sukulenty.estranky.cz

Kdybychom s touto cestou počkali ještě čtyři dny, vrátili bychom se do nádherné rokle Aradena na den přesně po dvanácti letech. Jenomže jsme čekat nemohli, protože se blížil hurikán Zorba, jehož příchod už avizovaly husté chuchvalce mračen nad Lefka Ori. Před dvanácti lety, když jsme soutěsku navštívili poprvé, bylo všechno opačně. Tehdy jsme pobývali v Plakias a menší výletní loďka nás ze zdejšího přístavu dopravila do zátoky Marmara, odkud jsme se vydali vzhůru hlubokým kaňonem soutěsky Aradena do stejnojmenné vesnice nad jejím koncem.

Tentokrát jsme vyrazili z Chora Sfakion autobusem nahoru a soutěskou se vydali dolů k moři do zmíněné zátoky. Stejně jako při té dávné cestě, i tentokrát byl cílem našeho celodenního putování přístav Loutro. A stejně jako tehdy to nakonec byla cesta o mnoho delší, než jsme sami chtěli. O té z podzimu roku 2006 jsme na našem webu psali článek, který to má přímo v titulku „Aradena (O putování delším než jsme chtěli)“. Povídání o této strastiplné cestě naleznete také v rubrice „Toulky po Řecku“.

Autobus nás vyklopil před kioskem s občerstvením, stojícím v těsné blízkosti mostu přes rokli Aradena a na samém okraji stejnojmenné vesnice. Před dvanácti lety nám tahle bouda skoro zachránila život, protože voda už nám při putování vzhůru strmou roklí dávno došla a v liduprázdné vsi bychom se k ní neměli šanci dostat ani omylem. Poslední kilometry jsme se tehdy modlili, aby bufet byl ještě v provozu. Otevřený byl i tentokrát a stal se pro změnu záchranou pro našeho pana řidiče, protože po vyčerpávající půlhodinové jízdě potřeboval frapé stejně nutně, jako motor jeho autobusu naftu. Jakmile z něj začal usrkávat, na tváří se mu rozhostil spokojený výraz a hlučně se bavil s obsluhou. 

Most přes hlubokou rokli byl postaven teprve v roce 1986 a jeho kovová konstrukce je volně vyplněna dřevem, které při průjezdu vozidel dělá neuvěřitelný kravál, provázející nás potom při cestě roklí ještě hezkých pár kilometrů. Sedmdesát metrů dlouhý most je nejvyšší v Řecku, a prý druhý v celé Evropě. Rokle pod ním je totiž hluboká 138 metrů. Životně důležitý je ale pro lidi na obou jejích stranách. Dokud tady nestál, nezbývalo jim než sestoupit po kamenných chodníčcích na dno rokle a poté zase vystoupat vzhůru. Stavbu mostu financovala čtveřice bratrů, kteří zbohatli v Americe a vzdali tak hold svému rodnému kraji. Jejich předkové totiž pocházeli z nedaleké vesničky Agios Ioannis, místa ještě odlehlejšího než Aradena a nacházejícího se na stejné straně rokle.

Vydali jsem se do vesnice Aradena, tedy do toho, co z ní zbylo. Před dvanácti lety jsme se tu ocitli zcela neplánovaně, protože jsme původně měli v úmyslu rokli opustit zhruba v její polovině a vystoupat po stezce vedoucí do vesničky Livaniana. Jenomže odbočku jsme minuli a nahoru dorazili vyčerpaní a žízniví.

Za celou dobu jsme tehdy ve vesnici nepotkali jediného člověka. Z většiny domů zůstaly jen ruiny, na zbytcích plotů visely vysušené kozí kůže a po cestách pobíhali zdivočelí psi. Místo na nás působilo depresivně, a to jsme tehdy ještě netušili, co se tady kdysi odehrálo. Akt krevní msty jsem vždycky považoval za záležitost mafie, nebo jako něco z hodně dávných časů historie lidstva. Jenomže tady se v plné své hrůze krevní msta odehrála v roce 1947. Vše začalo vcelku banální tahanicí dvou chlapců o zvonec, který se upevňoval na krk kozám. Spor ale skončil zraněním jednoho z nich a jeho následnou smrtí. Krutá válka dvou rodin skončila mnoha dalšími mrtvými a zbytek obyvatel vesnice se ve strachu o svůj život odstěhoval na různá místa po celém Řecku. V roce 1950 už byla Aradena liduprázdná a zůstalo tomu tak až donedávna. Teprve v posledních letech se sem lidé začali vracet a opravovat několik stavení i místní kostelík se hřbitovem. Když jsme nyní vesnicí po letech znovu procházeli, nebyla její atmosféra už ani zdaleka tak ponurá jako kdysi. 

