sukulenty.estranky.cz

Podruhé jsme využili služeb Neptunových a plavili se znovu na východ, tentokrát ale ještě o něco dál. Z lodi jsme vystoupili až ve vesnici Agia Rouméli, kterou zná každý, kdo někdy prošel soutěskou Samariá. Právě v Agia Rouméli pouť touto nádhernou roklí končí. Po ránu a večer poklidné místo se během dne mění v lidské mraveniště. Turisté zde nacházejí vše, co po dlouhé cestě soutěskou potřebují. Občerstvení v četných tavernách a barech, obchůdky se suvenýry, a následně i koupel v moři (nebo naopak!). Poté se vydávají loděmi do nejrůznějších míst jihozápadního pobřeží Kréty, kde na ně čekají autobusy cestovních kanceláří. Agia Rouméli je totiž místem přístupným pouze z moře (obr.č.1)!
Kdysi na místě vesnice stávalo starověké město Tarra (Thara) s vyspělou zbrojní výrobou, přístavem a dokonce i vlastní měnou! Na zde používaných mincích prý byly vyobrazeny kozí hlava, včela a šíp, tedy symboly všeho podstatného, čím se zdejší obyvatelé pro obživu zabývali. Tarra mívala v oněch dobách měnovou unii s městem Lissós i dalšími významnými středisky tehdejšího života na jihu Kréty. Současná vesnice leží jen o maličký kousek západněji než stávala Tarra. Nebývalo tomu tak ale vždycky. Ještě v první polovině dvacátého století byla vesnice Agia Rouméli dále ve vnitrozemí, ale v roce 1954 ji poničily povodně a na původním místě již nebyla obnovena!
Podle údajů v turistických průvodcích prý prostřednicvím soutěsky Samaria vesnici každoročně navštíví úctyhodných 350 tisíc turistů! Místních tu ale žije sotva pár desítek. My jsme tentokrát Samarii vynechali. Je to sice nádherný kus krétské přírody, ale už před devíti lety jsme si tam místy připadali jako účastníci procesí. Teprve spodní část jsme si užili alespoň trochu v klidu. Tentokrát naše kroky vedly přes vyschlé řečiště směrem dále na východ. Naším cílem byla pláž Agios Pávlos s malebným kamenným kostelíkem z 10. století (obr.č.2).
Jak už bývá v Řecku zvykem, žádného značení jsme se na okraji Agia Rouméli nedočkali. Podle průvodce ale nebylo co řešit, protože cesta musela logicky vést východním směrem a v podstatě kopírovat pobřeží. Jenomže v cestě nám stál rezavý plot s velkými oky, a za ním kozí stádo, čítající desítky zvířat. Branka byla „uzamčena“ silným lanem na dva poctivé uzle, a kozy za plotem se netvářily zrovna přívětivě. Na brance visela nějaká cedulka, ale bohužel pro nás z druhé strany plotu! Naštěstí z pláže pod námi mávala nějaká dobrá žena, a ráznou gestikulací naznačovala, ať se uzle nezdráháme rozplést. Teprve v té chvíli jsme si všimli černožluté značkové tyče evropské trasy E4, vyčuhující vysoko nad kozími hřbety!
Za chvilku už jsme procházeli kozím výběhem, a paní s igelitkou v ruce v našich stopách. Na druhé straně jsme spatřili nádhernou oblázkovou pláž, dlouhou možná 300 metrů, a zakončenou nádherným kamenným bludištěm.Paní se stala jedinou její návštěvnicí, a my jsme pokračovali dál v cestě k vytčenému cíli. Začínalo být vedro, a pohodovou cestu úzkou pěšinou nad pobřežím střídaly nepříjemné úseky, vedoucí rozpálenými písečnými dunami, které zde v zimě vytváří Libyjské moře. Právě v těchto úsecích jsme ocenili, že jsme si vzali jen sandály, z nichž jemný písek odcházel stejně rychle jako do nich padal. Lákání ke koupeli jsme na první pláži ještě odolali. Druhá byla ještě delší a krásnější, a byli jsme zde úplně sami (obr.č.3)! Voda tu navíc byla o poznání teplejší i barevnější než na Anidri! Připadali jsme si jako v ráji, a přitom ten nás teprve čekal! Cestou jsme pod sebou viděli ještě spoustu malinkých plážiček, ale vidina Agios Pávlos už byla silnější!
