sukulenty.estranky.cz

Naše první seznámení s malebným řeckým městečkem Parga se uskutečnilo někdy na počátku 80. let minulého století prostřednictvím filmu „Ukradli torzo Jupitera“. Tehdy to tady bolševici měli ještě docela pevně v rukou, a tak o opravdové návštěvě Pargy jsme si mohli nechat leda zdát. Jenomže uběhlo pár let, a všechno bylo jinak. Svět se nám najednou otevřel a my mohli nesměle vstoupit. V srpnu roku 1994 jsme se ocitli na nábřeží ze zmíněného filmu, kde prováděl svá krkolomná bádání mladý archeolog Pochet se svojí velmi pohlednou a věčně koketující manželkou.

Většinou trávíme naše řecké dovolené na ostrovech a Parga je dodnes jedinou výjimkou, potvrzující toto pravidlo. Tehdy jsme přistáli na letišti v Kerkyře (Korfu) a do Pargy nás dopravila menší loď. Počasí nevypadalo zrovna povzbudivě, strmými a již setmělými uličkami města se valily proudy vody a oblohu křižovaly blesky. Ke všemu ještě naši předchůdci zdevastovali zrovna náš apartmán, a tak nám musela delegátka nalézt náhradní ubytování. V přístavu na nás čekal pickup, na jehož korbě se ocitla nejenom naše bagáž, ale i my samotní.

 

Proplétali jsme se křivolakými uličkami, až pan řidič zastavil na dlážděném chodníku u vchodu do velkého domu, nacházejícího se na jednom z nejvyšších bodů Pargy. Zase jednou se naplnilo staré známé rčení, že všechno špatné je k něčemu dobré. Namísto tradičního skromného řeckého ubytování jsme dostali celý ten dům i s řeckou babičkou, která v něm větrala, uklízela, ale nebydlela. Užasle jsme domem procházeli, vedeni mladou delegátkou, a mohli si vybrat kde definitivně zakotvíme. Mnoho ložnic, mnoho koupelen, mnoho balkonů a dole velká hala. Cestovka sem prý plánuje první klienty ubytovat teprve v příští sezóně, jen co se v domě doladí poslední detaily. Slečna se na jednu noc ubytovala v suterénním apartmánu, ráno si sbalila věci a odstěhovala se někam do centra městečka. Zůstali jsme sami. 

Když jsme ráno rozhrnuli závěs a vstoupili na jeden z balkonů, nevěřili jsme svým očím. Připadali jsme si jako v pohádce. Obloha čistá, vyvedená v argentinské modři, a dole pod nám celé město Parga jako na dlani i se zálivem a jeho skalnatými ostrůvky. Vpravo, hned kousek pod námi, byla brána do starého hradu, kterou už proudili první turisté. Odpočívali, fotili se navzájem na kamenné zídce před ní a zvolna vydýchávali ten strmý výstup úzkou uličkou, který je zavedl z nábřeží až sem. Právě odtud je Parga nejkrásnější, sem všichni šlapou s touhou po dechberoucích fotkách z báječné dovolené. A my dva nad tím vším popíjíme kafe na balkoně a připadáme si jako výherci ve velké  cestovatelské loterii. Jakoby nám zrovna nabídli dům u pražského hradu výměnou za byt v Nuslích, a ještě se nám za to omluvili. Něco podobného se obyčejnému člověku naskytne jednou za život, a možná ani to ne. Byla to tehdy teprve naše druhá řecká dovolená, díky tomuto královskému ubytování a kráse samotného městečka však naprosto nezapomenutelná. Říkali jsme si, že se sem musíme ještě někdy vrátit. To si ale slibujeme i na mnoha jiných místech, až to v nás vzbuzuje obavu, aby se z oblíbeného rčení nestala otřepaná fráze.

Parga leží na severozápadě Řecka mezi městy Igoumenitsa a Preveza v oblasti zvané Epirus. Není odtud daleko do Albánie a dá se říci, že coby kamenem dohodil na ostrov Korfu. Okolní kopce jsou hustě porostlé zelení a své útočiště v nich nacházeli lidé už v době bronzové. Hrad nad městem byl zbudován na počátku 11. století a poté během pohnutých dějin několikrát rozbořen nebo vypálen. Byl ale vždy významný pro obranu místních proti uchvatitelům, stejně jako opevnění na ostrůvku Panagia, které zde zbudovali Francouzi jako doplněk slepých úhlů hradních střílen. Jeho zbytky zůstaly na skalnatém ostrůvku naproti nábřeží dodnes.  

