sukulenty

Na východ od Chory Sfakion se táhnou nekonečné pustiny. Kam až oko dohlédne jen strohá krajina s minimem zeleně, přesto úžasně fotogenická. Jen velmi řídce protkaná samotami a kapličkami se zvolna zvedá od moře až k úrodné náhorní plošině Askifou, která prý kdysi dávno bývala sladkovodním jezerem. Tou pustinou se klikatí asfaltová silnice, vedoucí přes Imbros a Askifou až do Chanie. Přijeli jsme po ní docela nedávno navštívit tento podmanivý kraj, zvaný Sfakia. Jediným hojněji osídleným místem v těch pustinách je na poměry jihu Kréty velice rozsáhlý naturistický resort Vritomartis. Obklopeni pustinami tu naháči mají naprostý klid od zbytku světa. 

Někteří z nich zřejmě považují za nudistické území i okolní pustiny. Jednoho takového jsme potkali na úzké asfaltové silnici, vedoucí z kopce k moři. Jediným kusem jeho oděvu byla kšiltovka, ale možná ještě něco skrýval v krosně, kterou měl na zádech. Nejsme puritáni, takže rozpaky z toho pocestného sice byly jen minimální. Nakonec jsme sami nebyli o nic lepší, když jsme si zpáteční cestu z báječné koupačky na opuštěných plážích zkrátili přes území zmíněného resortu v normálním dovolenkovém oblečení, skládajícím se z trika a šortek, a samozřejmě s batohy na zádech. Naháči zabraní do plážového volejbalu nebo jen tak zevlující v baru u bazénu si dvojice nevítaných vetřelců ani nevšimli, nebo to alespoň nedali najevo. 

Pobřeží dole pod námi bylo skalnaté, velmi členité a do poslední chvíle před našimi zraky skrývající  množství nádherných pláží a plážiček. Odlehlost toho kraje a lenivost většiny turistů byla zárukou, že minimálně na některých z nich bude panovat naprostý klid a pohoda. Navštívili jsme jich za jediný den několik, na většině z nich jsme se vykoupali a na těch liduprázdných i trochu polenošili jak jen nám čas dovolil. Nejblíže od Chory Sfakion se nachází pláž Ammoudi. Velice fotogenická, z obou stran sevřená strmými skalami a bez jediného človíčka. Je ovšem mnohem hezčí na pohled než k samotnému koupání. Vstup do vody nebyl ani zdaleka tak pohodový jak se shora zdál být a k tomu silný vítr, prohánějící se údolím směrem k moři a předznamenávající blížící se hurikán Zorba. 

Jedna koupel a pokračovali jsme o malý kousek dál. Tam byla před světem dokonale ukrytá malinkatá plážička, lákající k dalšímu osvěžení. V její těsné blízkosti byl ještě důmyslněji skryt malý kostelík. Úžasná stavba, zabudovaná pod skalní převis jakoby ji tam napasovalo rozbouřené moře. Jako všude na řeckých ostrovech, i zde bylo otevřeno a tak jsme se mohli kochat ikonami i skromnou výzdobou. Patronem kostelíka je svatý Charalambos. Se jménem tohoto světce jsme se setkali na svých cestách po různých řeckých ostrovech už mnohokrát. Prý byl biskupem ve starověkém městě Magnesia, nacházejícím se v Malé Asii. Dnes se město jmenuje Manisa a leží na území Turecka. Roku 202 byl Charalambos zadržen a krutě mučen, a to prý v požehnaném věku 113 let! Jeho lebka je uchována v jednom z nádherných klášterů v Meteroře a nejrůznější ostatky mučedníka se nacházejí na mnoha místech po celém Řecku i v jiných částech světa. Jeho památku si Řekové připomínají vždy 10. února.

Světcovo jméno nese i nádherná pláž, kterou jsme spatřili ve chvíli, kdy jsme se od kostelíka vrátili zpět na silnici. Pláž Agios Charalambos zela prázdnotou, pouze vzadu na jejím konci stálo jediné auto, před nímž si rybáři zrovna chystali svoje náčiní. Bylo to zvláštní místo, které nějakým nedopatřením zcela uniklo naší pozornosti při pátrání v satelitních mapách. Všechny ostatní pláže a plážičky jsme zaregistrovali, ale tuhle jsme úplně zasklili. Byla skoro stejně široká jako dlouhá, vedla k ní kvalitní asfaltová silnice, za pláží nechyběla parkovací místa a na jejím konci stála novotou zářící budova. Mohla to být budoucí taverna, stejně jako kaplička, které i v dnešní době na řeckých ostrovech vyrůstají jako houby po dešti. Všechno tu bylo čisté, neopotřebované a přitom zbudované zcela evidentně k rekreačním účelům. Jako bychom navštívili stavbu po kolaudaci, do níž se ještě nikdo nestihl nastěhovat. Tady nás to opravdu bavilo a zůstali jsme dlouho.

