sukulenty.estranky.cz

Region Sfakia patřil v někdejším správním uspořádání Kréty k největším. Na 468 kilometrech čtverečních ale žijí necelé dva tisíce lidí. Krajina ve Sfakii je většinou kamenitá a chudá, přesto jsou zdejší pustiny náramně fotogenické a nabízejí nečekané množství turistických cílů, které se vyplatí navštívit. Obyvatelé Sfakie se odedávna živili zemědělstvím, pěstováním oliv a především pastevectvím. Těžká obživa a odlehlost chudého kraje naučily jeho obyvatele spoléhat se jen a jen na sebe. Snad právě proto jsou Sfakiané považování za lidi hrdé na svůj kraj a bezmezně milující svobodu.

 

Sfakia je považována za jediné území na Krétě, a možná i v celém Řecku, které žádní okupanti v celé dlouhé historii nikdy zcela neovládli. Místní odjakživa platili za rebely a jakémukoliv cizímu vlivu, který jim byl po staletí vnucován, se ze všech sil urputně bránili. Pod tvrdou skořápkou odbojné nátury se ale v jejich případě skrývá nevšední pohostinnost a vstřícnost k návštěvníkům kraje, díky čemuž mohla spousta místních postupem času vyměnit svoji dosavadní obživu za práci v turistickém ruchu. Ten zde ale pořád není tolik rozvinutý ani dnes, tedy až na výjimky a především ve srovnání se zbytkem Kréty. Říká se, že pokud chcete ještě někde nasát poslední zbytky tradiční krétské atmosféry dávných časů, pak jedinečnou šanci máte právě ve Sfakii. Na podzim roku 2018 jsme se rozhodli, že se o tom zkusíme na místě přesvědčit. České cestovky sem nejezdí, a tak jsme se poprvé od roku 1993 vydali na řecké ostrovy po vlastní ose. 

Z letiště v Chanii přes zdejší autobusové nádraží jsme po klikatící se asfaltce podnikli zhruba hodinu a půl dlouhou cestu, končící kousek nad přístavem v Chora Sfakion, které je jakýmsi hlavním „městem“ celého regionu. Žijí zde necelé tři stovky stálých obyvatel a místo bývá také nazýváno Hóra Sfakíon, nebo zjednodušeně Sfakia, tedy stejně jako celý kraj, rozprostírající se na pobřeží zhruba od Agia Roumeli na západě až po Frangokastello na východě. Od severu Sfakii od zbytku světa oddělují Bílé hory (Levka Ori) a několik úrodnějších náhorních planin, z nichž nejznámější je Askifou.

Ocitli jsme se tedy přímo v centru dění a ubytovali se v hotýlku na nábřeží Chora Sfakion. Je to v podstatě větší vesnice s dvěma přístavy, množstvím taveren a barů, obchůdky a vyhlášenou pekárnou, kterou jsme navštěvovali s železnou pravidelností každý den našeho pobytu, někdy i vícekrát. Chora Sfakion je poklidné místo, působící trochu ospalým dojmem. Rušněji je v přístavu a jeho okolí pouze když odplouvají trajekty, na jejichž palubě se turisté dopravují do destinací, kam žádná silnice nevede. Loutro a Agia Roumeli jsou přesně takovými místy, kde trajekt nebo i nějaká menší loď jsou jediným spojením s okolním světem. Nejrušněji je v přístavu v podvečer, kdy trajekt přiváží stovky poutníků ze slavné rokle Samaria. Chora Sfakion v tu dobu zažije na pár minut nezvyklý ruch.

Nekonečný had poutníků se táhne od mola až po místní autobusák, který není ničím jiným než větším parkovištěm. Přistavené autobusy je pak rozvážejí do všech koutů ostrova. Večery pak už bývají zase poklidné a příjemné, stejně jako nezvykle tichá rána, lákající k lenošení. Jenomže vábení okolní krajiny je silnější. První den našeho pobytu ve Sfakii ale beztak prolenošíme na lehátkách pláže Glyka Nera (Sweet Water), o níž jsme psali v jednom z předchozích dílů našeho vyprávění (Sladká voda/26.11. 2018). Nachází na dohled od přístavu a kromě krátké plavby lodním taxi k ní vede také místy docela krkolomná kamenitá stezka nad mořem. 

