sukulenty.estranky.cz

Jeskyně Sikati se nachází v neobydlených pustinách severu ostrova Kalymnos. Široko daleko od ní se rozkládá jen neobydlená krajina. Kdysi tu lidé žili, o čemž svědčí polorozpadlé domky, na něž jsme cestou k jeskyni občas narazili. Sikati ale není klasická jeskyně, jak je známe od nás nebo odjinud ve světě. Je to spíše díra ve skalnatém terénu, zdálky připomínající kráter nebo propast. Kdysi to patrně bývala obrovská dutina ve skále, jejíž kamenná skořápka z nějakého důvodu v horní části povolila a zřítila se na její dno.

Vznikla tak díra o průměru 50-60metrů, hluboká v některých místech údajně až 70 metrů. Možná se tu tenkrát zachvěla zem, vždyť lehká zemětřesení jsou na řeckých ostrovech stejně běžná jako u nás letní bouřky. Každopádně tu Sikati je a láká lezce ze všech končin světa k návštěvě a zdolání některého úseku jejích stěn. Mnozí z nich se vyjadřují v tom smyslu, že jeskyně Sikati je pro ně zajímavějším terénem než slavná Grande Grotta, jiní zase konstatují, že jeskyně a její okolí patří k tomu vůbec nejskrásnějšímu, co v životě spatřili. K těm se bez přemlouvání hlásíme i my dva. Místní jeskyni nazývají Alatsia.

K jeskyni se dá dostat jenom po svých, když pomineme možnost pronajmout si loď a připlout na pláž pod ní z nějakého přístavu na severním pobřeží. Cesta pěšky sice vyžaduje trochu úsilí a fyzické námahy, zato se zárukou, že to místečko si budeme moci vychutnat v naprostém klidu, nerušení nekonečnými davy turistů s foťáčky v rukou, kteří na moment vyskočí z auta, aby zhotovili doklad o své návštěvě a mohli pokračovat na další štaci. Nikde poblíž nestaví ani žádná autobusová linka. Nejbližší známkou civilizace v těchto končinách je alfaltová silnice, klikatící se přes hřeben hor a končící v turisticky vyhledávané zátoce Palionnisos.

Sikati jsme chtěli vidět za každou cenu, protože už její obrázky na internetu braly dech. K realizaci cesty zbývaly, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, už jen tři možnosti. Tou první bylo vystoupit z linkového autobusu ve vesničce Skalia a vydat se pěšky do hor. Znamenalo by to překonat tentýž hřeben, který zdolává asfaltová silnice, a teprve pak by nás čekal zhruba hodinu a půl trvající pochod kamenitou pustinou k jeskyni a přilehlé pláži. Tuto časově i fyzicky náročnou variantu jsme po zralé úvaze zavrhli.

Druhou možností bylo vypůjčení auta, tedy způsob dopravy, kterému se celých třidvacet let cestování po řeckých ostrovech zatím úspěšně vyhýbáme. Výjimka potvrzující pravidlo se nekonala ani tentokrát. Rozhodování nám navíc usnadnily samy půjčovny, které byly vzhledem k blížícímu se zahájení lezeckého festivalu totálně vyprodané. Nikde ani auto či skůtr, a co stálo na miniparkovištích před půjčovnami, bylo již dávno zamluveno. A tak došlo na možnost třetí, kterou byl taxík.

Večer před cestou jsme navštívili oblíbenou kavárnu místních taxikářů v centru Massouri, kde jsme byli ubytování. I s naší chabou jazykovou výbavou jsme zvládli domluvit se s jedním z nich, že ráno o půl osmé na nás bude čekat hned naproti přes silnici. Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli pochodu v poledním žáru, protože cesta tam nenabízela ani kousek stínu. Cena byla přijatelná. U nás bychom se na takovou vzdálenost za stejné peníze určitě nesvezli. Zároveň jsme s panem txikářem domluvili, že budeme večer potřebovat odvézt z místa, kde nás zítra ráno vysadí. V minulosti jsme se už měli několikrát možnost přesvědčit, že podání ruky řeckého taxikáře je plnou zárukou smluveného času i ceny. 