Taky jsme na její prohlídku měli více času a klidu, protože roklí jsme se chystali vydat dolů k moři a z cílové zátoky Marmara potom pokračovat pobřežními pustinami až do přístavu v Loutru, odkud nás podvečerní trajekt dopraví zpátky do Chory Sfakion. Procházeli jsme úzkými uličkami mezi ruinami domů. Nutno říci, že hodně fotogenickými, protože ty domy musely být kdysi opravdu výstavní, nesoucí prvky benátské architektury. I jejich zbytky nabízejí nespočet zajímavých zákoutí. Možná to bude tím, že vesnice bývala v minulosti bohatá. Prý se zde vyráběly zbraně, a ty byly s bohatstvím spojeny odjakživa. Byla zbudována v místech, kde stávalo starověké město Aradin, což znamenalo něco jako „útočiště“. Bylo to také významné místo odboje proti osmanské nadvládě.

V nedaleké vesnici Anópolis, ležicí v úrodném údolí na druhé straně soutěsky, se narodil nejslavnější rebel krétské historie Ioannis Daskalogiannis. Když jsme tudy před lety procházeli, jeho sochu nebylo možno přehlédnout. Je to možná vůbec nejslavnější Kréťan. Jmenuje se po něm symbolicky i jeden trajekt, brázdící moře podél krétského jihu (jeho otec byl shodou okolností bohatým majitelem mnoha lodí), a také mezinárodní letiště v Chanii nese jeho jméno. Narodil se jako Ioannis Vlachos, ale v paměti místních zůstal navždy jako Daskalogiannis (učitel). Stál v čele velkého povstání proti tureckým okupantům, které iniciovalo Rusko, ale v rozhodujících chvílích nedodrželo své sliby a ponechalo vůdce i jeho bojovníky bez pomoci napospas přesile. Ve Frangocastello byl zajat spolu se sedmdesáti nejvěrnějšími a později v pevnosti v Heraklionu krutě mučen a následně popraven.

Moc bych chtěl vidět, jak ty domy vypadaly, když v nich ještě žili lidé. Pátral jsem na internetu, ale nenalezl jedinou starou fotografii. Na všech už byly jen ruiny, byť mnohdy nafocené opravdu umělecky. Zbytky staveb ostře kontrastují s opraveným kostelem svatého Michaela, byzantskou stavbou ze 14. století, která mezi ruinami doslova září. Je vidět, že navrátivší se lidé začali s obnovou vesnice právě tady. Přes Booking lze dnes už dokonce na okraji Aradeny sehnat i ubytování! Možná už přivítalo nejednoho milovníka tajemna, které tahle ponurá ves s pohnutými lidskými osudy zcela nepochybně přitahuje jako magnet. Dokonce jsem někde četl jeden z výplodů jejich fantazie, podle něhož zde beze stopy zmizela celá výprava turistů ze západní Evropy. Vydali se na tajemné místo krevní msty a do hotelu už se prý nevrátili!

Tentokrát prohlídka ruin staré vesnice probíhala v mnohem příjemnější atmosféře než před lety a oba jsme ji přežili ve zdraví. Krátce poté už jsme za sebou zavřeli vrzající branku a zahájili sestup do stejnojmenné rokle. K naší velké radosti na jejím dně vydatně foukalo a velká část soutěsky se dopoledne ještě nacházela ve stínu. Jinak vše při starém. Nádherné pohledy, nutící nás co chvíli zastavit a kochat se neuvěřitelnými výtvory matky přírody. Člověka zde v této době potkáte jen velmi vzácně a když, tak většinou až dole v ústí soutěsky, kam se vydávají fotit zvědaví turisté z pláže Marmara.  Aradena zůstává nadále stranou masové turistiky, na tom se za dvanáct let vůbec nic nezměnilo. V sezóně ale jezdí ke kiosku u mostu občas autobusy výletníků. Narazit na takový houf na úzkých kamenitých stezkách v rokli musí být peklo. Takhle nám většinu cesty dělaly společnost jen divoké kozy.  A samozřejmě orli, majestátně kroužící nad okraji rokle.

