sukulenty.estranky.cz

Výrazné barvy sukulentů jsou už mnoho let jedním z největších stimulů našeho pěstitelského počínání. Většina lidí se domnívá, že zářivé barvy sukulentů má na svědomí jen a jen slunce, což ale není vůbec pravda. Proč by jinak zbarvení sukulentních rostlin výrazně sláblo zrovna v době letních veder, kdy na obloze mnoho dní nespatříme třeba ani jediný mráček?
Intenzita slunečních paprsků se samozřejmě na zbarvení pokožky (epidermis) sukulentů výrazně podílí, ale bez ranních poklesů teplot, provázených rosou, by se žádné velké představení nekonalo! Zbarvení má z velké části na svědomí vosková vrstva na povrchu listů sukulentních rostlin, jejíž síla i struktura se mění právě v závislosti na klimatických podmínkách. A je úplně jedno, zda je vosk přítomen jako známé ojínění listů, nebo v průhledné formě jako jejich lesk, který známe například u venku pěstovaných tlustic Crassula ovata nebo mexického rozchodníku Sedum rubrotinctum.Úplného vrcholu barevnosti se v našich podmínkách Vysočiny dočkáme obvykle teprve v druhé polovině měsíce června, kdy bývá slunečních paprsků už opravdu požehnaně, zatímco ranní teploty ještě stále zůstávají většinou nízké. Totéž se potom znovu opakuje na počátku září, a trvá různě dlouho podle vývoje podzimního počasí. Tzv. „Indiánské léto“ dokáže s barvami sukulentních těl také hotové divy! Vůbec nejintenzivnější zbarvení sukulentů můžeme pozorovat vždy bezprostředně po dešti!
Co můžeme udělat pro zvýraznění barev svých sukulentů kromě toho, že je zjara vyneseme na plné slunce a déšť, jakmile to počasí dovolí? Třeba je každý večer trochu pokropit vodou, když zrovna nezaprší. Nebo ještě lépe totéž udělat brzy ráno, pokud se nám ovšem chce vstávat! Sukulenty za to málo začnou svým vzhledem děkovat už během několika dnů! A především sukulenty netrápit suchem s falešnou představou, že v přírodě si jej přece užijí ještě mnohem více!
Není to pravda, protože v přírodě se jim vláhy dostává alespoň po trošičkách i v tzv. obdobích sucha, na rozdíl od opravdového a zcela nepřirozeného pekla našich skleníků nebo zimních zahrad. Vidíme to každé léto. Zatímco těla letněných rostlin a povrch substrátu okolo nich už večer chladnou a nasávají první částice vzdušné vlhkosti, nahoře ve skleníku (klasickém skleněném) je ještě stále jako v peci a vlhkost veškerá žádná! Troufám si tvrdit, že takové peklo jako ve skleněných stavbách všeho druhu sukulenty na jihu Afriky nebo v Mexiku nemohou zažít ani omylem!
Po ránu bývá rosa také na chodníku před pergolou, ale už dvacet centimetrů pod ní je stejná zámková dlažba naprosto suchá! Totéž samozřejmě platí i pro nejrůznější přístřešky, stavěné pěstiteli v obavách, aby jejich letněné rostliny zbytečně nepromokly. Při okrajích takto volně krytých a nádherně vzdušných ploch na listech rostlin sice rosu spatříme, ale uprostřed stolů už ne! Střecha má své opodstatnění pouze v době přívalových lijáků, jako ochrana proti krupobití, nebo při regulaci vody s příchodem chladnějších podzimních dnů. Jinak je ale spíše na obtíž, protože rosa zůstane ležet právě na ní, zatímco my ji potřebujeme mít na listech našich sukulentů! Zmíněné kropení však rosu vcelku dobře nahradí, a rostliny si i z toho mála pokaždé vezmou své!V zimě chybí sluneční paprsky našim tělům i duším. U sukulentů to platí dvojnásob. Přesto některé z nich bývají v chladném prostředí a při minimu vody ještě barevnější než uprostřed českého léta, pokud samozřejmě té vody nebylo příliš a jejich těla se díky tomu už dávno nezměnila v beztvarou brčálově zelenou hmotu. Za oknem vytápěného bytu je samozřejmě vše mnohem horší. Tam s barvami rostlin nenaděláme vůbec nic. Jedinou cestou je dodat rostlinám alespoň nějakou sílu k přečkání zimy co nejdelším předchozím letněním! Jde to, jak jsem se mohl přesvědčit už několikrát ze snímků pana Řídkého z nedaleké Třebíče. Chce to ale samozřejmě trochu onoho pověstného pěstitelského citu a vycházet rostlinám po zbytek roku maximálně vstříc v jejich skromných požadavcích.
Sukulenty zkrátka vždycky tu naši zimu nějak protrpí, a my s nimi. Chybí nám ty jejich syté barvy v nejkrásnějším období, kdy rostliny před našima očima překypují zdravím a vitalitou. A tak si alespoň občas pohrajeme s jinými barvičkami, přičemž výsledek tohoto zimního počínání potěší spíše tělo než duši. Když v poslední dopoledne roku vyrábím jednohubky, trochu mi to připomíná vysazování jarních sukulentních směsí do společných nádob. V řadách na tácech se pak nápadně podobají našim různobarevným sukulentíkům. Jen jejich pobyt na tomto světě je ještě pomíjivější, než letní barvičky na sukulentních listech.
Na dvojici úvodních fotografií jsou zachyceny pestré barvičky našich sukulentů na počátku září, a na třetí pak již promíchané v nádobách různé velikosti. Následuje dvojice snímků s barvičkami silvestrovskými, ještě pomíjivějšími než ty předchozí. A na závěr ještě jeden pohled z přelomu května a června, kdy po dešti bývá červená na listech Crassula capitella ještě o trochu červenější!