sukulenty.estranky.cz

Na svých cestách po řeckých ostrovech jsme ještě ani jedinkrát nevyužili nabídky zdejších půjčoven automobilů. Jsme si vědomi, že pěšky, místními autobusy nebo stopem nemůžeme nikdy stihnout totéž co autem. Dostaneme se však na místa, která zůstanou většině motorizovaných návštěvníků možná navždy utajena.
K jednomu takovému (obr.č.1) jsme dorazili po turistické stezce, spojující Vourliotes a Manolates, dvojici vesniček v horách, o nichž s oblibou píší v superlativech autoři turistických průvodců. Uprostřed horských lesů a olivových hájů se naše stezka křížila v jednom bodě s jinou. Dalo by se tedy říci, že jsme se ocitli na jakési křižovatce, kde ovšem namísto motorestu či benzínové pumpy stála pouze pečlivě nabílená kaplička. 
Zemský ráj to na pohled, chtělo by se říci při pohledu na ni, i na vysoké cypřiše všude kolem. Stanuli jsme na místě, z něhož vyzařoval klid, a kde v sobě člověk najednou snadno nalézá pocit pokory a úcty k něčemu nehmotnému. Podobný pocit už jsme v Řecku zažili několikrát, ale v mysli mi asi navždy zůstane podobná kaplička, ukrytá vysoko v horách ostrova Thassos. Byla možná ještě menší než tato, ale se stejně pečlivě nabílenými stěnami a vedle stojícím starým stromem, v dutině jehož kmene by se dalo pohodlně zaparkovat i menší auto. A na jedné silné větvi toho stromu visel na laně uvázaný docela velký zvon!
Vždycky když na taková místa přijdeme a otevřeme vrzající dveře kapličky, přemýšlýme jak by asi její vybavení obstálo u nás v srdci Evropy (obr.č.2)? Skromný oltář, ikony a jiné církevní předměty, svíčky, kříže, svícny. To vše je tu zcela volně možná stejně dlouho jako stojí sama kaplička uprostřed lesů, k níž přicházeli poutníci před šedesáti nebo sto lety, stejně jako přicházejí dnes a budou za dalších sto let. 
Svým způsobem jsme také poutníci. Ač bezvěrci, zavíráme za sebou s úctou dveře toho malého Božího království a usedáme na lavici před kapličkou. Je zde příjemný stín a velký stůl, takže po uklidnění ducha přichází čas na  uspokojení žaludku a následnou relaxaci. Je tu nádherný klid, a ještě lepší výhled do širokého okolí. Naproti nám v horském svahu jsou jako stavebnice poskládány domečky vesnice Manolates, kam bychom za nějaký čas měli dojít i my. Husté lesy střídají úrodné vinice, mezi nimiž se červenají střechy domků jejich majitelů a strážců. Na terase před kapličkou se vyhřívají ještěrky. Člověk na takovém místě snadno a rychle zleniví, a tak se raději zvedáme a vyrážíme na nejstrastiplnější úsek naší cesty. 
Protože vesnička Manolates se rozkládá na hodně vysokém kopci, my se zrovna nacházíme také na jednom takovém a mapa ukazuje mezi těmito dvěma body modrou říčku nebo potok, je jasné že nás čeká nejprve cesta do hlubokého údolí. Nahoře začínali pěkně topit, a tak jsme se raději snažili příliš nemyslet na to, co nás čeká mezi tím údolím a Manolates.
Odpočinková pasáž vedla většinou ve stínu, a zanedlouho jsme už zaslechli bublání potoka. V létě nevysychající potok je v Řecku věc vcelku nevídaná (a na ostrovech zvláště), a když jsme stanuli na jeho kamenitém břehu, připadali jsme si skoro jako u nás na Brtničce u Přímělkova. Pokud v Řecku potoky přitékají z hor, bez obav z nich pijeme, aniž bychom někdy pocítili jakékoliv zdravotní problémy. Tady jsme se jen osvěžili před stoupákem, který nás teprve čekal. 
V okolí potoka bylo příjemné vlhko, čemuž odpovídalo i zdejší rostlinstvo. Opět tu byly vidět jemně růžové květy bramboříků břečťanolistých, které jsme znali už z našich cest lesy na západním pobřeží. Všude spousta nádherných kapradin, z nichž mnohé jsme viděli vůbec poprvé. Nejvíce nás však zaujaly obří přesličky, jejichž výška místy přesahovala dva metry! Latinsky se tato rostlina nazývá Equisetum telmateia, česky pak přeslička největší. Každopádně byla větší než já, který měřím poctivých 183 centimetrů (obr.č.3)! Tato obří přeslička roste také u nás, o čemž jsem do té doby neměl ani tušení. 
