Soutěskou AGIA IRÍNI (JIHOZÁPADNÍ KRÉTA 10)
Jihozápadní Kréta, to nejsou jen nádherné pláže a moře neskutečných barev, ale také divoké rokle, jimiž lze procházet z hor až takřka na pobřeží. Říká se jim soutěsky, a bezkonkurenčně nejznámější z nich je Samariá, která je také nejdelší a možná i nejkrásnější, ale v posledních letech se stává cílem desítek tisíc turistů z celého světa. Už před devíti lety jsme ji zažili značně přelidněnou (především v jejím horním úseku), a tak jsme tentokrát její návštěvu ze svých cestovních plánů vynechali. Do jiné rokle, ležící jen pár kilometrů západním směrem od ní, jsme se ale rádi vrátili znovu.
Když jsme soutěskou Agia Iríni šli poprvé, byl konec června a zrovna v ní kvetly oleandry. Rozkvetlé keře mezi bílými kameny a sytě zelenými borovicemi, lemované po obou stranách strmými skalními stěnami, připomínaly spíše procházku arboretem než cestu skutečnou přírodou! A navíc náramný klid, protože jsme v soutěsce za celou cestu nepotkali jediného človíčka. 
Jen jsme tehdy podcenili závěr cesty. Namísto doplnění zásob vody v hospůdce nedaleko ústí soutěsky na jejím dolním konci jsme si dali kromě frapé i vychlazenou retsinu (nahořklé pryskyřičné víno), a téměř hodinová cesta po asfaltce do Soúgie se pak stala hotovým utrpením!
Od těch dob turistický ruch pronikl i do Agia Iríni. Ranním autobusem, odvážejícím nás ještě za tmy z Paleochory, to ale příliš znát nebylo! Stejně jako před devíti lety jsme nedaleko vchodu do rokle vystupovali jen čtyři, a cesta po klikatých horských silničkách až do nadmořské výšky okolo 600m nám tentokrát připadala ještě mnohem delší než tehdy! Je samozřejmě podstatně snazší (a o trochu dražší) navštívit soutěsku hromadně s průvodcem prostřednictvím některé cestovní kanceláře. Autobus vás ráno odveze až ke vchodu do soutěsky, a dole na parkovišti u hospůdky zase počká a odveze vás zpátky do místa ubytování. Jenomže my jsme v tomto ohledu spíše individualisté, takže pokud to jenom trochu jde, vydáváme se na podobné výšlapy sami. Největší výhodou pak je absolutní svoboda rozhodování!
V případě individuálního výletu do Agia Iríni tak zůstává jedinou povinností nezmeškat v Soúgii odjezd posledního lodního spojení do Paleochory! Právě loď byla toho dne alfou a omegou zdaru celého výletu. Už několik dnů v předpovědích počasí vyhrožovali pořádnými bouřkami, ale jejich příchod neustále odkládali. Byla to tedy sázka do loterie. Zmoknout v rokli by ještě nebyla až taková tragédie. V Řecku voda z nebe nikdy nepadá celý den, tedy alespoň ne v období pomalu končící turistické sezóny. Kdyby ale loď ráno z Paleochory nevyjela, uvízli bychom v Soúgii a museli sehnat taxíka, čímž by se nám výlet asi náležitě prodražil! Večer před cestou nám ještě nikdo nebyl schopen říci, zda ráno loď na moře vypluje, a náš autobus do pohoří Levka Ori odjížděl dávno před plánovaným vyplutím lodi Neptune!
V samotné rokli se za ta léta mnohé změnilo. Trochu vylepšená byla odpočivadla, a také kousek za vstupem vyrostlo jakési obydlí pro výběrčího vstupného, které se v Agia Iríni při naší někdejší návštěvě ještě neplatilo! Neplatili jsme ani tentokrát, protože jsme kolem domku výběrčího procházeli na řecké poměry asi ještě příliš brzy. Otevřen dokonce nebyl ani bufet, v němž jsme si před lety pochutnávali na sladkostech a voňavé kávě (ačkoliv tehdy bylo po drsné noční bouřce!), a kde snídala i dvojice Holanďanů, s nimiž jsme se pak znovu potkali až ve zmíněné hospůdce u výstupu z rokle.
Nejvýraznější a velice příjemnou změnou byla voda, která k našemu překvapení tekla na odpočivadlech v celé horní části soutěsky. My jsme ale beztak byli po někdejších zkušenostech vyzásobeni dokonale a s velkou rezervou, protože před devíti lety netekla ani na jediném místě po celé trase!
V rokli však zůstala ta nádherná vůně řeckých bylin, kterou i lehký vánek nese mezi strmými skalisky, a která je opojná a zcela nenapodobitelná, stejně jako křik dravců, doprovázející nás po celou cestu. Jejich siluety jsme na modrém nebi spatřili hned několikrát. 