Do Pargy jsme se nakonec přece jenom vrátili. Trvalo to ale dlouhých 26 let. Tentokrát jsme přistáli v Igoumenitse, a odtud nás autobus dopravil do našeho přechodného bydliště na okraji města. Původně jsme se v Parze ocitnout vůbec neměli, ale byla to naše první dovolená v éře covidové a tak cestovky musely trochu improvizovat. Naším cílem byl tentokrát ostrov Paxos, kde jsme před šestadvaceti lety strávili jen pár hodin na lodním výletě právě z Pargy. Covid však tentokrát dokonale zamíchal kartami i jízdními řády trajektů a výletních lodí. Z původně jedné noci v Parze se nakonec staly dvě, a stejně tak tomu bylo při návratu z ostrova v závěru naší dovolené. Nám ta změna ale vůbec nevadila, navzdory skutečnosti, že nás ty přesuny okrádaly o čas i pobyt v původně plánované destinaci. Svou roli v tom samozřejmě sehrála i trocha nostalgie. Symbolické navíc bylo, že před naším přechodným bydlištěm stálo auto delegátky se znakem CK Melissa a rokem jejího založení 1994. Právě tehdy jsme byli v Parze my dva poprvé a do tohoto dne i naposledy.

Sotva jsme vybalili a trochu se zorientovali, na nábřeží se rozzářila první světla. Byl to zvláštní pocit, vrátit se na to podmanivé místo po tolika letech. S radostí jsme ale konstatovali, že se tady za více než čtvrtstoletí prakticky nic nezměnilo. Krásné panorama městečka se starým hradem na skalním výběžku nestihl zprznit žádný dravý developer, vlny Jónského moře šplouchaly o nábřeží stejně jako kdysi a z taveren se linula lákavá vůně řeckých pokrmů. I staré molo, u něhož ve zmíněném filmu snídali Annie Girardot a Philippe Noiret, zůstalo na svém místě. 

Když nás začala přemáhat únava z celodenního cestování a přidal se k ní i hlad, k naší velké radosti jsme nalezli jen kousíček od našeho přechodného bydliště i tavernu, v níž jsme si dali svoji poslední večeři před šestadvaceti lety. I tady vše při starém. Tzatziki, jehněčí kolínko, retsina a my konečně upadáme do tradičního řeckého životního tempa. Obloha je plná hvězd, jejichž odraz se třpytí na hladině moře. Ještě absolvujeme krátkou procházku po nábřeží, ale už jen ke staré rezavé kotvě, která je jakýmsi centrem městečka, protože na nás začíná doléhat únava z celodenního cestování.

Těšilo nás, že celý následující den můžeme věnovat průzkumu okolí města, jemuž jsme před více než čtvrtstoletím moc nedali. Tehdy jsme se především koupali na zdejších plážích. Krioneri se nazývá ta městská, táhnoucí se hned kousek od nábřeží. Piso Krioneri je menší, malebnější a nachází se v malé zátoce na východním konci města. Na úplně opačné straně Pargy je největší z místních pláží, zvaná Valtos. Dostat se k ní znamená vyšlapat až nahoru k hradu a poté sejít zase dolů. Nejvíce jsme se ale tehdy koupali na nedalekém Lichnosu, kam nás po ránu odvážela malá loď ze zdejšího přístaviště. Bouře při našem příjezdu navíc tehdy ochromila výletní lodní dopravu na mnoho dnů, takže jediné co jsme stihli byl výlet staře vyhlížející a zlověstně vrzající plachetnicí na ostrovy Paxos a Antipaxos. I tentokrát se k nám blížilo nějaké ošklivé poselství z nebes, jaká poslední dobou my dva svou přítomností nějak přitahujeme, ať se zrovna nacházíme kdekoliv. Hluboký spánek nám to ale nepokazilo.

Obr.č. 1 – Parga pohledem z nábřeží, č.2 – podhradí zblízka, nejvýše položený žlutý dům blízko hradeb byl kdysi dávno jen „náš“, č.3 – skalnaté ostrůvky zdobí záliv v Parze, č.4 – a za nimi se skrývá i malá pláž Piso Krioneri, č.5 – zvláště malebně působí Parga z hradu, č.6 – z něj je i hezký pohled na pláž Valtos, č.7 – a také na ostrůvek Panagia se stejnojmennou kaplí, č.8 – a večerní Parga nakonec