sukulenty.estranky.cz

Tato drobnolistá tlustice s poléhavými výhony může někomu připadat až příliš obyčejná a taky docela nenápadná. To především v případě, že jí majitel nedopřeje ideální světelné podmínky a dostatek čerstvého vzduchu k tomu. Vždycky jsme ji pěstovali jako převislou v závěsných květináčích, teprve později i jako rostlinu keříčkovitou v květináčích normálních. V druhém případě bylo nutné občas pokrátit příliš dlouhé výhony, abychom dosáhli udržitelného tvaru. Pořád ale ještě nebyla řeč o tvarování cíleném. Když jsme o ní v prapočátcích existence našeho webu psali, článek v pěstitelské rubrice se jmenoval „Crassula volkensii jako převislá rostlina“ (Pěstitelská praxe/22.6. 2008). Titulek dnešního článku tedy tak trochu navazuje.

Nutno předeslat, že určitě existuje množství k tvarování daleko vhodnějších rostlin než je tato. Ale na druhou stranu je mnoho takových, které jsme také dlouho pěstovali jako převislé a vůbec nás nenapadlo, že bychom jejich stonky mohli jednoho dne vztyčit, napřímit a na nich začít trpělivě budovat korunu budoucího stromečku. Příkladem takové rostliny je třeba Lamprantus aff. roseus, o jehož tvarování jsme v minulosti už také psali. Klasická rostlina do závěsných květináčů, pěstovaná takto po celá desetiletí. Pořád mám před očima úžas pana Bittmana, když jsem ho seznámil se svými prvními pokusy s touto rostlinou. A to lze bez nadsázky říci, že pana zahradníka v tomto ohledu hned tak něco nepřekvapilo, protože sám docela často tvaroval i druhy zdánlivě netvarovatelné a ohýbal k obrazu svému větve rostlin, které by k podobným tvarovacím pokusům použít snad nikoho jiného ani nenapadlo. Ten lamprantus ho ale tehdy evidentně dostal. 

Crassula volkensii je v naší sbírce zastoupena už minimálně dvacet let, a pokud se dobře pamatuji, ta původní pocházela právě z Dymokur od pana zahradníka Bittmana. Za ta léta jsme měli možnost všímat si jejích barevných proměn během jediného roku. Překvapivě hezká bývá uprostřed české zimy, kdy většina sukulentních rostlin sotva přežívá a vypadá všelijak. Na drobných lístcích této tlustice z horských oblastí Keni a Tanzanie bývají zrovna tou dobou nejpatrnější pestré hnědofialové vzory na tmavě zeleném podkladu, to vše ještě vylepšeno záplavou droboučkých bílých kvítků na vrcholech. Nejvýraznější zbarvení ale drobnolisté keříčky získávají na podzim, zvláště když je slunečný a rostliny pod širákem si mohou co nejdéle užívat čerstvého povětří. Babí léto začne pozvolna zdobit listy červení, až pod ní nakonec zcela zmizí i zmíněná kropenatá kresba. Crassula volkensii se v té chvíli mění opravdu k nepoznání. 

A právě v této životní etapě jsme ji loni poprvé vyfotili v již částečně tvarované podobě. Termín „stromek“ je pro výsledek prvních nesmělých pokusů ještě asi příliš silné slovo. Crassula volkensii má totiž stonky měkké a ohebné, a trvá docela dlouho, než zesílí a částečně i zdřevnatí. Teprve potom jsou schopny unést i větší a rozložitější korunu drobného lupení, které pod širým nebem narůstá o poznání hustěji než za oknem nebo ve skleníku. Při krácení větviček kvůli houstnutí koruny na nich ponecháváme co nejvíce listů, které pak předávají šťávu i sílu novým výhonkům. Ty se v takovém případě objevují docela rychle. Nelze doporučit úplně radikální řez koruny, tak jak ho občas provádíme u stromkových tlustic s většími a především mnohem dužnatějšími listy. Na druhou stranu nic neřeší ani nějaké vyštipování vrcholků, jak ho vídáme u klasických bonsajistů. Odřezky z tvarovacích pokusů s Crassula volkensii samozřejmě využijeme k dalšímu množení. Koření snadno a rychle, někdy dokonce vytvářejí vzdušné kořínky už na větvích stromečků, především když nastane delší období sucha.

Tvarování Crassula volkensi bude každopádně během na dlouhou trať, ale na to už jsme zvyklí u mnoha jiných rostlin podobného růstu. Dost často je třeba vznikající koruně odlehčovat, aby se nenakláněla k jedné straně, protože tenký a měkký kmínek jednostrannou zátěž v takovém případě dlouho neunese, aniž by pozbyl vzpřímeného růstu. Vhodné je také průběžně odstraňovat schnoucí spodní listy a zbytky starých květů, protože obojí se stává vítaným cílem vlnatky, která se ráda usazuje právě v takových místech.

Tento článek je sice o tvarování, ale v kriminalistické terminologii pouze „ve fázi pokusu“. Spíše se jedná o přehlídku možností, které pěstování Crassula volkensii milovníkům sukulentních rostlin nabízí. Ať už ji budete pěstovat v závěsném květináči, jako úhledný keřík nebo se pokusíte o její systematické tvarování, vždy pamatujte na dostatek slunečních paprsků a čerstvé povětří. Bez nich zůstanete ochuzeni o ty barevné proměny a spoustu nádherných detailů, které na svých drobných listech tato rostlina z východu Afriky nabízí. A to byla věčná škoda.

Na úvodním snímku je keřík Crassula volkensii na konci února, na druhém pak detail nádherné kresby na drobných listech ve stejnou dobu. Další dvojice fotografií patří podzimní podobě této drobnolisté tlustice. Rostlina na nich je výsledkem prvních tvarovacích pokusů a je zasazena v misce od kamaráda Jardy Pospíchala z Nové Říše.