MĚSTO nad MĚSTEM (KALYMNOS 5)
Hlavní město Pothia je vstupní branou na Kalymnos, jeho srdcem a obchodní tepnou zároveň. První co spatříte, když se blížíte ke zdejšímu přístavu, je malebnost toho městečka s dvanácti tisíci obyvatel. Pothia je nesmírně fotogenická ze všech možných úhlů. Sevřená vápencovými pohořími z obou stran připomíná pestrobarevnou řeku, valící se širokým údolím přímo do moře. Domky místních vytvářejí opticky dokonalou skládačku tvarů a odstínů, proloženou věžemi kostelů a katedrál a vyšperkovanou kotvícími loděmi i rybářskými bárkami. To vše dohromady je nejtypičtější Řecko, jako si jen člověk dovede představit.
Základy města byly vystavěny až okolo roku 1850, protože předtím obyvatelé toho údolí sídlili o pár kilometrů výše. Co chvíli totiž z moře hrozilo napadení loupeživými piráty, a poblíž vody se tudíž nevyplatilo zbytečně zdržovat. Je starou pravdou, že pozemky u moře bývaly kdysi tou nejlevnější půdou na řeckých ostrovech, zatímco ta cennější se ukrývala hluboko v nitrech ostrovů. Kromě rušného přístavu nabízí Pothia turistům samozřejmě kostely a katedrálu, dvě muzea, z nichž jedno je námořní a druhé archelogické.
A taky spoustu krámků, taveren a barů, a samozřejmě i prodejen mořských hub, z jejichž tvarů přechází zrak. Pod slupkou poklidného městečka se však skrývají rušné ulice, plné houkajících aut, čmoudících náklaďáků a řvoucích mopedů. Pothia nemá ani zdaleka tak rozsáhlou pěší zónu jako většina hlavních měst na podobně velkých ostrovech. Takřka všude musí člověk dávat pozor, protože místní řidiči jezdí typickým řeckým stylem brzda plyn. Divoce a zároveň opatrně, bez karambolů, ale za neustálého pokřikování a troubení, nevšímaje si příliš dopravního značení. Čára není zeď, říká jedno nepsané řecké dopravní pravidlo.
Není tu tedy ani zdaleka tolik klidu k bezstarostným procházkám, ale i tak stojí návštěva hlavního města ostrova Kalymnos za to. Z přístavu odplouvají lodě přeplněné výletníky a namísto nich připlouvají další. Nábřeží žádnou siestu nezná. Po nějaké chvíli si zvykáme na ten nekonečný ruch a podvědomě jsme ve střehu před všudypřítomnými auty.
Když potom hlavní město sledujeme z nedalekého návrší, jakoby mezi domy ani žádné silnice a ulice nebyly. Vše splývá v nekonečnou mozaiku, slepenou s domů a domků a táhnoucí se až k moři. Jsme v pevnosti Kastro Chrysocheria, nebo také Hradu, chcete-li. Je opuštěný už od konce 15. století, kdy pominula jeho důležitost. Do té doby ta zvláštní stavba, zbudovaná na mnohem starších základech v letech 1436-1453, fungovala jako hlídkové obranné stanoviště nad přístavem.
Poté ještě také jako centrum zprostředkující komunikaci mezi Chorou a přístavem. Obojí je odtud možno spatřit jako na dlaní, stejně jako několik značně poškozených větrných mlýnů, stojících na nedaleké skále. Právě z hradní vyhlídky je nejlépe patrné, jak se postupem času spojila dvě kdysi samostatná města v jediný celek, jehož domy zaplňují celé to údolí od přístavu až k obzoru v sedle skalního hřebene. Tady žije drtivá většina obyvatel ostrova, mimo toto údolí hojnosti už jenom nepatrná část těch zbylých.
Centrum města Chora leží asi tři kilometry severozápadně od přístavu v Pothii. Kdysi byla právě Chora hlavním městem ostrova. Dnes tvoří obě města prakticky jediný celek, a hranice mezi nimi dovedou přesněji stanovit asi jenom místní. Chora je dál od moře, a tím pádem bývala mnohem větší jistotou v dobách, kdy nebezpečí připlouvalo právě po vodě. Při pohledu shora vypadají obě města dost podobně, ale v uličkách Chory na vás dýchnou staré časy a venkovská atmosféra. Jsou křivolaké, mnohdy hodně úzké a nepřehledné. Špatně jsme se v nich orientovali i my, když jsme hledali cestu k městu nad ní.
To město bývá nazýváno Pera Kastro a zdálky může pozorovateli připadat jako ruiny starého hradu nebo pevnosti. Ale že to bývalo opravdové město se vším všudy se přesvědčí každý, kdo projde branou v jeho opevnění. To údajně vznikalo už někdy v 11. století, ale rozmachu se Pera dočkala teprve ve středověku. Za jejími hradbami na vysoké skále žilo i 1500 lidí, kteří zde nalezli útočiště před nepřáteli v nejhorších dobách. Konečnou podobu město získalo okolo roku 1495 a obydleno bylo pravidelně až do roku 1812!
Jak přibývalo obyvatel a ubývalo nebezpečí z moře, lidé začali v 18. století postupně expandovat do okolí Pera Kastro a obydlovat horní část onoho širokého údolí, táhnoucího se odtud až k moři. Tak vznikla Chora. Z Pera Kastro ji máme dole pod sebou jako na dlani. Sem nahoru je to docela krutý výšlap, zvláště když jej absolvujeme v pravé poledne. A to je ještě obloha nad námi milosrdně zatažená.
Nemusíme být kdovíjakými milovníky historie, aby se nám uvnitř opevnění okamžitě zalíbilo. Procházíme mezi zbytky lidských obydlí, která tu stála už ve středověku, šlapeme na stejná místa jako obyvatelé toho starobylého města, skýtajícího jim kdysi dávno absolutní bezpečí. Zdálky se Pera Kastro nezdá ani zdaleka tak rozlehlé jak ve skutečnosti je. Postupně navštěvujeme asi deset kapliček a kostelíků, každý zasvěcený jinému patronovi. Nádherné výhledy nabízejí okna v kamenných hradbách. Některými je vidět Chora, jiné skýtají úchvatné pohledy do okolních pustin, jimiž jsme nedlouho předtím bloudili při hledání cesty sem nahoru. Historie tu na nás dýchá na každém kroku a je tu o poznání snesitelnějí než tam dole u moře, na konci širokého údolí, kterým kráčely dějiny tohoto nádherného a podmanivého ostrova.
Obr.č.1 – Nábřeží Pothie s přístavem pro menší lodě, č.2 – šplhání na Pera Kastro s Chorou pod námi, č.3 – Chora oknem hradeb Pera Kastro, č.4 – část rozvalin středověkého města, č.5 – Chora přes střechy kaplí, č.7 – a jedna z opravených kapliček, kterých je v Pera Kastro nepočítaně, č.8 – Kastro Chrysocheria, hrad stojící někde na hranici Pothie a Chory, č.9 – Pothia pohledem z Kastro Chrysocheria, č.10 – staré mlýny poblíž hradu, č.11 – nábřeží Pothie s Chorou v pozadí, Pera Kastro na skále vpravo nad ní