Projeli jsme pobřežím stejnou trasou jako linkovým autobusem do Emporios, ale ve vesnici Skalia začal pan řidič stoupat serpentinami do kopců. V každé zatáčce jsme si blahořečili, že jsme nenalezli odvahu vykonat tu cestu po svých. Sotva jsme se přehoupli přes kopec, bedlivě jsme sledovali terén, abychom neminuli místečko v jedné ze zatáček, na které jsme mu předtím ukázali prstem na mapě. Zamávali jsme mu pak s vírou, že ve stejné zatáčce se okolo šesté večer znovu uvidíme.

Ocitli jsme se na startu vytoužené cesty. V zatáčce nestála žádná auta ani mopedy. Dalo se tedy předpokládat, že na místě budeme úplně první, pokud tu samozřejmě ještě dříve někoho nevysadili stejně jako nás. U vachrlatého plotu postával starý pastevec, a jako správný Řek se na nás usmíval. Hned za ním se táhnul kozí plot na řecký způsob, jakých už jsme na svých cestách viděli stovky. Vévodila mu hodně provizorní branka, v níž roli dveří hrála docela obyčejná paleta, opatřená provazy namísto petlic. Podobnými provizorii jsme procházeli na řeckých ostrovech mnohokrát, zprvu ještě se značným ostychem a výrazem nevěřícnosti. Projít povoleno, zavírat za sebou nutno. Přesně tak zní základní pravidlo putování řeckými pastvinami.

Na náš dotaz stran cesty k Sikati Cave se úsměv toho starého muže ještě rozšířil a jeho pohled i natažená ruka směřovaly právě k tomu produktu lidové tvořivosti, stokrát neuměle, leč účelně záplatovanému. Prošli jsme, uvedli paletu za sebou do původní polohy a vydali se na cestu. Dole pod námi neskutečně modré moře, kontrastující s tisíci odstíny hnědé a bílé, dokreslené skromnými ostrůvky zeleni v té kamenité pustině. V dáli pod námi zátoka s pláží Sikati beach, která se sice jmenuje stejně jako jeskyně, ale nemá s ní jinak mnoho společného. Pláž přímo pod jeskyní se jmenuje Vizotos, a jak se zhruba za hodinu a půl ukáže, je nesrovnatelně krásnější.

Z fotek na internetu známe dva nebo tři záchytné body naší cesty pustinou. Jinak musíme neustále bystřit zrak a hledat kamenné mužíčky, kteří jsou nám tady jediným spolehlivým vodítkem. Kozí stezky snadno odvádějí pozornost, a tak se snažíme zbytečně neukvapovat. Procházíme mezi dvěma velikými balvany, jedinými záchytnými body široko daleko, a pak chvíli odpočíváme u rozpadlého obydlí, sloužícího kdysi pastevcům a možná i stálým obyvatelům téhle pustiny. Za svoji námahu v sílícím vedru jsme odměněni vskutku královsky.

Vlevo jeskyně Sikati, zalitá sluncem, přímo pod námi malebná pláž Vizotos, ještě napůl přistíněná okolmími skalisky, a v pozadí sousední ostrov Leros. Vzduch je průzračný, takže vidíme i jednotlivé bílé domečky města Xirikampos. Kocháme se ještě chvíli, ale nakonec vítězí nutkání pustit se klikatící se stezkou dolů. Nejprve na okraj propasti Sikati. Jeden horolezec nám vyprávěl, co jemu vyprávěl jiný horolezec. Na dně té jámy se ocitla koza. Horolezcům se jí zželelo, protože se mylně domnívali, že se tam dostala nedopatřením a nemůže najít cestu nahoru za svým stádem, jehož klinkání se odněkud zdáli neslo skalnatou pustinou. A tak zorganizovali záchrannou akci, na jejímž konci koza zůstala celá a z povzdálí zmateně přihlížela počínání svých zachránců s lany. Když se ti do sytosti vyřádili na stěnách jeskyně a odešli se osvěžit dolů na pláž, nastal ten správný čas vrátit se dolů do chladivého stínu a k potravě, rostoucí na stěnách jeskyně Sikati. Není třeba zdůrazňovat, že na dně jámy byla koza mnohonásobně rychleji než předtím její zachránci.

