sukulenty

Čtvrtý den našeho pobytu byla sobota, a my jsme se rozhodli konečně trochu prozkoumat vnitrozemí. Ráno jsme na okraji Kokkari doplnili zásoby ledové vody, která do města přitékala odněkud z hor, kam už zanedlouho vedly i naše kroky. Samos je jedinečný v mnohém. Snad nejvíce jsme kromě krásné přírody a všudypřítomné zeleně uvítali skutečnost, že zde existují značené turistické trasy. Jejich značení není ani zdaleka tak precizní jako u nás, protože v tomto ohledu asi nemáme na světě konkurenci. Člověk tu musel být chvílemi hodně ostražitý, ale vyplatilo se to, protože stezky vedly krajinou, jakou jsme na svých cestách řeckými ostrovy ještě nikdy předtím neviděli.
Museli jsme trochu nabrat výšku, a krajina okolo cesty se zpočátku hodně podobala těm na jiných ostrovech, jenomže stačilo přejít jediný  hřbet a ocitli jsme se v úplně jiném světě (obr.č.1). Skály bílé jako z filmů o Vinnetouovi a pestrá zeleň protkaná kamennými chodníčky, které nám připomínaly camina z ostrova Tenerife. Stezky jako vydlážděné vápencovými kameny, přes které místy ležely spadlé kmeny starých stromů a které občas byly úzké sotva pro jednoho člověka. Jenomže ani tady ještě příroda neřekla zdaleka své poslední slovo.
Mezi bílými kameny horských cest se totiž začaly objevovat nádherné květy, namíchané z fialové a růžové barvy, které společně tvořily na jejich listech husté sítě. Colchicum bivonae (obr.č.2) zní latinský název pro ocúny skvrnité, vyrůstající všude kolem cesty z podzemních hlíz. Rostlina byla pojmenována na počest sicilského botanika Bivona-Bernardiho, a my měli to štěstí, že jsme se trefili do období jejího kvetení, které trvá na nejrůznějších místech Středomoří od srpna do října. Začalo to jednou či dvěma rostlinami, ale pak přišla místa, kde z těch květů doslova oči přecházely (obr.č.3).
Stoupali jsme výš, aniž by zeleně ubývalo. Mezi lesy se čím dál častěji objevovaly vinice ve strmých stráních, kam slunce pere od rána do večera. Není divu, že zdejší víno je tak silné a opojné, takže jím neopovrhnou ani ve Vatikánu. 
Stopy lidské činnosti naznačovaly, že už se blížíme k prvnímu cíli naší cesty do vnitrozemí. Severní vítr zklamal zrovna ve chvílích, kdy jsme na něj nejvíce spoléhali. Stáli jsme na dohled od vesničky Vourliotes, která je společně s Manolates nabízena v turistických průvodcích jako cíl k poznání opravdové a nefalšované atmosféry řeckého venkova. Ještě chvilku jsme tomuto lákání odolali, a dali zmoženi dlouhým stoupáním přednost občerstvení v osamělé taverně s nádherným výhledem na pobřeží. Stačilo vyjít před hospůdku, a hluboko dole jsme viděli náše přechodné bydliště Kokkari v opravdu miniaturním provedení (obr.č.4), a všude kolem nádherné lesy a vinice.
Pravá řecká atmosféra ve Vourliotes byla naprosto totožná s atmosférou všech jiných turisticky propagovaných vesnic. Úzké uličky plné turistů s foťáky nebo mobily v rukou, a s plážovými pantoflemi na nohou. Přijedou autem na okraj vesnice, proběhnou obchůdky, větší dobrodruzi pak pozřou něco ze zdejší kuchyně, podobné té v turistických střediscích na pobřeží, leč pro strávníka mající punc toho opravdového řeckého venkova. Pořídí spoustu fotografií z dovolené a už spěchají na další podobné místo, protože mají svůj denní plán s normou míst, která musí stihnout letmo navštívit a nafotit, aby bylo patrné jak dokonale ostrov při své dovolené procestovali.
Atmosféra vesničky Vourliotes byla  každopádně příjemná, jako ostatně všude na tomto krásném ostrově. U stolků na maličkém náměstí posedávali turisté, a hned u vchodu jedné domácky vyhlížející  taverny byl dlouhý stůl, u něhož se schylovalo k nějaké místní oslavě. Usoudili jsme tak podle neobvyklého soustředění popů, kterých na jedné straně stolu sedělo pohromadě pět nebo šest (obr.č.5)!
Vourliotes už dnes žije z velké části z turistického ruchu, a jeho obyvatelé za to platí daň v podobě cizinců, nakukujících do jejich soukromí jako ve skanzenu. Na každém turistikou zasaženém ostrově jsou podobné vesnice, a všechny se navzájem podobají jako vejce vejci. Úkolem vesnice je co možná nejdokonaleji mystifikovat návštěvníky, že všechno je zde jako bývalo dříve. Když si turisté odmyslí klimatizace na zdech domů, talíře satelitů na jejich střechách a miniaturní solární elektrárny tamtéž, iluze může být vcelku dokonalá. Řekové vydělávají peníze snad  ještě s větší chutí než ostatní národy, ale svůj majetek nemají ve zvyku vystavovat na odiv jako my. Opravdovou řeckou atmosféru možná zažil ještě Gerald Durrell, a docela určitě lord Byron, ale my už konzumujeme jen její iluzi, i když Řeky často dovedenou takřka k dokonalosti (obr.č.6).
Na řeckých vesnicích mne fascinuje, jak pomalu zde plyne čas, a že nic se tady příliš neláme přes koleno. Třeba když místním vysemení okrasné rostliny, kterými zaplňují poctivě každé volné místečko okolo svých domků. Ty rostliny následně vyklíčí kde by to zrovna z našeho pohledu nebylo příliš žádoucí, ale zde se to neřeší. Vůbec nevadí, že kytičky vyrostly zrovna v místech, kudy se třeba chodí do domu. Prostě se jenom bude chodit  trochu jinudy! Výsledek je úžasný, nevšední a nikdy se mi neokouká. S podobnými obrázky (obr.č.7)) jsme se setkali na vesnicích všech řeckých ostrovů, které jsme až dosud navštívili.
Rozhodli jsme se, že na návrat k pobřeží je ještě příliš brzy, a tady nahoře tak krásně. Opustili jsme tedy Vourliotes a vydali se do další vesničky, jejíž jméno také naleznete v každém turistickém průvodci. Neměli jsme tušení, jaká  vlastně povede do Manolates cesta, a tak jsme rozhodnutí o návratu dolů k moři ponechali osudu. Ten nás zanedlouho stinnými lesními cestami zavedl na místečko, které nám zůstane v srdcích ještě hodně dlouho. Vládl tu absolutní klid a pohoda. Jedno z magických míst, jakých je v Řecku ještě stále dost! Asi proto zde kdysi postavili malý kostelík či kapli, a skromnou stavbu zasvětili Svatému Spiridonovi. Byl odtud nádherný výhled  do okolních hor (obr.č.8). Na protilehlém kopci se krčily domečky vesnice Manolates, přilepené ve strmé stráni jako vlaštovčí hnízda. O osudu naší další cesty bylo rázem rozhodnuto.