sukulenty.estranky.cz

Mohl bych tvrdit, že jsem si do titulku zase vypůjčil název jednoho docela dobrého filmu, nebo dokonce slova naší krásné hymny, kterou se poslední dobou pořád někdo snaží předělat, prý kvůli potřebám sportovců. Ani jedno, ani druhé. Navíc zemi spravovanou Agrofertem za ráj už beztak nelze považovat. Ta slova mne totiž napadnou pokaždé, když si vzpomenu na čas strávený na jedné z nejkrásnějších pláží, jakou jsme kdy na řeckých ostrovech navštívili. A budu si jako v ráji připadat znovu, jakmile stanu na písečné stráni a spatřím ji dole pod sebou v plné její kráse.

V čem vlastně tkví jedinečnost pláže Agios Pavlos? Samozřejmě že především v jejím bizarním vzhledu. Spousta balvanů jí dodává na členitosti, písek střídají oblázky a vstup do vody je všude pozvolný tak akorát. Pár metrů od břehu je už voda hluboká a má tady zcela nezaměnitelnou barvu, s jakou jsme se nikde jinde nesetkali. Písek i oblázky na pláži jsou tmavé, zatímco mořské dno světlé a způsobující ono zvláštní zabarvení vody, která se tady s námi takřka neustále nádherně pohupuje a podzimní slunce ji udržuje teplou jako kafe.

Pláž má také nádherné okolí. Strmé stráně hustě porostlé jasně zelenými borovicemi a nad nimi se tyčí ještě strmější skaliska. To vše dohromady s tou zvláštně zbarvenou vodou vytváří úchvatnou scenérii, které je hned tak nenabažíme. A nesmím zapomenout na kamenný kostelík, starý prý snad už tisíc let, každopádně citlivě zasazený v té barevné krajině jako starý strážce klidu a pohody, která tady panuje od rána do večera. Uvnitř té starobylé stavby je příjemně chladivo. Krátké posezení na schodech kostelíka už se pro nás stalo tradicí. Člověk si tu nutně připadá jako v pohádce. Zdá se neskutečné, že to kamenné zdivo odolává přírodním živlům už tak dlouho.

Kousek od kostelíku stojí taverna. Příjemná oáza klidu a pohostinnosti, kde nikdy není plno. Hraje tu tlumená hudba, tu řeckou střídá etnická, korespondující se zvláštními náramky a šperky, rozvěšenými po stěnách a nabízenými ke koupi. Jídelní lístek je barvami vyveden přímo na skále, tvořící součást taverny. Vousatý chlapík s vizáží a postavou našeho kamaráda Luboše Hojného bere život v klidu. Nikam nespěchá, ale vždycky nás obslouží rychle a k naší spokojenosti. Frapíčko dělá silné jako málokde. Občas za něj zaskočí i některý ze štamgastů, kteří tu možná žijí celé léto. Někteří bivakují venku na pláži, kde si stavějí provizorní přístřešky mezi kameny, jiní berou zavděk skromnými pokojíky přímo nad tavernou. Některé tváře jakoby se tu při našich návštěvách opakovaly, ačkoliv mezi nimi uplynuly třeba dva nebo tři roky.

Když majitel taverny zakotví svůj člun nedaleko břehu, štamgasti se vydávají na pomoc při vykládání zásob. Hospodský se v tu chvíli mění v kapitána, vydává z loďky příkazy a rázně při tom gestikuluje. Někdy sebou z Agia Roumeli přiveze i dva nebo tři turisty, s nimž se náhodně či záměrně potkal v přístavu. I oni záhy skáčou po pás do teplé vody a přidávají se k té pracovní četě, díky jejímuž úsili záhy všechno pití a jídlo zmizí v útrobách zdejší kuchyně. Poslední skáče majitel taverny i lodi. Ponoří se do vody celý a poté se vydává do svého království vůní a chutí. Zanedlouho už se pohybuje mezi stolky a s úsměvem rozdává orosená pivka všem svým pomocníkům, stále ještě v mokrém oblečení. Voda z něj kape jako z hastrmana a kudy chodí, zanechává za sebou mezi stolky mokré cestičky.

Občas se na terase taverny zastaví poutníci, šlapající po trase E4 mezi Agia Roumeli a Loutrem. Protože ta cesta mnoho stínu nenabízí, někteří bývají i dost schvácení a jedno pivko potom nestačí. Jsou i tací, kterým se odtud už dál nechce. Buď si domluví nocleh a užívají si naplno toho božského klidu, pokud je samozřejmě volný pokoj, nebo jim hospodský objedná vodní taxi. Čas tu plyne zdánlivě líně, ale je to klam.

