sukulenty.estranky.cz

Kalymnos je jako stvořený pro milovníky plážové samoty. Liduprázdné pláže jsou snem mnoha turistů, jak se můžeme často dočíst na webech řeckomaniaků ze srdce Evropy. Jenomže většina z nich by je zároveň chtěla mít snadno dostupné, pokud možno nejdále pár desítek metrů od nich zaparkovat auto či skůtr z půjčovny a za deset minut už si užívat plážové samoty. Jenomže tohle dohromady prostě nejde.

Jakmile je v blízkosti takové samotářské pláže jen trochu sjízdná prašňačka, stejný nápad chtě nechtě dostanou v jediný okamžik desítky milovníků plážové romantiky. Kalymnos je malý ostrov, a dá se říci, že ani na pláže není kdovíjak bohatý. Přesto nabízí místečka pro novodobé robinsony jako stvořená, často navíc dosažitelná bez větší fyzické námahy. Většina turistů je naštěstí čím dál pohodlnějších, a tak nějaká ta romantická místečka pořád ještě existují.

Třeba už v minulém vyprávění zmiňovaná pláž Apitiki, kterou jsme si sami pro sebe přejmenovali na pláž kozí, ačkoliv zrovna na ní jsme za celou dobu jedinou kozu nespatřili, na rozdíl od některých jiných. Cesta k ní je přitom vcelku pohodlná. Žádná velká převýšení, jen v jedné pasáži u pláže Alexis se stezka k ní těžko hledá, protože je v trnitém porostu takřka neviditelná a mnohem více připomíná kozí cestičku, kterými je ostrov protkán jako obří pavučinou.

Stačí ale vystoupat třicet metrů do mírného svahu, a před námi se otevírá docela pohodlná a na řecké poměry i vcelku široká cesta, neomylně nás pak vedoucí až k samotné pláži. Cestou ke kozí pláži míjíme ještě několik menších, k nimž určitě také musí vést nějaké pěšinky, ale my je nehledáme, protože na dohled už nás čeká sázka na jistotu.

Strávili jsme poleháváním na Apitiki celé tři dny naší dovolené. A samozřejmě taky neustálým šploucháním se v nezvykle teplé vodě té prosluněné zátoky. Byl počátek října a turistická sezóna se nezadržitelně chýlila k svému konci, zatímco podzimní část té horolezecké teprve začínala. Ostrov byl horolezců ze všech končin světa plný, půjčovny mopedů a aut na dlouhé dny dopředu vyprodané. A další a další lezce přivážela do přístavu v hlavním městě den co den loď z Mastichari na sousedním ostrově Kos. Už za pár dnů měl totiž propuknout tradiční skálolezecký festival. Protože lezci hned po snídani se vydávají do skal, pláže zůstávají prázdné. Zvláště pak ty, na něž se musí pěšky. My jsme na ně vyráželi vybaveni svačinkou od naší paní domácí, která sice vypadala jako hodně naštvaná Siciliánka, ale její štědrost a pohostinnost jakoby neznaly hranic.

Na řecké ostrovy jezdíme už hezkých pár let, ale ještě nikdy se nám nestalo, abychom ráno co ráno na klice svého pokoje nacházeli dary od domácích. Jednou čerstvě upečená bábovka, podruhé sendviče se šunkou a rajčaty, jindy šunka a chleba zvlášť a ještě kousek sýra k tomu. A dost často taky vejce na tvrdo. Nezvykle velká, uvnitř žlutá jako řecké slunce. V životě by nás nenapadlo, že někdy budeme loupat vejce na tvrdo na opuštěné řecké pláži. Zásoby vody jsme hned po příchodu uložili pod skalní převis, kde bylo výrazně chladněji, a pak už jsme se plně oddávali lenošení, četbě mrazivé severské krimi a koupání, kterého jsme si tady užili jako snad nikde jinde na svých patnácti cestách po řeckých ostrovech.

Moře jsme na kozí pláži Apitiki zažili ve všech jeho podobách. S jemným vlnkami, prskajícími co chvíli do obličeje, s vlnami nádherně houpavými, v nichž je radost řádit třeba celou hodinu, ale i s hladinou rovnou a lesknoucí se jako zrcadlo. Skrze krystalicky čistou vodu bylo shora vidět každičký kamínek a modrá se v takových chvílích mísila se zelenou v desítky nejrůznějších odstínů. Za celé tři dny se tu objevili všeho všudy dva lidé. Poseděli na břehu, aniž by jedinkrát vlezli do vody. Pak zase hodili batohy na záda a pokračovali v putování okolími pustinami.

Cesta na další robinsonská území už byla trochu složitější, zdlouhavější a obtížnější. Soustavu malých pláží jsme objevili hned první den při návštěvě sousedního ostrova Telendos. Navštívili jsme tam maličký kostelík, do poslední chvíle pečlivě skrytý našim zrakům pod strmými skalními útesy. A právě z návrší nad ním jsme ty pláže spatřili. Vydali jsme se k nim hned následujícího dne. Míjeli jsme docela hezkou pláž Chochlakas (Hohlakas), po ránu jen s minimem koupálistů.

Byli to pak až do večera poslední lidé, které jsme spatřili. Dost dlouho nám trvalo, než jsme nalezli alespoň nějaký náznak pěšinky, kterou by se k plážičkám dalo sejít. Z terénu bylo patrné, že cesta k nim není příliš frekventovaná. Hledání té správné stezky nás zavedlo do fotogenických pustin s nádhernými skalními stěnami, avšak zcela výjimečně bez horolezců. Ti se orientovali spíše na druhou stranu ostrůvku Telendos, kam je ochotně zaváželi kapitáni loděk, vyplouvajících každou půlhodinu z přístaviště v Myrties.

Když se nám podařilo po značném úsilí sestoupit k moři, nalezli jsme celou soustavu malých plážiček s většími i menšími oblázky, protkanými občas malými písčitými plochami. Obří balvany v blízkosti vody skýtaly blahodárný stín a široko daleko nebylo živáčka. Robinsonili jsme tu celé dva dny a vraceli se pokaždé až večer, když se rudé slunce potápělo do moře. Z taverny Rita v přístavu to už nádherně vonělo, a tak jsme zůstali, abychom se po slastném lenošení oddávali dobrému jídlu. Je to s podivem, ale chutnalo nám tady jako bychom byli celý den na cestě! Domů jsme se přes mořskou úžinu často vraceli už za tmy.

Obr.č.1 - bezejmenné plážičky za vesnicí Emporios, cestou na Apitiki, č.2 - Apitiki už na dohled, č.3 - a znovu naše oblíbená kozí pláž Apitiki s vodou jako sklo, č.4 - a znovu, tentokrát shora, č.5 - a ještě její jemný píseček při vstupu do vody, dál už jen drobné oblázky, č.6 - pláž Chochlakas na ostrově Telednos a pár plavců na ní, č.7 - první z bezejmenných plážiček o kus dál (vpravo), s pláží Chochlakas v pozadí a ještě za ní bílá obydlí v Myrties na sousedním ostrově Kalymnos, č.8 - jedna z robinsonských plážiček už zblízka, č.9 - a robinsonění na ní ve stínu balvanů, č.10 - taverna Rita u přístavního mola ostrůvku Telendos při jednom z našich pozdních odplouvání