoreticky mohla uchránit před úpalem. Když jsme se ohlédli, vesničku Anidri a její domky roztroušené ve stráních jsme měli jako na dlani, obklopené hustou zelení v podzimních barvách. Najednou jsme si uvědomili, že i tady už přichází podzim se svojí nenapodobitelnou paletou, na jakou jsme v Řecku nebyli zvyklí a která nám připomínala lesy u nás na Vysočině. O tom, jak bylo tam nahoře, zase někdy příště.

Obr.č.1 – vesnička Azogires, odkud jsme se brzy ráno vydali na cestu, č.2 a 3 – místní klášter, ležící kousek od ní při cestě do Anidri, č.4 – rozvaliny staré turecké vesnice, č.5 – pohled do probouzejícího se Údolí klidu, č.6 – Paleochora zase trochu jinak, v popředí přístav osobní, v pozadí nákladní, č.7 – zvláštní odstíny bouganvíleí na okraji vesničky Anidri, č.8 – svérázná vodárna jen o kousek dál, č.9 – obří trs Opuntia microdasys v olivovém háji, č.10 – Anidri dole pod námi, č.11 – kaplička na kopci nad vesnicí a cíl naší další cesty