sukulenty

Když se doma díváte na fotografie míst, která se chystáte navštívit, mnohá z nich vám připadají romantická a idylická zároveň. Pak na ta místa přijedete nebo přijdete a zjistíte, že všechno je trochu jinak. Když jsme dorazili po cestách dvěma autobusy  k přístavní čtvrti městečka Karlovassi a po další půlhodince svižné chůze do kopce a z kopce stanuli u pláže Potami, přihodilo se nám přesně totéž.
Samotná pláž samozřejmě vypadala přesně jako na obrázcích v katalogu cestovní kanceláře. Bylo po sezóně, a tak zela prázdnotou, ale zblízka už to nebyla ani zdaleka taková idyla jako na oněch fotografiích. Na většině pláže byl vstup do vody po kluzkých kamenech dost problematický, a když plavec vyleze, musí se dostat přes vrstvy suchých chaluh, vyplavených takřka po celé její délce mořem. Protože taverny nad pláží byly ještě (nebo už) zavřené, naše první setkání s Potami bylo více než rozpačité. Stejně na tom byla hrstka turistů, kteří vystoupili z aut a z parkoviště si váhavě obhlíželi a fotili vyhlášenou pláž ostrova Samos.
Pro nás ale byla pláž Potami jenom výchozím bodem pochodu, na jehož konci nás čekala jiná pláž. Samozřejmě jsme doufali, že druhé zklamání už toho dne nezažijeme.
Stoupali jsme vzhůru klikatou betonovou silnicí na konci Potami, abychom se za pár minut ocitli na jakémsi zlomu dvou světů. Za zády nám zůstal ten turistický s plážemi, slunečníky, tavernami a houkajícími auty (obr.č.1). Před námi vyvstal obraz divokého západního pobřeží s bílými skalami, hustými lesy a rozeklaným pobřežím Egejského moře, které zde mělo neskutečnou barvu. A v dáli se už rýsoval oblouk pláže Megalo Seitani (obr.č.2).
Ještě kousek jsme šlapali po široké cestě, která se ale z betonové záhy změnila na prašnou a kamenitou, které s oblibou po německém vzoru říkáme makadamštrase! Zanedlouho jsme dorazili k jedinému bodu trasy, na němž se dá ještě sejít ze správné cesty. Prašná silnice zde ještě pokračuje, ale vpravo se od ní oddělují dvě úzké odbočky. Právě tady nechávají obvykle stát turisté svá zapůjčená auta a motorky, pokud už to nevzdali dříve!
Zlatá střední cesta platí i v tomto případě. Dále už se zabloudit nedalo, zato cesta byla místy dost namáhavá. A to nám ještě mimořádně přálo počasí. Byl konec září a většinu času alespoň trochu foukalo. V době největších letních veder musí být stejná cesta dost vyčerpávající.
Takhle jsme měli možnost dokonale vnímat krásy všude kolem, a náležitě si je vychutnávat. Rovné úseky ve stínu olivových hájů střídala prudká stoupání a klesání po spleti vápencových kamenů a balvanů. To vše prokládané nádhernými výhledy ze skalních teras na moře, které dole pod námi mělo díky vápencovému podloží neuvěřitelnou barvu. Úzké pěšinky vedly místy, jaká jsme dosud na svých cestách po řeckých ostrovech ještě neviděli. Díky větru byly rostliny okolo cesty v neustálém pohybu, takže jsme co chvíli nasávali jinou vůni. Místy jsme si připadali jako v opojné přírodní lékárně. Za celou cestu jsme nepotkali až na jedinou výjimku nikoho (obr.č.3).
Pak jsme už zdáli slyšeli zvuky tříštících se vln z nedaleké pláže Mikro Seitani. Byla přesně taková, jakou jsme ji vídali na turistických prospektech. Jenomže teď jsme stáli na členitém vápencovém skalisku a tu úchvatnou podívanou sledovali v přímém přenosu a plných barvách. Koupání v této maličké zátoce s oblázkovou pláží a mimořádně krásným okolím bylo opravdovým požitkem (obr.č.4). Voda tu sice nebyla o mnoho teplejší než na jiných plážích severního pobřeží, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme se už po dlouhém putování potřebovali trochu zchladit a osvěžit na další cestu „divokým západem“. 
