sukulenty.estranky.cz

Nenechte se mýlit titulkem. Nebude to o vesnici poblíž Volar a vůbec už ne o dívce z básně E.A. Poea. Je to o docela obyčejné lidské vlastnosti, zvané lenost. Lenora ale zní tak nějak vznešeněji. Sukulenty jsou v podstatě rostliny velmi vhodné pro lenochy. Proto jsem si taky kdysi dávno vybral kaktusy, i když jen jako předskokany sukulentů ostatních, kterým se s oblibou říká listové. Jenomže jsme si jich s Ivou postupem času pořídili docela dost, takže lenora nakonec musela stranou. Dá se dokonce říci, že právě sukulenty mne jí z velké části zbavily. Jenže žádná lidská vlastnost se z povahy nevytratí jen tak, beze zbytku.

Zbytková lenora se občas vrací, především ve chvílích stereotypní práce, kdy se přesazují spousty rostlin stejného druhu. Řešení v takových situacích bývá v mém případě dvojí. Buď přeruším stereotyp tím, že si začnu vytvářet něco sukulentního pro vlastní potěšení, nebo se z lenosti jen snažím ušetřit si práci. Buď tedy vznikne nějaký hezký stromeček nebo pestrobarevná sukulentní zahrádka, anebo v druhém případě co vidíte na fotografiích v tomto článku. Tady lenora na celé čáře zvítězila nad jakoukoliv tvořivostí. 

Nápad jak si ulehčit práci přišel někdy zjara roku 2019. Snažil jsem se tehdy rozsázet husté výsevy rostlin Anacampsers rufescens ‚Sunrise‘, o jejichž pěstování jsme už v minulosti také psali (Pěstitelská praxe/22.2. 2019). Je to kytka přízemního vzrůstu, velmi výrazně barevná a navíc i hojně kvetoucí. Takových kytek není nikdy dost, dalo by se říci. Ale na druhou stranu pořád platí, že všeho moc škodí. Zprvu jsem se snažil sázet rostliny poctivě po jedné nebo dvou do úhledných řádek ve společných nádobách. To mne ale velmi brzo přestalo bavit. Začal jsem tedy oddělovat rovnou malé trsy semenáčků a sázel je hezky pohromadě do květináčků přiměřené velikosti, které záhy zaplnily celá dvě plata. Přitom těch ještě nerozporcovaných jakoby vůbec neubývalo. Bylo mi jasné, že na nějakou tvůrčí přestávku bych tentokrát beztak neměl dostatek klidu.

A tak jsem nakonec celé výsevy přesazoval pohromadě do větších nádob, jen jsem jim předtím o polovinu zkrátil kořeny. Právě při této činnosti mne tehdy napadlo, že s takto zkráceným balem by se jich zbytek už pohodlně vešel i do mělké oválné mísy, kterou jsem vyštrachal dole pod skleníkem z prastarých zásob. A tak jsem spojil užitečné s příjemným a vytvořil docela pohlednou zásobárnu africké drobotě, z níž můžu v budoucnu nabrat kdykoliv bude třeba. A pokud nebude, tahle rezerva nakonec vypadá docela k světu. 

Volného místa jsem v misce moc nenechal. Kladl jsem trsy jeden vedle druhého stejně natěsno, jako bych budoval nový trávník. Jen po okrajích jsem ponechal malou rezervu a prostor navíc opticky rozdělil a přizdobil trojicí kamenů z krétské pláže Viena.  Jakmile se ustálily noční teploty, provizorní zásobárna mladých rostlinek putovala na venkovní stoly, kde miska vydržela až do konce podzimu. 

Po mírnějším dešti jsme ji museli zalévat třeba hned druhý den, protože voda se skrze hustou hradbu miniaturních sukulentních tělíček neměla šanci k substrátu vůbec dostat. Ale ani když propršelo skrze ně, substrát nikdy dlouho mokrý nezůstal, protože zájemců o vodu bylo opravdu hodně. Mělká miska zaručovala, že dlouhodobější přemokření substrátu v tomto případě nehrozí prakticky nikdy. Porost mladých sukulentíků sice zhoustnul, ale nějak zvlášť se rozrůstat nemohly, protože už od začátku to v misce bylo tělo na tělo. Rozsazené rostliny nám tak nějak pořád vycházely, takže rezerva zůstala hezky pohromadě ještě i celý následující rok. 

Bylo to sice původně jen provizorní a krátkodobé řešení, ale nakonec vydrželo docela dlouho. Nyní si ten pestrobarevný kobereček užívá už svoji druhou zimu. Delší období sucha během ní zvýrazňují barvy rostlinek možná ještě více než sluneční paprsky. Všechno hezké ale jednou skončí. Po letech je ta letošní zima taková staročeská. Sníh u nás neslezl ani na jediný lednový den a když dopisuji tento článek (únor), další a další se valí z nebe a mrzne jen praští. Až konečně nastane jaro, barevnou rezervu rozpustíme stejně rychle jako sílící sluníčko poslední zbytky sněhu. Fotografie tak zůstanou památkou na nádherné barvy a důkazem, že i docela obyčejná lenost může někdy přinést zajímavé výsledky.

Úvodní fotografie je z konce května roku 2019 a byla pořízena nedlouho po vysázení mělké oválné misky kobercem malých semenáčků. Následuje pohled zblízka na jejich část. A na závěr stejná miska na počátku loňského října, již mnohem hustěji zarostlá a především výrazně barevnější.