Bez jediného mávnutí křídly kroužili nad roklí, a z té výšky k nám doléhal jejich zvláštní, těžko napodobitelný křik. Byl na ně úchvatný pohled, ale vůbec jsme nedokázali na tu dálku odhadnout, jaké může být rozpětí jejich mohutných křídel. Jednalo se o orly nebo supy, ale přesnější určení bych raději ponechal na posouzení ornitologů. Křik dravců se občas ztrácel v rachotu padajícího kamení, které měly zase na svědomí všudypřítomné kozy, šplhající za potravou po strmých skalách a kamenitých stráních.
Terén v Agia Iríni je členitý, pestrý a co chvíli nabízí úplně jiné pohledy do okolí. Úzké kamenité pěšinky, klikatící se jako had, se zde střídají s širokými cestami, kopírujícími místy kamenité koryto vyschlého potoka. Fyzicky to není náročná trasa, a ani nevyžaduje nějakou zvláštní obratnost. Jen trochu výdrže není na škodu, a člověk se ani zde nesmí příliš kochat za pochodu. Ne že by se tady snad dalo zabloudit, jako třeba na náhorních plošinách krétského jihozápadu, ale spíše hrozí neopatrné došlápnutí na kámen, znamenající v lepším případě pochroumaný kotník, v horším pak nekontrolovaný pád dolů ze skály. Takže kochat se vždy raději v naprostém klidu! 
Vyplatí se to, a člověk si těch pohledů alespoň náležitě užije! Stejně tak se vyplatí obout si na cestu pevnou obuv. Stačí docela obyčejné botasky, protože exponovaných míst je po cestě opravdu málo.
Zjara to musí být drsná divočina, když se tudy voda valí z hor dolů, bere sebou vše co jí stojí v cestě a ze skalních stěn se ještě co chvíli oddělují větší či menší balvany. Některé z nich jsme viděli zarostlé v kmenech stromů na mnoha místech rokle, nebo zašprajcované mezi větvemi v jejich korunách. Příroda si často dovede poradit velice nezvyklým způsobem!
Další zajímavou podívanou jsou zde bizarní kořeny některých stromů, především platanů, obnažované pravidelně také jarními přívaly vody. Společně s okolními kameny tvoří často nádherné scenérie. V jednom širokém místě je odpočivadlo se stolem a lavicemi, kde jsme se měli možnost znovu přesvědčit, jak odolné jsou stromy proti povětrnostním vlivům, panujícím v rokli. Starý platan, který v těchto svízelných podmínkách musel růst desítky let, přišel kdysi o celou svou korunu. Zatímco ta původní vedle kmene bezvládně leží, holá a vybělená sluncem, na starém kmeni již vyrůstá koruna nová, kypící zdravím a zářící svěží zelení!
Teprve ve spodní části rokle jsme začali potkávat první poutníky, jdoucí od moře vzhůru. Jinak celou cestu absolutní klid. Stejně jako minule jsme si udělali přestávku v hospůdce dole u východu z rokle. Tentokrát nebylo ani zdaleka takové vedro jako v červnu roku 2002, a navíc jsme z taktických důvodů vynechali retsinu. Po příjemném odpočinku, spojeném s občerstvením a doplněním zásob vody, jsme se vydali po alfaltce do Soúgie. Cestou jsme míjeli parkoviště s prvním autobusem, čekajícím na turisty ze soutěsky. Stál u něj řidič, který nás před několika dny vezl na lodní výlet do přístavu Kissamos.
Nohy jsme samozřejmě trochu cítili, ale zbytek dne v Soúgii nám dokonale vrátil síly. Užívali jsme si plážového i barového povalečství, k němuž je tato ospalá vesnička jako stvořená. Pak už jsme v jednom z barů na cestě k přístavišti s napětím čekali, zda se na obzoru objeví loď Neptune.
Vše dobře dopadlo, a nebyli jsme sami, komu se ulevilo ve chvíli, kdy se v dáli na moři objevil malý bílý bod. Neptune byl k prasknutí nacpaný výletníky ze Samaríe a jejich bagáží. Přestože v Soúgii mnoho lidí přestupovalo na autobusy, ještě nás na zbytek cesty zůstalo na palubě lodi pořád dost. 
Někteří evidentně podcenili podzimní krétské slunce, a dva z „absolventů“ Samaríe museli dokonce během plavby křísit vedle sedící pasažéři. Úpal či úžeh však byl patrný ve výrazech mnoha dalších. Taková je odvrácená tvář masové turistiky, kdy se nalákáni cestovními kancelářemi vydávají na takřka 15km dlouhou trasu i lidé, kteří do té doby pouze polehávali na plážích a podobné vzdálenosti nejsou schopni zvládnout ani v mnohem příjemnějších podmínkách české kotliny, okolí Londýna nebo v nizozemských rovinách.
Rokle Agia Iríni je krásná, tichá a voňavá. Navštívit ji se rozhodně vyplatí. Spatříte krétskou přírodu zase z úplně jiného pohledu, a budete procházet i místy, která se za celá století vůbec nezměnila! Několik pohledů do soutěsky nabízíme na fotografiích. Na té poslední je vesnička Soúgia zachycená z odplouvající lodi Neptune.