 

Vítr sebou přináší desítky roztodivných vůní, kterým vévodí divoký tymián. Ta směs vůní je dalším bonusem každé návštěvy krétských soutěsek, jejichž kráse a bizarnosti jsme podlehli už dávno. Aradenou jsme šlapali, šplhali a místy se i dost problematicky spouštěli po generacemi poutníků i vodou omletém kamení asi tři hodiny. Tu další jsme potom strávili příjemným posezením v taverně nad zátokou Marmara.

Zdejší pláž je vyhledávána turisty, které sem vozí lodní taxi z Loutra i Chory Sfakion. Tentokrát je skoro prázdná (a my ještě netušíme proč), hosté taverny jsou oproti plážovým povalečům v přesile. Nabrali jsme sil k další cestě, vedoucí nás přímořskými pustinami do Loutra. Cestou se občas vykoupeme na liduprázdných plážích, míjíme nádherné prastaré stromy, dominující okolní strohé krajině a na návrší kousek před cílem naší cesty se můžeme pokochat i docela zachovalými pozůstatky starověku. 

 

O půl čtvrté už sedíme v baru na nábřeží malebného přístavu Loutro. Sledujeme nezvykle klidnou mořskou hladinu a vzpomínáme na události z před dvanácti let. Také jsme tu tehdy čekali na výletní loď, která zde měla nabrat už jenom nás dva a společně s již značně opilými účastníky celodenního výletu nás odvézt zpátky do Plakias. Byli jsme tehdy mnohem zdecimovanější než dnes. Tentokrát jsme zatím ještě nepřišli o smysl pro humor jako tehdy, a tak jsme se v žertu bavili představami co bychom dělali, kdyby nejel trajekt. Jak se zanedlouho ukázalo, podobné žertíky nebyly na místě. Žádný trajekt nepojede, ani žádná jiná loď. Konec srandy. Hurikán za dveřmi, či spíše za horami. Nad jejich hřebeny už vykukovaly husté chuchvalce temných mračen. 

Koupili jsme tedy studenou vodu a chtě nechtě se vydali na jinak krásnou trasu podél moře k opuštěným plážičkám, a pak pustinami porostlými tisícovkami kvetoucích mořských cibulí (Urginea maritima). Nasadili jsme ostré tempo, protože jsme se v zájmu vlastního zdraví a bezpečnosti potřebovali dostat ještě za světla na asfaltovou silnici, vedoucí do Chory Sfakion. Jedinou koupací zastávku jsme udělali na pláži Glyka Nera, o níž jsme v minulosti v této rubrice už také psali (Sladká voda/Jihozápadní Kréta 19).  Ta už se nacházela celá ve stínu, turisté kteří sem toho dne zabloudili byli dávno pryč a hospůdka na vodě mimo provoz. Připadali jsme si tady jako robinsoni. Za normálních okolností bychom se samozřejmě zdrželi déle. Jenže nás ještě čekala závěrečná a zároveň i nejnáročnější etapa nadstavbové části našeho výletu. Krkolomné skalní stezky byly zality zapadajícím sluncem a na fotkách pak působily skoro až kýčovitě. Když jsme se z divočiny dostali na silnici, byla už skoro tma. Měli jsme to s chlupem. 

Dvakrát jsme se tedy v rozmezí dvanácti let vydali do soutěsky Aradena a dvakrát z toho byla cesta o mnoho delší, než jsme původně plánovali. Stejně jako tehdy jsme domů dorazili za tmy. Utahaní, ale šťastní, že jsme se na tu cestu vydali. Že jsme mohli pobýt v jednom z nejkrásnějších koutů krétského jihozápadu a zjistili, že rokle Aradena neztratila nic ze svého někdejšího kouzla. 

Obrázek č.1 – ústí soutěsky Aradena na jejím dolním konci u pláže Marmara, č.2-4 – ruiny ve vesnici Aradena jsou velmi fotogenické, č.5 – místní kostelík s Levka Ori v pozadí, č.6 – most přes rokli pohledem z jejího dna, č.7 – občas jsou zde i schody ve stěnách rokle, č.8 – a následuje pohled o patro níž, kam po nich za chvilku sestoupíme, č.9 –  to už jsme o patro níž, č.10 – v závěru se rokle otevírá a zdobí ji více zeleně, č.11 – pláž Marmara pohledem ze zdejší  taverny, č.12 – kamenitá stezka nad pláží Glyka Nera, zalitá zapadajícím sluncem v samém závěru naší cesty, která byla opět delší než jsme chtěli!