sukulenty

Dlouhá léta pěstujeme rostlinu, kterou jsme kdysi koupili se jmenovkou hlásající Corpuscularia taylorii. O jejím pěstování jsme psali hned v prvopočátcích existence našich stránek (13.1. 2008), a nikdy jsem se zvlášť nepídil po správnosti onoho názvu. Cospuscularie vyobrazené na internetu i v odborné literatuře jsou si navzájem podobné jako vejce vejci, a liší se pouze odstíny květů. Rostliny nám dříve občas kvetly (většinou v létě), ale protože jsme jejich nových výhonů celá léta neustále používali k snadnému vegetativnímu množení, což u rostlin čeledi Aizoaceae nebývá až tak běžné, staré rostliny v posledních letech prakticky neměly možnost vykvést.
Minulý rok jsme proto koupili velký trs stejné rostliny, která může být stejně dobře také Corpuscularia lehmannii, nebo kterýmkoliv jiným zástupcem tohoto nevelkého rodu. Staré, po mnoho let neustále krácené rostliny už byly zdřevnatělé a neviděl jsem příliš růžově jejich další využití. U drtivé většiny jiných sukulentů už by tak dlouho využívané matečnice svůj pobyt na tomto světě samy dávno zakončily a neprodukovaly již další potomstvo! Naposledy jsem z nich tedy v předjaří ostříhal zbytky zdravých výhonů a uschoval je pod parapet, odkud měly zjara putovat rovnou na kompost. Jenomže všechno bylo úplně jinak! 
Nakonec se mi jich přece jenom zželelo, stejně jako motoristovi stařičkého auta, které už sice dávno přesluhovalo, ale stále ještě jezdilo! A tak letité pahýly putovaly namísto do kompostu společně s množstvím dalších rostlin na letní stanoviště pod širák. Nestačil jsem se divit, co s jejich svraštělými listy a seschlými dřevnatými stonky i větvemi udělaly teplé jarní dny a spousta vody, valící se během letošního léta z nebe takřka neustále. Staré korpuskulárie ožívaly každým dnem, a tak jsem je nakonec ještě přesadil do čerstvého substrátu. Čerstvé výhony na starých větvích na sebe nenechaly dlouho čekat!
Stal se sukulentní zázrak, řekl jsem si! Déšť napumpoval listy rostlin znovu téměř k prasknutí (někdy jsou schopny opravdu i prasknout!). Corpuscularia taylorii je rostlina k letnění jako stvořená, a neznám další z čeledi Aizoaceae (s výjimkou mrazuvzdorných delosperm), která by jej snášela lépe! Proto mladé vegetativně množené rostliny Corpuscularia taylorii letníme už spoustu let, a je to znát na jejich vzhledu. Zatímco tytéž kytky ve skleníku či za okny reagují na špatně načasovanou zálivku řídkým nárůstem nových listů, těm letněným na plném slunci narůstají tak hustě, že mezi ně nelze prostrčit snad ani papír!
Při pohledu na znovuzrozené rostliny a jejich tvary jsem se dokonce rozhodl některé z nich po drobnějších úpravách jejich korun zasadit do keramických misek. Při odstraňování všeho suchého jsem vyčistil i úpatí jejich stonků, plynule přecházející pod zemí ve spleť ztloustlých kořenů. Vždyť když to jde s mými oblíbenými trichodiademami (nebo třeba i rostlinami r. Marlothistella), proč by nemohlo totéž fungovat i s těmito mimořádně odolnými rostlinami z jihu Afriky? Výsledek mne nakonec samotného docela příjemně překvapil, ačkoliv se jedná ještě stále spíše o jakési polotovary než tvarované rostliny!
Letnění má na sukulenty blahodárné účinky! Toho jsem si vědom už dávno, a nejsem zdaleka sám. Rostliny rodu Corpuscularia ale v tomto ohledu předčily veškerá moje očekávání! Povzbuzen prvními úspěchy se do budoucna chystám nějaké tvarovací experimenty provést i na mladších, a tudíž i mnohem tvárnějších rostlinách. Myslím že je to možnost, jak náležitě zpropagovat tuto mimořádně odolnou rostlinu i prospěšnost letnění sukulentů zároveň! Africká rostlina a české léto jsou v tomto případě hodně šťasnou kombinací!
Corpuscularia taylorii (nebo C. lehmannii?) je rostlina tvrdá (doslova) a mimořádně odolná. Jediné oč ji nesmíme připravit je maximum slunečních paprsků. Jen tak se dočkáme hustého nárůstu listů, jejich zvláštního šedozeleného zbarvení a kompaktního tvaru koruny, pokud se rostliny rozhodneme tvarovat. Od jara do podzimu snáší značné dávky vody, kterou ze substrátu stihne nezvykle rychle odebírat! Podzimní teploty mohou venku klidně klesat k bodu mrazu, aniž by to mělo na zdraví rostlin výraznější vliv. Celou zimu jsou schopny přežít třeba i zcela nasucho, ale k jaru již se značně svraštělými listy, které však nemusí pěstitele nijak zvlášť znepokojovat. My naše rostliny rodu Corpuscularia (stejně jako všechny ostatní) zaléváme v malých dávkách po celou zimu, abychom zmíněnému svrašťování alespoň částečně zamezili, udrželi v listech potřebné zásoby vody, a rostliny se přitom nedostaly do růstu. Chladnější zimování (5-10°C) je v případě této odolné kytky určitě velkou výhodou!
Pro začínající pěstitele a všechny milovníky zajímavých sukuletních tvarů je zde rostlina, která si nechá ledacos líbit. Nemám na mysli jenom její odolnost vůči nejrůznějším pěstitelským chybám, ale také radikálnímu krácení všeho, co pěstitel považuje v její koruně za zbytečné. Na opravu chyb totiž není v jejím případě nikdy pozdě, jak ostatně vyplývá i z výše uvedených řádků!
Na fotografiích jsou čtyři z rostlin Corpuscularia taylorii, o nichž je v článku řeč. První a poslední z rostlin jsou ještě doplněny detaily jejich úpatí!