sukulenty.estranky.cz

Chania (Haniá) je bez nádsázky krásné město. Její návštěva patřila k těm několika pevným bodům našich cestovních plánů, stejně jako před devíti lety, kdy jsme se jejími uličkami a nábřežím naprosto okouzleni toulali poprvé (obr.č.1). Chania je místo, které má atmosféru, a které nás zcela pohltilo. Už léta patří k cílům desítek tisíc turistů z celého světa, a přesto si stále uchovává onu pohodovou atmosféru. Turistický ruch se tu tak nějak ve vzájemné úctě snoubí se všedním krétským životem. Procházíte ulicí plnou lákadel, nastražených na návštěvníky města v desítkách obchůdků, ale stačí projít jen pár desítek metrů některou z bočních uliček, a ocitnete se na náměstíčku plném kaváren, kde zní jen a jen řečtina. Chania je město plné nádherných zákoutí, a čím déle jejími uličkami procházíte, tím více nových a ještě malebnějších místeček nacházíte. A při tom se pomalu vkrádá do vašich srdcí!
V Chanii žije přes padesát tisíc obyvatel, a po staletí se tu míjely nejrůznější kultury, z nichž každá zde zanechala nesmazatelné stopy. V dějinách Kréty vždy zaujímala důležité místo. Stával zde jeden z pětice starokrétských paláců. Osadu na místě dnešního města údajně založil vnuk krále Mínóa Kydon, na jehož počest získala Chania svůj původní název - Kydonia. Po pádu paláce v Knóssu se stala centrem mykénské vlády na Krétě. Střídaly se tu pak další kultury. Za více než dvě století trvající nadvlády Turků se Chania stala hlavním městem Kréty, a zůstalo to tak až do roku 1972. Dnes je správním místem jednoho ze čtveřice krajů, do nichž je ostrov rozdělen. 
Vyrazili jsme ranním autobusem, který se s námi kodrcal klikatou silnicí přes hory asi hodinu a půl. Směr z rušného autobusáku v Chanii jsme už znali, a naše první cíle byly také jasné. Zanedlouho jsme procházeli ve stínu obřích fíkusů, rostoucích v městském parku, kde je umístěn i skromný zookoutek. Kmeny fíkusů byly impozantní, a přestože se na dovolených nefotíme příliš často, tady jsme neodolali (obr.č.2)! Městský park je oázou klidu a příjemným místem k odpočinku, zatímco všude kolem vedou rušné silnice plné věčně houkajících aut a motocyklů místních lidí i bloudících turistů, hledajících marně místo k parkování.
Pokaždé se moc těšíme do řeckých tržnic, ale ta v Chanii nám připadá nejkrásnější ze všech, které jsme až dosud na svých cestách navštívili. V obrovské budově, postavené ve tvaru rovnoramenného kříže, si každý návštěvník najde to své! Pestrobarevné stánky s ovocem a zeleninou střídají pekárny plné sladkostí, na něž si Řekové (i my) moc potrpí. Nesmí chybět sýry, a také olivy v desítkách podob a chutí (obr.č.3). Dovezli jsme si černé, mírně vysušené a přitom šťavnaté, podobně jako bývají u nás švestky, a k tomu ještě náležitě nasolené. Naposledy jsme tak dobré olivy přivezli kdysi dávno z ostrova Thassos. Tzatziki u nás v Lidlu prodávají už docela kvalitní (německé, ale řecky chutnající), ale s olivami z tržnice v Chanii chutnají ještě mnohem lépe. Chybí už jen šplouchání moře, a teď zrovna i trocha toho tepla! Po čichu nacházíme rybí trh, plný zajímavých potvůrek z darů moře. Co někomu smrdí, nás přitahuje jako magnet! Nedá se tomu prostě odolat!