A v první říjnový den, kdy již odeznělo řádění hurikánu Zorba, jsme se sem vrátili na celý den. Ráno jsme tu byli první, takže jsme mohli pozorovat jaký ruch tu během dne bude panovat. Dopoledne jsme tu strávili úplně sami a v největší odpolední špičce nás bylo na celé pláži šest! Krásný vstup do vody, houpavé vlnky k tomu. Když nám vyhládlo, vybalili jsme sfakiánský koláč se sýrem a šunkou z pekárny v Chora Sfakion a bylo nám báječně. Ojedinělí návštěvníci byli takřka výhradně z řad místních nebo naši krajané. Jakoby turistům tahle nádherná pláž zůstala zatím z nějakého důvodu utajena. Po návratu domů jsem na internetu hledal nějaké fotky z uplynulé sezóny, protože ta se v době naší návštěvy již chýlila ke svému konci. Nalezl jsem ale na všech úplně stejně prázdnou pláž. Jediné co nás napadlo je, že se zde první oficiální sezóna teprve chystala na následující léto.

Další kousek na východ leží jiná pláž, už dokonale zabydlená spoustu let. Při pobřeží se k ní ale dojít z té liduprázdné nedalo. Museli jsem se vrátit docela hluboko do vnitrozemí, kde jsme narazili na jinou asfaltku. Pláž se jmenuje Filaki. Byla plná nudistů, ve stráni nad ní fungovala taverna a vedle ní prostorné parkoviště plné aut. Tady to žilo, dalo by se říci. Na náš vkus ale až příliš. K pláži jsme ani nešli. Jen jsme si v taverně dali frape, nutno říci že na tak mizerné v Řecku jen tak nenarazíte. Co nejrychleji jsme opustili přelidněný prostor a vydali se ještě o kousek na východ. Věděli jsme zhruba co nás tam asi čeká, jenomže jako už tolikrát předtím i tady skutečnost mnohonásobně předčila co jsme předtím viděli ve fotografiích. 

Tohle byla opravdová divočina se vším všudy. I cesta k plážičkám Plakaki, vedoucí korytem vyschlého potoka, byla místy docela svízelná a náročná. Cíl ale stál zato. Čekaly tady na nás jakési skalní apartmány s vlastními plážičkami místo předzahrádek. Jeskyně a divoké skalní převisy nabízely dostatek blahodárného stínu. Stačilo ale vylézt o dva metry k moři a rozložit si osušku na sluníčko do oblázků velkých tak akorát k příjemnému lenošení. Samostatný vstup do vody ke každému separé samozřejmostí. Bylo nám jasné, že ani tady nebudou plavky třeba a žádný z našich skalami oddělených sousedů je taky nenosil. Z největší jeskyně se ozývala ryčná ruština, od vedle angličtina a ještě o kus dál němčina. Po moři sem čas od času připlaval nějaký severský naháč z přelidněné sousední nudistické pláže Filaki. Panoval tady božský klid. Pozorovali jsme ledňáčky, shánějící potravu, ve stínu četli knížky a časopisy a ke spokojenosti nám nechybělo vůbec nic. Pustinami odděleni od civilizace jsme tady našli přesně to, co od klidné řecké dovolené očekáváme. 

Když jsme se večer pustinami vraceli do svého přechodného domova, museli jsme občas do hlubokého předklonu. Tak silný vítr před sebou hnal blížící se hurikán Zorba. 

Obr. č. 1 – pustiny na východ od Chora Sfakion s Lefka Ori v pozadí, č.2 – malebná pláž Ammoudi, č. 3 a 4 – kostelík vmáčknutý pod skalní převis, č. 5 a 6 – nádherná pláž Agios Charalambos z obou stran, č. 7 – jeden ze skalních tunelů u plážiček Plakaki, č. 8 – náš privátní vstup do moře tamtéž, č. 9 – pláže Plakaki viděné shora, opouštěli jsme je jen velmi neradi!