V době našeho příjezdu bylo Libyjské moře jako sklo. Panovalo téměř bezvětří, ale byl to klid před bouří, a to doslova. Blížil se totiž hurikán (medikán) Zorba. V Chora Sfakion jsme jeho přítomnost nijak zvlášť nepocítili, tedy kromě neskutečně silného větru, který nás zastihl při návratu z pustin na východ od města, a občasných výpadků proudu v tavernách na nábřeží. Následoval jeden deštivý den, který jsme přečkali toulkami v bezprostředním okolí svého dočasného bydliště, a pak se nebe zase vyjasnilo. Jenomže moře ne a ne se uklidnit. Několik dnů nejezdily trajekty a turisté ve zmíněných vesničkách na západ od nás uvízli v pasti.

Zákaz veškeré plavby po moři potom platil několik dnů a po souši nedostupné vesnice se tak dostávaly do velkých problémů. Trajekty a lodě jsou hlavními dopravnímu prostředky v této části Kréty, bez nichž jsme se najednou museli obejít i my a trochu pozměnit svoje cestovatelské plány. Lodní cesty nahradily v našem případě autobusy a hodně jsme chodili pěšky, což jsme ostatně měli v plánu. Zatímco dole u moře už dávno panovalo typické slunečné počasí, ve vyšších polohách ještě pořád převládalo mlhavé a deštivé nevlídno. Naštěstí horské hřebeny drtivou většinu dešťů zadrží a na krétský jih se z nich dostane pouze nepatrný zlomek. Známe to ostatně z Paleochory i jiných míst na krétském jihozápadě, takže chuchvalce temných mračen nad horami nás už nechávají naprosto klidnými.

Některá místa ve Sfakii jsme navštívili už na našich předchozích cestách při pobytech v Paleochoře nebo Plakias, ale vždy jsme při tom byli časově omezeni. Tentokrát nám ale ten podmanivý kraj naplno otevřel svoji náruč a my se toho snažili co nejvíce využít. Sfakia nám nabízela opuštěné pláže a více či méně hluboké rokle, které v její pohnuté historii často hrály velice důležitou roli v boji s okupanty. Dokonalá znalost kraje v nich nabízela místním dokonalé úkryty před nepřítelem, z nichž se dalo i nečekaně zaútočit nebo naopak nadobro zmizet protivníkovi z očí. Rokle díky znalostem místních obyvatel zachránily během nejrůznějších válek spousty životů, naposledy během druhé světové australským a novozélandským vojákům. Sfakia kromě toho všeho nabízí usměvavé a milé hostitele, kteří se v rámci svých možností snaží splnit každé přání svých hostů. Od samého začátku jsme se tu cítili doma, což je první krok k tomu, že si tento kraj zamilujeme jako spousta lidí před námi i po nás. Docela záhy jsme si uvědomili, že sem se budeme určitě rádi znovu vracet.

Obr.č.1 – pohled na Chora Sfakion z pevnosti nad městečkem, č.2 – nábřeží s klidným mořem v době našeho příjezdu, úplně vlevo náš dočasný domov hotýlek Alkyon, č.3 – a do třetice Chora Sfakion a blížící se hurikán Zorba, č.4 – Frangokastello tvoří pomyslnou hranici Sfakie na východě,  č.5 - a Agia Roumeli s vchodem do rokle Samaria na západě, č.6 – v pustinách východně od Chora Sfakion se nachází spousta opuštěných pláží a plážiček, č.7 – vnitrozemí tam zase ukrývá nádherné skalní útvary, jako ten ve spodní části soutěsky Imbros, č.8 – typická pustina na západním pobřeží Sfakie s ostrým zářezem rokle Aradena a v pozadí s úrodnou náhorní planinou okolo Anopolis a Bílými horami (Levka Ori)