sukulenty.estranky.cz

Tento článek je o drobné rostlině s tlustými kořeny a jazyk lámajícím názvem, jejíž pěstování a tvarování je ale docela jednoduché. Marlothistella uniondalensis má nejvýraznější růstová období zjara a na podzim. Uprostřed letních veder si dává krátkou růstovou pauzu, a bez vody tráví i část naší zimy, kdy se ji vzhledem k chronickému nedostatku světla snažíme udržet v patřičných mezích. Po odkvětu (listopad, prosinec) by s chutí rostla, čemuž se snažíme bránit omezením přísunu vody na nezbytné minimum. Zaléváme tou dobou jenom v malých dávkách vždy když pozorujeme výraznější svrašťování drobných lístků. Více informací o pěstování této rostliny můžete najít v rubrice „Pěstitelská praxe“ (11.2.2008) nebo v kaktusářských internetových novinách (leden 2008), kam jsem o ní psal obsáhlejší článek. Dnes se budeme věnovat spíše tvarovacím možnostem této drobné a pomalu rostoucí kytičky z jihu Afriky. Způsob jejího růstu, a především hustá spleť ztloustlých kořenů v podzemí, totiž k tvarování Marlothistella uniondalensis přímo svádějí.
Jednu z trojice našich rostlin pěstujeme v mělké keramické misce a s kořeny povytaženými nad povrch substrátu už několik let. Za tu dobu se její listy zmenšily téměř na polovinu původní velikosti, takže ty současné dosahují max. délky 25mm při šířce 2-2,5 milimetru! Při dostatku slunečních paprsků a přiměřené zálivce narůstají nové lístky hustě vedle sebe, takže společně tvoří kompaktní korunku.
U druhé rostliny, kterou podobným způsobem pěstujeme teprve rok, jsou listy o centimetr delší, a ještě o pár milimetrů více měří u rostliny třetí, pěstované klasicky v hlubší nádobě a s kořeny schovanými pod zemí. 
Ani jednu z rostlin jsme zatím nepodrobili nějakému výraznějšímu řezu. K tvarování dosavadních korun jsme vždy vystačili s občasným odstraněním některých krajních větviček, které jsme následně použili k vcelku snadnému množení. Nejvíce času při tvarování M. uniondalensis zabírá odstraňování starých listů, které po zaschnutí neopadávají, ale naopak tvrdnou, scvrkávají se a zůstávají ukryty mezi lístky novými. Je potom těžké oddělit je od stonků, aniž bychom čerstvé okolní listy poškodili. Jednou za čas se ale odhodláme k této nimravé práci, protože suché listy bývají vítaným útočištěm pro vlnatku. Té se sice snažíme znepříjemňovat život pravidelnou zálivkou z konvičky přímo na listy rostlin, což ovšem lze provozovat pouze od jara do podzimu, kdy bývá tepleji a skleníkem neustále proudí čerstvý vzduch.
Když už jsme v tom čištění, většinou v jeho rámci odstraníme i vše nefunkční z tlustých kořenů, protože i tam se mohou za nějaký čas objevit bílé vatovité chomáčky, avizující přítomnost nepříjemného savého škůdce.
Jak již bylo řečeno, Marlothistella uniondalensis je rostlina s nepříliš rychlým růstem, který se ještě zpomaluje při pěstování v mělkých nádobách. Podobně jako veškeré příbuzenstvo z čeledi Aizoaceae, i tuto rostlinu sázíme do chudšího substrátu s velkým podílem říčního písku. Humózní zemina pomalu vysychá a rostlina v ní rychle ztrácí svoji přirozenost (a v horším případě i kořeny!), stejně jako v případě špatných světelných podmínek. Kombinace obou těchto faktorů způsobuje živelný nárůst velkých a brčálově zelených listů na úkor tloustnutí kořenů, které rostlina při takovém vodním a živinovém blahobytu vlastně k ničemu nepotřebuje! Jen o dostatek slunečních paprsků nesmíme rostlinu v žádném případě ošidit. Její letnění jsme sice zatím nezkoušeli, ale jakmile vytvoříme podmínky pro regulaci vody, okamžitě poputuje na čerstvý vrduch, podobně jako její příbuzenstvo z rodů Nananthus nebo Trichodiadema.
Podobně jako trichodiademy, i tyto rostliny každoročně přesazujeme do čerstvého substrátu se zmiňovaným podílem písku (i více než 50%). Především při pěstování v často se rozehřívající keramice je to nutnost, protože většina vlasových kořínků bývá za nějaký čas nefunkční, a právě přesazování využíváme k jejich snadnému odstranění.
Marlothistella uniondalensis je každopádně zajímavým typem pro všechny, kteří zrovna neoplývají nadbytkem prostoru na svých oknech a zároveň jsou milovníky stromkovitých či keříčkovitých tvarů sukulentních rostlin. Rostlina na úvodním snímku už je podobným způsobem pěstována již mnoho let, přesto dosahuje výšky pouhých 7,5 centimetru! Stejně vysoká je i druhá rostlina, jenom její kmínek je ještě o něco širší (5cm). Na poslední fotografii vidíte zimní květy Marlothistella uniondalensis.