Na provizorní lavičce pod kolmou skalní stěnou jsme pozvolna osychali a baštili svačinu. Už dlouho nám tak nechutnalo. Užívali jsme si prakticky jediného kousku stínu, který na pláži v tu dobu byl a hodovali jsme v jedné z nejkrásnějších přírodních jídelen ostrova Samos. Vodu a jídlo je nutné vzít s sebou, protože tavernu nebo stánek s občerstvením tu budete hledat marně. Plavky můžete naopak nechat klidně doma.
Když jsme sem přišli o pár dnů později podruhé, bylo o několik hodin méně. Celá pláž ještě ležela ve stínu, a my se ocitli v tomto ráji úplně sami (obr.č.5). Během našeho desetiminutového odpočinku slunce zalilo svými paprsky skoro celou pláž i okolní skály! Stali jsme se po ránu na tomto opuštěném místě svědky neuvěřitelného přírodního divadla, na které v životě nezapomeneme.
Teď už jsme ale stoupali po dřevěné lávce a přírodním schodišti z bílého kamene vzhůru. Abychom netápali, nějaký dobrák namaloval na skálu pod lávkou rudou barvou velkou šipku. Vypadá tam jako pěst na oko a kazí všechny celkové fotografie pláže Mikro Seitani, které se rozhodnete pořídit z východní strany. S nápisy této barvy se můžete setkat v Řecku velice často, protože na zdech ve městech i na skalách okolo silnic jsou jí vyvedeny srpy a kladiva, které jsou symboly zdejších komunistů z KKE. Společně s petlahvemi, které jsme občas vídali pohozené podél cesty, jsou to jediné stopy člověka v této nádherné krajině. Jediné štěstí, že se sem nedostanou turisté s auty a mopedy, protože kouzlo divokého západního pobřeží by patrně vzalo rychle za své!
Další část cesty je stejně nádherná jako ta první. Protože při naší první návštěvě těchto končin už bylo tou dobou slunce hodně vysoko, začalo být příšerné vedro. A jak už to bývá zvykem, větřík vanul jen ve stínu, a kde pražilo naplno, tam jako na potvoru ani nefouklo. Z několika chodníků a výhledů nad skalisky už jsme opakovaně spatřili cíl naší cesty. Nejdříve jen v obrysech a později už zcela zřetelně byl vidět sluncem zalitý oblouk pláže Megalo Seitani.
Stanuli jsme na vápencové terase a pod sebou spatřili opravdový ráj. Neskonale krásnější než na všech fotografiích, které jsme předtím měli možnost vidět (obr.č.6). Stáli jsme tam užasle, a na chvíli zapomněli na únavu z vykonané cesty. Dolů vedly bílé přírodní schůdky, které se kroutily zrovna jako silnice ve zdejších horách. Foukal tu vítr a fíkusy ve štěrbinách skal voněly ještě intenzivněji než kdy předtím (obr.č.7). Tam dole se mokrým pruhem, který vytvářely na písku mořské vlny, bezstarostně procházeli dva naháči, a další čtyři polehávali daleko od nich. Na tom velkém prostoru a z té dálky z lidí zůstávaly jenom nepatrné body, zasazené do čarokrásné krajiny, jakých už je dnes k vidění málo.
Připadalo nám, že jsme se ocitli na prahu ráje. Byla to láska na první pohled, a my jsme už v tu chvíli věděli, že na tomto místě určitě nejsme naposledy. A jsme znovu u oněch tolikrát prohlížených fotografií v průvodcích nebo na internetu a jejich konfrontací se skutečností. V případě tohoto čarokrásného koutu světa tomu bylo přesně opačně než u pláže Potami, z níž jsme se zhruba před hodinou a půl vydali na cestu sem. Megalo Seitani je totiž ve skutečnosti stokrát krásnější než na všech fotografiích, které jsme až dosud viděli (obr.č.8). Ve svých vzpomínkách se k ní často vracíme, tak jako jsme se vraceli ve skutečnosti v druhé půli naší dovolené. Megalo Seitani je každopádně zatím nejkrásnějším a nejmagičtějším místem, jaké jsme až dosud na svých cestách po řeckých ostrovech navštívili.