Ze všech stran se tady linou vůně řeckých pokrmů, připravovaných na mnoha místech tržnice v jakýchsi bufetech. Jídla jsou vystavena očím strávníků, a mnohá z nich vypadají velice lákavě. Naše žaludky se začínají ozývat. Ráno jsme vynechali kvůli brzkému odjezdu autobusu snídani s tím, že tentokrát posnídáme po anglicku. Poprvé za celou dovolenou se totiž touto dobou ocitáme někde poblíž občerstvení, tak by byl hřích té příležitosti nevyužít, ale dobře uleželé stifádo naše žaludky po ránu přece jenom ještě nejsou ochotny přijmout! Opouštíme tržnici a vydáváme se směrem k nábřeží, kde se v tavernách i kavárnách podávají snídaně anglické, kontinentální i řecké. Bereme první možnost, a to i s nádherným výhledem na nábřeží (obr.č.4), ideálním k bezstarostnému zevlování, které všude na řeckých ostrovech tolik milujeme!
Pozorujeme cvrkot na nábřeží, ten pestrý babylon národů, oděvů a účesů, doplněný místními rybáři, nahazujícími své pruty do poklidné vody (obr.č.5). Právě tady je nejlépe patrné, jak se centrum Chanie každým okamžikem plní lidmi. Začíná další den dlouhé turistické sezóny. Závidíme všem, kteří tu po jejím skončení zůstanou, a budou si nadále užívat těch krásných pohledů, jaké mnoho měst nenabízí.
Vychutnáváme si snídani při pohledu na staré domy, lemující nábřeží, zakončené baštou Firkas, v níž sídlí muzeum námořnictví. Jen kousek vody dělí tuto bývalou pevnost od majáku, ale cesta k němu po souši je dlouhá. Nejprve míjíme mešitu janičárů, která se proměnila v galerii. Její obrovská kupole je v jinak převážně benátské zástavbě naprosto nepřehlédnutelná. Kolem projíždějí kočáry, lákající turisty ke svezení historickým centrem Chanie. A všude se něco prodává, všude to žije! Nikde přitom ani stopa po spěchu. Přicházíme k Arsenalu, což je soustava benátských zbrojnic u vnitřního přístavu, který zanedlouho spatříme z druhé strany vodní plochy. Celý přístav totiž obcházíme dokola, a cestu zakončujeme dlouhou kamennou rovinkou, oddělující klidnou vodu přístavu od rozbouřeného Libyjského moře po naší pravé ruce. Na konci kamenného ochozu stojí maják. Pohled na město je odtud zase trochu jiný, ale opět krásný, fascinující a podmanivý (obr.č.6).

Stejnou cestou se vracíme zpátky a po nábřeží pokračujeme až k cihlově hnědé budově Firkasu, chvíli brouzdáme jeho nádvořími a znovu hledíme do neskutečně rozbouřeného moře.   A pak už vklouzneme do první úzké uličky poblíž vchodu do námořního muzea, a ocitáme se v úžasném světě kaváren, obchůdků, galerií a dvorečků (obr.č.7). Fascinovaně si sdělujeme své dojmy a jeden druhému co chvíli ukazujeme tím či oním směrem nějaké zajímavé místečko, zase jiné a naprosto neopakovatelné. Je úplně jedno, kterým směrem se vydáme, protože všude nacházíme krásná romantická zákoutí, vyzdobená obrázky, barevnou keramikou a prosycená vůní řeckých pokrmů. Je tu báječně! Začínáme litovat, že se těmito místy nemůžeme procházet pozdě večer nebo v noci. Všechno je tu barevné, veselé a řecky zabydlené. V úzkých uličkách je příjemný stín (obr.č.8), a taky jimi přece jenom trochu protahuje, zatímco dole na nábřeží už začínalo být docela vedro. Nechce se nám odtud, ale musíme stihnout poslední autobus do Paleochory, a ještě předtím toho chceme hodně vidět.
Sotva se propleteme bludištěm starých uliček, už nás široká dlážděná cesta vyzývá k cestě vzhůru. Naším cílem je bašta Schiavo, kterou postavili kdysi Benátčané, připravující město na obranu proti předpokládané turecké invazi. Nahoře příjemně foukalo, a především odtud byl nádherný výhled na celé staré město. Z husté spleti domů čněly věže kostelů a štíhlá těla minaretů (obr.č.9). Krásné město si zasluhuje krásné výhledy, které tady podobná návrší skýtají hned na několika místech.
