sukulenty.estranky.cz

O fešáku Adriem jsme psali docela obšírně loni v rubrice „Pěstitelská praxe“ (26.9. 2010). A také o tom, proč se 'Adrie' jmenuje zrovna takto, když oficiálně se ta rostlina nazývá stejně jako spousta jejích nejbližších příbuzných Adromischus cristatus! Adrie nám přirostl k srdci, a tak jej nejenom rádi pěstujeme a nalezl stálé místo v naší sbírce, ale také s chutí množíme. Není divu, že těch rostlin je v současnosti v našem skleníku už docela slušná kolonie, i když asi ani zdaleka ne taková, jako v jeho původním domově. Pochází totiž z jedné holandské velkopěstírny, odkud k nám přišel na život v „normálním“ sukulentářském světě nepříliš připraven ani vybaven. 
Zopakuji tedy hned na začátku, že jakmile Adrie (platí samozřejmě pro všechny typy A. cristatus) odkvete a rostlina jen trochu nabere sil, kolem schnoucího květního stvolu (který co nejdříve odstaňujeme) se začnou objevovat mladé listové růžice. Jejich počet bývá různý podle toho, jak byla kvetoucí rostlina velká a silná. Drobnější lístky nových výhonů (růžic) v tu dobu ostře kontrastují s o mnoho většími z původní rostliny, které těm malým postupně předávají vodu (šťávu) a živiny, protože jejich dny na tomto světě jsou sečteny. Protože ta doba v případě A. cristatus (ve všech jeho podobách) přichází v našich podmínkách každoročně v období stěhování sukulentů na zimní stanoviště, prošly mi i letos všechny rostliny rukama. Některé z nich jsem se rozhodl okamžitě přesadit. Ne však proto, že by se už do stávajících květináčů nemohly vejít. Důvod byl paradoxně přesně opačný! Tradiční podzimní úbytek starých listů vede k dočasnému zmenšení objemu rostlin, trvajícímu minimálně do jara, protože v zimě jsme opatrní s vodou a rostliny příliš přirůstat nenecháváme (nebo se o to alespoň ze všech sil snažíme!). Rostliny se tak vejdou do menších květináčů, a nám alespoň zůstane další drahocenné místečko na zimovišti!
Díky výše popisovanému dění jsem se vlastně dostal k nápadu, nad nímž asi skalní adromaniaci (milovníci adromischusů) budou kroutit hlavou. Rozhodl jsem se, že z některých Adriů udělám dočasně (nebo i na delší dobu) něco jako stromečky. Přímo k tomu totiž svádí jejich čerstvě narostlé lístky, tvořící dohromady hustou korunu, a také časem přece jenom narůstající kmínek. Ten bývá docela tlustý, v některých případech už se dokonce i větví, a navíc je, jako u většiny (ne u všech) typů A. cristatus, porostlý rezavými vzdušnými kořeny. Porost bývá tak hustý, že dokonale zakrývá celý povrch kmínku! To vše jako celek připomíná miniaturní stromky úplně stejně, jako spousta jiných sukulentních rostlin z čeledi Crassulaceae, s nimiž provádíme čas od času tvarovací pokusy. Takže žádné opravdové bonsaje (nebo bonsai, chcete-li), ale jen a jen částečně tvarované sukulenty. Nebo dokonce sukulenty takřka netvarované, jen s citem trošičku poupravené k obrazu našemu!
V čem vlastně spočívají takové podzimní úpravy? Odstraníme staré chřadnoucí listy, nebo již jen jejich suché zbytky. Poté očistíme kmen od všech nečistot a zbytků suchých listů, což je nesmírně důležité z úplně jiného důvodu. Právě suché části bývají na sukulentech z 99% místem, kde se poprvé začíná objevovat vlnatka, pokud si k rostlinám najde cestu! „Vše suché pryč“ je proto jedním z nejúčinnějších způsobů prevence v boji proti těmto savým škůdcům (vedle polévání vodou na těla rostlin, což samozřejmě nelze provozovat celoročně), než přistoupíme k jejich chemickému ošetření.
Pak už následuje event. odstranění „neposlušných“ větví či výhonů, zkrácení kořenového systému na potřebnou délku, nejlépe jeho „pročesáváním“, pokud to stačí. A zbývá už jen zvolit vhodnou nádobu přiměřené velikosti, a „tvarovanou“ rostlinu do ní zasadit.
O dočasnosti takových stromků či keříků není pochyb. Kmínek, byť je dosti silný, stejně nakonec unese pouze určitou váhu koruny, než se začne naklánět. A je tu ještě jedna překážka, s níž musíme v budoucnu počítat, pokud se nechceme ošidit o květy na konci následujícího léta. Květní stvoly této rostliny totiž v porovnání s ní samotnou připomínají obří stožáry! Jejich výška může dosáhnout až 60cm i více, zatímco výška samotné rostliny je sotva pětinová (spíše maximálně)! Květy A. cristatus však lze s lehkým srdcem oželet, protože kvůli nim tuto rostlinu určitě nepěstujeme!
Vždycky zde ale nakonec existuje i možnost radikálního řezu, fungujícího spolehlivě i v tomto případě. Vzhledem k všeobecně pomalému nárůstu adromischusů se k němu ale nemusíme uchylovot příliš často.
A pak tu máme řešení konečné, když nám jednoho dne s „adrostromečky“ dojde trpělivost. Jejich koruny rozporcujeme na jednotlivé listové růžice a kmínek buď vyhodíme, pokud je již příliš vyžilý, nebo jej ještě ponecháme jako matečnici pro další množení.  Pěstovat přestárlé rostliny rodu Adromischus je totiž stejně pošetilé, jako dělat totéž třeba s nejrůznějšími smrdutkami (Huernia, Stapelia, Orbea atp.). I v jejich případě je lépe vypěstovat si raději postupně novou garnituru. Přestárlé adromischusy s hrstkou lístků na vrcholech bývají kromě nevzhlednosti zároveň i méně odolné proti hnilobám!
Konzervativnější pěstitelé nad novou podobou fešáka Adrieho asi zlomí hůl, zatímco pro jiné může být třeba vítanou inspirací. Možnost volby je tu ale vždycky!
Na úvodním snímku je ještě docela malý Adrie v květináčku o průměru 5cm, na druhém už větší s odstraněnými květními stvoly. Následuje detail oklí zkráceného stvolu, kde je již patrný zárodek nové růžice. Druhá trojice snímků už patří našim pokusům o stromkovitý tvar typu Adromischus cristatus , kterému u nás doma říkáme 'Adrie'!