Cesta pokračovala mnoha nádhernými přírodními scenériemi, které kolem nás neustále vytvářely bílé balvany v kombinaci s jasně zelenými borovicemi a nádherně modrým mořem dole pod námi (obr.č.4). Palčivé sluneční paprsky zde poctivě střídaly stinné úseky. I s koupelí a mnoha kochacími zastávkami to z Agia Rouméli trvalo asi hodinu a půl, než se nám naskytl úžasný pohled, který jsme tolikrát předtím vídali během dlouhé zimy na internetu. Dole pod námi nádherná pláž s tmavým pískem, táhnoucí se až k obzoru, a nad ní strmé písečné pole, rozpálené poledním sluncem (obr.č.5).
Scházeli jsme dolů a horký písek, sypající se do bot, nás nutil neustále zrychlovat. Zanedlouho jsme stanuli u vchodu do taverny, jejíž terasou zněla etnická hudba, a vzápětí nás s úsměvem vítal její majitel. Byli jsme tady jedinými hosty, když pominu staršího poutníka, hledajícího v kopcích nad tavernou svoji manželku. Zanedlouho už také seděl na terase, a vysvětloval majiteli hospůdky, jak šli a šli, a když se otočil, manželka nikde! Uklidnili jsme ho alespoň, že tavernu určitě nepřešla, protože bychom ji museli potkat na své cestě sem! A tak neustále vybíhal na nedaleké návrší, rozhlížel se, a co chvíli trochu zoufale vyvolával její jméno. Pili jsme frapíčko, a užívali si nádherných výhledů na moře, pláž plnou krásných zákoutí i na Agia Rouméli, které v dáli vypadalo spíše jako jedna z četných pláží, jimiž byla tato část krétského pobřeží doslova protkána (obr.č.6).
Jídelní lístek v taverně měli namalovaný přímo na skále, a vládla zde absolutní pohoda. Mezitím přicházeli další poutníci, jejichž výchozím místem byl přístav Loutró, nebo ještě vzdálenější Hóra Sfákion. Agios Pávlos je dalším místem, kde jsme měli ten zvláštní pocit svobody a vnitřního klidu, jaký se jen těžko popisuje. Podobně jako před dvěma lety na pláži Megalo Seitani (Samos) jsme s radostí konstatovali, že v Řecku stále ještě existují místa, kde příroda zatím úplně neprohrála svůj souboj s civilizací. A nabyli jsme víry, že tomu tak snad bude i nadále, protože toto místo je stále ještě příliš odlehlé, a že určitě existuje nejméně tisíc jiných, lépe přístupných, které se neúprosná ruka turistického ruchu rozhodne přetvářet k obrazu svému dříve, než přijde řada na Agios Pávlos!
Odpočati jsme se vydali po pláží ješte kousek na východ, abychom si prohlédli nádherný kostelík s 10. století, který dal celému tomu božskému místu jméno. Byl prý postaven z kamenů vyplavených mořem, a tisíc let zde odolává povětrnostním vlivům, živelným pohromám i válkám. Fresky na jeho stěnách vznikly až o tři století později (obr.č.7). Jakmile vstoupíme dovnitř, dýchne na nás společně s chladem i úcta k našim předkům. Stejný pocit zažíváme v každé řecké kapličce či kostelíku v horách. Dohromady s pláží, zvláštně modrým mořem a okolními skalami tvoří ta prastará stavba s ikonami uvnitř nádherný obraz. Kdybychom ho nespatřili na vlastní oči, zdráhali bychom se patrně uvěřit, že si jej někdo jen nevymyslel! Připadáme si tady jako v ráji!
Na konci pláže se objevila další skupinka poutníků s krosnami na zádech, a ke břehu připlula malá loďka, jejíž osazenstvo se okamžitě vydalo do taverny. Koupali jsme se tu úplně sami celé tři hodiny, které nám neúprosný čas vyměřil do návratu zpátky do civilizace. Navzdory tmavému písku na pláži je zde mořské dno naopak světlé, a voda tu díky němu má zvláštně modré zbarvení, a s jakým jsme se ještě nikde v Řecku nesetkali (obr.č.8)! V teplé vodě jsme byli více než na souši, až se nám na kůži prstů začínaly dělal varhánky! Čas ale utíkal jako zběsilý!
Při zpáteční cestě se znovu mnohokrát zastavujeme, kocháme se a fotíme podobná místa zase v trochu jiném světle, a taky se šploucháme na obou velkých plážích. V Agia Rouméli jsme přesto s malým předstihem, a čas zbývající do odplutí Neptuna využíváme k posezení v jednom ze zdejších barů. Pokud bychom se někdy zase vydali na jihozápad Kréty, asi bychom si našli klidné ubytování právě tady!
Do Paleochory jsme přeplněnou lodí dorazili těsně před sedmou večerní. Majitelé restaurací a barů právě vynášeli židličky do ulic a na nábřeží, kterým se nesla vůně řeckých pokrmů až k přístavnímu molu.