Po vzácném relaxu u řeckého potoka  jsme se vydali na nejstrastiplnější etapu naší cesty vnitrozemím. Zprvu vedla do prudkého kopce, ale ještě stále převážně ve stínu. Jakmile jsme vystoupali do kraje nádherných vinic, už nebylo od slunka odpočinku. Přestože sezóna byla na svém konci, a my poměrně dost vysoko, vedro začínalo být nesnesitelné. Navíc jsme začali bloudit, protože od chvíle, kdy začaly mizet do té doby pravidelné značky, co chvíli se cesty rozdvojovaly. Už jsme z toho všeho začínali být trochu vedle, a když jsme se ocitli už podruhé u kapličky zasvěcené tentokrát svatému Haralambovi, ležící uprostřed zmíněných vinic (obr.č.4), konečně jsme narazili na správnou cestu do Manolates! V té chvíli jsem snad i začínal věřit, že nás na správnou cestu navedl sám světec, který zemřel mučednickou smrtí někdy ve druhém století našeho letopočtu.
Závěrečný úsek byl pekelný. Vedl celý po silnici, která se prudce klikatila strmými stráněmi jako had, a my už za každou zatáčkou viděli Manolates. Až při zpáteční cestě jsme začali konečně vnímat tu krásu všude kolem. Cílovou pásku jsme proťali kousek pod vrcholem, kde stál starý kafeneion, o jakém jsem četl jen v knihách z nedávné řecké historie. Zůstal tu a přežíval hrdě v sílící konkurenci o poznání modernějších taveren, připravených na nápor hladových a žíznivých turistů. Žádné papírové ubrusy s mapou ostrova a dlouhé řady steaků na jídelním lístku (obr.č.5).
Talířky v rukou staré paní byly popraskané stářím a léty používání, ale pokrm na nich nás nadchl. Už jsme se pomalu vzdávali naděje, že někde zase dostaneme náš oblíbený 'Dakos', který se tady ovšem jmenoval 'Tako'. Lahůdka to ale byla stejně dobrá jako na Krétě, kde jsme ten zvláštní tvrdý chléb s mizitrou a namletými syrovými rajčaty jedli poprvé. Celá ta kombinace je chuťově naprosto úžasná, jakmile je ještě zalita všudypřítomným olivovým olejem. Chléb díky němu pod těmi dobrotami začne postupně měknout, a celé se to dá jíst vidličkou. Z většiny taveren v řeckých turistických střediscích však už lahůdka  zvaná 'Dakos' alias 'Tako' téměř vymizela. Stejně jako samotná mizitra, což je lahodný sýr nebo tvaroh, vzhledově podobný  brynze a chutí zcela nenapodobitelný.
Manolates se nám líbilo více než Vourliotes, ale turistů zde bylo ještě podstatně více, což bylo zčásti způsobeno i pokročilejší hodinou. Krámky místních a nejrůznějších kumštýřů byly nádherné (obr.č.6), stejně jako pohledy do okolí přes červené střechy zdejších domků. Trochu stranou bylo velké parkoviště, zbudované jako skoro vše turistické na tomto ostrově z peněz Evropské unie. Tu umějí Řekové ždímat jako málokdo jiný, takže cedule s hvězdičkami v modrém poli jsou tu vidět na každém kroku. Místní si zřejmě díky penězům z EU výrazně pomohli, a také turistický průmysl jim dozajista zvyšuje životní úroveň. Platí ovšem krutou daň ztrátou soukromí a tradičního způsobu života. Co jim však nikdo nevezme je nádherný výhled, jaký se jim naskýtá pokaždé, když se probudí a vyjdou před své obyčejné domečky. Zeleň okolních lesů a vinic, bílé skály a hluboko dole nádherně modré moře (obr.č.7).
Čekala nás zpáteční cesta k pobřeží. Naší konečnou stanicí mělo být přímořské středisko Agios Konstant(d)inos, o kvalitách jehož pláží se autoři turistických průvodců vyjadřovali velice vyhýbavě ( např. „dlouhá pláž“, nebo „nádherná nábřežní promenáda nad vlnami“). Nečekali jsme sice žádný zázrak, ale minimálně koupel a občerstvení v nějakém místním baru jsme v plánu měli. To co je na mapách ostrova Samos vyznačeno modře jako pláž vidíte na poslední fotografii (obr.č.8). Vstup do vody po obřích a silně kluzkých balvanech byl o zdraví, takže nás rychle přešla chuť nejenom na koupel, ale také na občerstvení. Autobus nám ujel před nosem, a další jel až dost pozdě. Proto jsme nakonec šlapali a šlapali snad vůbec nejnudnější oblastí severního pobřeží směrem ke Kokkari, a chuť jsme si vyspravili až na naší oblíbené a k večeru už opět liduprázdné pláži Tsambou. To už jsme měli domů jen kousek, který jsme ovšem už absolvovali posledním autobusem. Byl konec září, takže venku se už stmívalo. Když jsme ve starém kafeneionu v Manolates našim holandským sousedům ukazovali na mapě odkud jsme ráno vyšli, užasle na nás koukali a rázem tu neuvěřitelnou zvěst věděla snad polovina hospody. Tu závěrečnou anabázi by nám z nich už neuvěřil asi nikdo! Pokaždé když jsme pak projížděli severním pobřežím kolem Agios Konstantinos, litovali jsme všech chudáků, kteří se do tohoto „malebného letoviska“ nechali nalákat cestovními kancelářemi.