MORAVSKÁ MOTIVACE
Část prvního listopadového víkendu jsme strávili na Moravě. Nejprve v Brně, kde jsem v aule přírodovědecké fakulty MU přednášel pro zdejší kaktusáře z klubu Astropyhtum, a potom v Oprostovicích u manželů Zatloukalových. Bydlí už několik let na starém statku, stojícím na kopci jen kousek od hranic Valašského království.Vlaďa Zatloukal je spoluautorem naší nové knihy „Pestrý svět sukulentů“, od jejíhož vydání jsme se vlastně ještě neviděli.
U Zatloukalů se už léta pěstují kaktusy, ale v poslední době čím dál více také ostatní sukulenty. Na Vlaďovi máme možnost sledovat krystalicky čistý příklad přerodu z ortodoxního kaktusáře v „zelináře“, jak nám pěstitelé kaktusů s oblibou říkají. Když jsem viděl samotný statek, zahradu a rozlehlý sad v prudké stráni za ní
, bylo mi jasné, že skromné sukulenty jsou kromě kaktusů v jejich případě stejně jedinou možnou volbou. Vlaďa i jeho paní Andrea jsou ale pohodáři, tak to všechno časově nějak zvládají. Budují také alpinum, vystavěli nahoře nad statkem několik pařenišť na kaktusy i sukulenty, a již předtím skleník a zimoviště rostlin přímo na půdě domu. Pilně se také věnují shromažďování botanických netřesků (Sempervivum), a při tom všem ještě už nějaký čas provozují vlastní výrobu keramiky (v mnoha případech už spíše tvorbu)! Zatím jen pro vlastní potřebu, jak říkají. Ale jejich spotřeba je velká, jak jsme se mohli v půdním skleníku na vlastní oči přesvědčit. Keramické dílny mne odjakživa lákaly, stejně jako vůně tiskáren. Vlaďa si tedy jako spolumajitel tiskárny obojího užívá měrou vrchovatou!
Byli jsme vyzváni, abychom si vybrali co se nám líbí. Ostych nám samozřejmě bránil vzít vše, co bylo pěkné a líbilo by se nám. Až budou Zatloukalovi keramiku prodávat, to už bude jiná. I tak jsme misek bonsajových i nebonsajových dovezli pěknou řádku. Touto dobou už obvykle nic nesázím, a naopak spíše mnohé rostliny (především barevné sukulentní zahrádky) z keramiky na zimu vysazuji zpátky do plastových nádob. Tentokrát mi to ale nedalo.
Jedna z misek pro mne byla naprosto fascinující. Připadalo mi, jakoby na té půdě ležela možná už od první republiky. Na jejím povrchu lze nalézt množství nádherných detailů, a jemnými odstíny barev připomíná staré časy. Chodil jsem kolem a přemýšlel co do ní zasadit. Nakonec to vyhrála docela obyčejná smrdutka Orbea (Stapelia) variegata. Bez květů nenápadná, a tak trochu i fádní kytka, která však jakoby v tom nádherném kousku vypálené hlíny najednou zcela změnila tvář (obr.1 a 4).
Hleděl jsem potěšeně na tu vzácnou symbiózu, a hned jsem získal motivaci zasadit ještě něco dalšího. A to jsem si ještě pro inspiraci nedal slivovici, kterou Zatloukalovi Ivě přibalili na cestu, prý pro léčebné účely. Už pár let alkohol nepiju, ale inspirace přišla i bez onoho voňavého, a jistě i lahodného moku (čtyřistaosmdesát litrů kvasu, říkal Vlaďa při pohledu na ovocné stromy v jejich sadu!).
A tak jsem do druhé misky zasadil „modré korálky“ Senecio citriformis (obr.č.2), a do třetí zase odolnou keříčkovitou tlustici Crassula rupestris. Ta i bez jakýchkoliv zásahů po nějakém čase vytváří docela hezké stromečky, a právě nyní se na vrcholcích chystá kvést. O důvod více, proč právě ona putovala do jedné z nádherných misek, jejíž barva koresponduje s podzimními odstíny jejího tlustého afrického lupení (obr.č.3).
V keramických miskách od Zatloukalů už v naší sbírce od jara roste vícero sukulentů. Daří se jim v nich dobře. Spokojeně rostou, mnohé i hojně kvetou, a především v nich samozřejmě vypadají o poznání lépe, než v plastových květináčích. I „nebonsajové“ sukulenty mohou prokouknout v ryze bonsajových miskách, které v Oprostovicích umějí také hezké. Ale o nich a rostlinách v nich zasazených zase někdy příště.