Opak je pravdou a drahocenný čas, strávený na pláži Agios Pavlos nebo v té milé hospůdce utíká jako zběsilý. Zažili jsme to dvakrát. Potřetí už jsme se podle toho zařídili a zamluvili si ubytování v Agia Roumeli. Tím pádem nás nelimitoval odjezd trajektu do Paleochory a mohli jsme na pláži zůstat až do podvečera. Okolní skaliska i zelené stráně v tu dobu získaly odstíny, jaké jsme nikdy předtím neměli možnost spatřít.

Další předností pláže Agios Pavlos je její odlehlost. Nevede sem naštěstí silnice, a žádná se nenachází ani v její blízkosti. Z Agia Roumeli (kam silnice také nevede) je to sem pěšky hodina a půl, když se člověk příliš dlouho nekochá a cestou se jednou či dvakrát vykoupe na menších plážičkách, kterých je tu požehnaně. I z druhé strany sem vede značená turistická trasa E4 z Loutra, kam se ale dá dostat také pouze po moři. Odtud je to možná ještě dál a každopádně bez trochy stínu. Další možností jak se na pláž Agios Pavlos dostat je loďka. Ale jen malá, protože tady není přístav ani docela maličké molo, takže i motorové čluny nepatrných rozměrů musejí kotvit kousek od břehu. To všechno dává i do budoucna příslib, že na jedné z nejkrásnějších pláží Kréty nebude nikdy přelidněno.

Protože z naší třetí její návštěvy nemusíme spěchat, užíváme si podvečerní pohodu se vším všudy. Krvavé slunce zbarvuje okolní skaliska do neskutečně jasných odstínů, vzduch je tu neobvykle čistý a prostupný. Jen na jedno jsme zapomněli. Že je podzim a tma se tady na krétském jihozápadě do krajiny vkrádá velmi rychle. Protože mám na chodidle prasklý puchýř, zabírající skoro třetinu jeho plochy, zpáteční cesta nám trvá déle než jindy. Přesto pořád věříme, že to stihneme do Agia Roumeli ještě za světla. Sice už oželíme koupel, nikoliv však kochání se krajinou okolo, která je o mnoho fotogeničtější než v žáru odpoledního slunce. Navíc cestou potkáváme kozí stádečko.

Protože se tak stane v místech, které není zrovna ideální pro vzájemné vyhýbání, nastane čas diplomatického vyjednávání. Kozy jsou trvdohlavé, ale nakonec si říct dají. Řečtí řidiči se s nimi na silnicích potkávají denně a vědí své. Musíme prostě chvilku počkat, to my jsme tu přece hosté. Začíná se podezřele smrákat a v té chvíli už tušíme, že i když přidáme do kroku, tma nás zastihne ještě na cestě. Když se ocitáme na okraji Agia Roumeli, bereme velice zavděk pouličními lampami. Ve vsi je stejné ticho jaké nás provázelo celou cestu z pláže Agios Pavlos. Tisíce turistů už večeří ve svých destinacích po celé Krétě a náš pan domácí popíjí frapé a ouzo s námořníky z lodi Neptun na terase své taverny. Jejich hovor na chvilku utichne, když nás spatří utrmácené kráčet po chodníku, a nahradí jej trojice širokánských úsměvů a přání dobrého večera. Než jsme se osprchovali a sešli dolů k večeři, stačili už probrat odkud vlastně jsou ti dva blázni, co se vracejí z té krásné okolní divočiny ještě později než poslední loď.

Obr.č.1 – pláž Agios Pavlos takřka v celé své délce, č.2 – a ještě jednou, tentokrát shora už i s tavernou a kostelíkem, č.3 – kamenný kostelík přímo na pláži, č.4 – zásobování taverny za pomoci hostů, č.5 – a já s frapé v takřka prázdné taverně, v pozadí s jídelním lístkem na skále a takřka prázdnou pláží i kostelíkem 6 – pláž Agios Pavlos od východu, č.7 – a ještě jednou, tentokrát ze západu a z velké dálky již při zpáteční cestě, č.8 – a znovu pláž Agios Pavlos, tentokrát už jen nepatrná v pozadí a zalitá zapadajícím sluncem, zatímco my se již nacházíme v hlubokém stínu, č.9 – setkání s kozím stádečkem na trase E4, č.10 – a takhle to vypadalo v přístavu Agia Roumeli v době našeho návratu