Mohli jsme se o tom přesvědčit i na místě zvaném Kastelli. Návrší se tyčí kousek nad janičárskou mešitou, a je považováno za místo nejstaršího osídlení. Historici se domnívají, že právě na tomto nevysokém vrchu se nacházela centra města v jeho mínojském, benátském i tureckém období. Je odtud nádherný výhled na přístav, nábřeží, maják i mešitu (obr.č.10). Když jsme scházeli dolů, míjeli jsme na několika místech přímo v městské zástavbě rozsáhlé vykopávky, svědčící o pravdivosti trvzení historiků.
Příjemné posezení bylo na náměstíčku, zvaném Platia 1821, v jehož blízkosti můžeme spatřit hned vedle kostelní věže vysoký minaret Anargiri. Náměstí bývalo kdysi pro Turky zde žijící jakýmsi centrem veškerého dění a místem setkávání. Většina plochy náměstí je zarostlá stromy, v jejichž stínu jsou jako houby rozesety stolky a židličky četných kaváren (obr.č.11). Podle jazyka i zvýšeného hluku bylo patrné, že sem chodí na polední kávu především místní. V kavárně blízko kostela Agios Nikolaos jsme každopádně byli jedinými cizokrajnými hosty právě my! Opět jsme se mohli při upíjení lahodného frapíčka na chvilku věnovat naší oblíbené dovolenkové činnosti, kterou je pozorování všedního života kolem nás. V Chanii plyne pomalu a zvolna, zvláště pak kolem poledního!
Na autobusáku jsme chtěli být s předstihem, protože jsme ještě měli v živé paměti chaos, panující zde před devíti lety, a panující takřka na všech řeckých autobusových nádražích, které jsem měli možnost na svých cestách navštívit. Pokud chce někdo poznat opravdovou řeckou atmosféru, ať zapomene na vesničky, kam turisty vozí cestovní kanceláře nebo taverny na nábřežích turistických středisek. Stačí cestovat místní dopravou, objevovat svět řeckých autobusových nádraží, a propadnout kouzlu jízdních řádů, jimiž se tady takřka nikdo neřídí! 
 Jenomže všechno bylo jinak. V čekárně fungoval rozhlas, oznamující poctivě odjezdy jednotlivých spojů, a na stěně byla dokonce instalována i světelná tabule s těmito údaji, takže kouzlo řeckého cestování se jakoby vytratilo. Samozřejmě k naší velké úlevě, protože další autobus do Paleochory už toho dne nejel! Chvilku jsme sice museli čekat, než černošský prodavač tretek  nastěhoval do nákladního prostoru našeho autobusu zhruba polovinu veškerého svého majetku a rozloučil se s mnoha svými řeckými přáteli, ale pak už mohla začít vyhlídková jízda po západní části severního pobřeží ostrova Kréta. Také jedna z řeckých specialit! Pozdní spoje na řeckých ostrovech objíždějí velice často delší trasu než ty ostatní během dne, a tak jsme namísto do vnitrozemí, odkud jsme ráno přijeli, vyrazili podél pobřeží a míjeli cestou desítky supermarketů, taveren, barů a ubytovacích komplexů, poskládaných podél silnice v těch nekonečných přímořských rovinách, porostlých vysokým rákosím. Jedna zastávka se podobala druhé jako vejce vejci, všude lidí jako much, a poslední zbytky řecké atmosféry se odtud vytratily už dávno. Na každé z těch zastávek jsme si více a více uvědomovali, jak krásně a klidno je tam dole na jihu, kde nám za pár dnů končí naše báječná dovolená!
Chania je ale opravdovou perlou severního pobřeží, magickým městem (obr.č.12), které vás pohltí a zanechá ve vás příjemný pocit pohody. Alespoň nám se to už podruhé přihodilo. Je to místo, kde jsme se cítili dobře od první do poslední minuty, a kam se budeme vždycky rádi vracet!