My jsme kozu na dně sice nenalezli, zato jsem zahlédl zadní část tlusté zmije, která jen nerada uvolnila místečko na rozpáleném balvanu mému batohu. Klikaté zdobení na jejím hřbetě a zlověstný syčivý zvuk mi neudělaly vůbec dobře. Zato koupel na pláží o kousek níž byla opravdovým osvěžením, stejně jako následné polehávání v tom báječném tichu, přerušovaném jen špoucháním moře a tlumenými hlasy, doléhajícími k nám od jeskyně Sikati, kam právě dorazili první horolezci. Ti se zanedlouho přišli taky vykoupat dolů na pláž, a společně se čtveřicí turistů, kteří na chvíli zakotvili v zálivu, aby si prohlédli jeskyni, to byli nakonec jediní lidé, které jsme toho dne v pustinách na severu ostrova spatřili. Jinak jsme na té překrásné pláži celičký den robinsonili úplně sami.

Jedinými společníky nám bylo miniaturní kozí stádečko, popásající se na okolních stráních a z povzdálí sledující dvojici drzých vetřelců. Drobné placaté oblázky na pláži Vizotos byly měkoučké, a člověk do nich zapadl jako do peřin. Jen čas tu ubíhal strašně rychle. Navíc jsme si ho museli hlídat a počítat s pořádnou rezervou na zpáteční cestu. Když jsme se na ni začali chystat, jeskyně Sikati se už nacházela ve stínu. Kozy se postupně přibližovaly, protože měly pocit, že už nastal ten správný čas zabrat své území.

Byli jsme sotva v půli toho strmého kopce, a už se potulovaly kolem kříšťálově čisté vody. Jedna z nich nám nakonec zapózovala na skalisku přímo nad pláží a umožnila tak udělat fotku, která naprosto výstižně symbolizuje ostrov Kalymnos. Moře, skály, kozy.Zpáteční cestu jsme kupodivu absolvovali rychleji než tu ranní, ačkoliv jsme to měli po její většinu do kopce. Na druhou stranu ale už i ve stínu. Do zatáčky silnice jsme se blížili s předstihem, a tak jsme ještě usedli kousek od toho vachrlatého plotu a kochali se strohou krásou končin, které nám připravily nečekaně intenzivní cestovatelské zážitky. Klinkání kozích stád bylo jediným zvukem, který tu bylo možné zaslechnout.

Pan taxikář dorazil jen s desetiminutovým zpožděním, což je na řecké poměry úžasné. Byl to kolega toho ranního a vysadil nás před hospůdkou, kde jsme předchozího večera uzavřeli ten dobrý obchod s jeho kolegou. Za čtyřicet euro tam a zpátky, se svačinou od naší paní domáci a vodou z veřejného kohoutku na náměstíčku jsme si užili nezapomenutelný den. V myšlenkách se na to bohem zapomenuté místečko vracíme často a s vírou, že jednou se tam vrátíme doopravdy, protože moc tak nádherných míst za malinko námahy už dnešní svět nenabízí.

Obr.č.1 – Brána do ráje na řecký způsob, č.2 – stezka pustinou je lemována tisíci mořských cibulí Urginea maritima, č.3 – pláž Sikati na konci malebné zátoky, č.4 – sousední ostrov Leros jako na dlani, č.5 – první nahlédnutí do ráje, č.6 – vzápětí pohled na jeskyni Sikati, č.7 – a následný do jejích útrob, č.8 – pláž Vizotos pohledem od jeskyně, č.9 – a jeskyně Sikati pohledem od pláže, č.10 – voda jako křišťál a plachty bílé na obzoru, č.11 – jinak jen kozy ... , č.12 - ...my, a pak už nikdo, č.13 – koza v ráji, č.14 – obrázek poslední, rozlučkový, č.15 – a nakonec ještě my dva, trochu unavení, ale šťastní poutníci!