NANANTHUS aneb STROMEČKY S DOBRÝMI ZÁKLADY
Rod Nananthus zahrnuje několik vzájemně si podobných druhů rostlin z čeledi Aizoaceae, které v přírodě vytvářejí nízké a kompaktní trsy. Zakrslý stonek bývá většinou takřka neviditelný, a navazuje na silně ztloustlé kořeny v podzemí. Pokud mezi jednotlivými druhy existují nějaké výraznější rozdíly v přírodě, pak v kultuře postupně takřka zanikají. Relativní hojnost vody a chronický nedostatek slunečních paprsků po velkou část roku z nich za nějaký čas učiní uniformí jedince bez výraznějších rozdílů. Nezbývá tedy než věřit údajům v cenících semen, jejichž výsevem se tyto jihoafrické miniatury ponejvíce rozmnožují.
Příznivci tvarování a povysazování jejich ztloustlých kořenů ovšem mají jednu velkou jistotu. Pokud rostlinám bez rozdílu druhu dopřejí nějaký čas přirozeného vývoje s kořeny pod zem
í, čeká je při každém přesazování příjemný pohled na jejich neustále sílící propletence. Čím déle pěstitel vydrží odolávat pokušení předčasného povysazení těchto kořenů, tím více si v budoucnu může užívat radosti z jejich tvarů a síly. Když chce svoji trpělivost ještě pojistit, může svým rostlinám dopřát propustný substrát s velkým podílem říčního písku. Může ho ve směsi být klidně i 50% a více. Chudá a rychle vysychající půda rostliny nutí podvědomě vytvářet větší zásoby vody a živin. A ty je samozřejmě potřeba někam ukládat! Totéž pravidlo samozřejmě platí také u rostlin jiných rodů čeledi Aizoaceae s tlustými kořeny.Nejnovější taxonomie uvádí pouhých šest druhů rodu Nananthus, rostoucích v jihoafrickém vnitrozemí. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu každého botanika. Mnozí řadí do rodu Nananthus i některé rostliny z příbuzného rodu Rabiea, které se jim opravdu nápadně podobají.
Dalším blízkým příbuzenstvem jsou některé druhy rodu Aloinopsis, podobající se zástupcům rodu Nananthus zase především vzhledem květů, ale např. Aloinopsis orpenii i celkovým vzhledem!. A ještě je tu Deilanthe peersii, patřící dříve k rodu Aloinopsis, přestože od většiny zástupců rodu Nananthus je opravdu k nerozeznání!
V literatuře bývá občas uváděno, že rostliny rodu Nananthus jsou sice pěstitelsky nenáročné, ale neochotně kvetou. Z naší praxe mohu to první potvrdit beze zbytku. S kvetením našich rostlin se to má tak, že sice kvetou vcelku pravidelně, ale každý rok v úplně jinou dobu! Někdy je to na přelomu února a března, jindy zase třeba až v květnu, ale často také v listopadu a prosinci. Během těchto dvou měsíců u nás také naposledy kvetly rostliny, na jejichž jmenovce je napsáno Nananthus sp. Kraankuil. Díval jsem se na internet, a na fotografiích spatřil bezútěšné kamenité pustiny někde v severním Kapsku, jimiž ale vedou koleje a jezdí vlaky. Být na fotkách jiný typ lokomotivy, připadal bych si při tom pohledu jako na divokém západě v dobách zlaté horečky!
Bezkonkurenčně nejznámějším zástupcem rodu je Nanathus vittatus, jehož květy se u letitých rostlin v naší sbírce začaly letos otevírat až na počátku února. U stejných rostin však už máme ve svém fotoarchivu snímky květnové, říjnové, listopadové i prosincové!
Květy ale nejsou hlavním důvodem, proč tyto jinak vcelku nenápadné rostliny pěstujeme. Některé z nich dokonce už dobrých dvacet let! Ty dvě nejstarší jsou obětmi mé někdejší netrpělivosti, před níž nyní při každé příležitosti tak důrazně varuji! Měl jsem je sotva dva roky, a už jsem jejich kořeny povysazoval a kytky honem cpal do keramických misek. Důsledkem toho vypadají i po takřka dvou desetiletích pěstování podstatně mladší. Nad zemí už kořeny většinou příliš netloustnou. Koruny obou rostlin už za ta léta prošly několika radikálními řezy, a jak je patrné z fotografií na konci článku, potřebovaly by jej už zase! Na řez reagují dosti pomalu, takže kdo je zvyklý tímto způsobem tvarovat třeba tlustice rodu Crassula, ten musí počítat s podstatně delší obnovou koruny!
Ideálním způsobem získání tvarově zajímavé rostliny tedy je ponechat ji co nejdéle bez jakéhokoliv zásahu, a především její kořeny nepovysazovat. Vyplatí se také spartánský způsob pěstování. Především maximum slunce bez stínění. A od jara do podzimu i vcelku hojně vody, jejíž přísun zastavíme na krátký čas letních veder, doprovázených vysokými nočními teplotami. V zimě zalévat spíše nárazově, a teprve tehdy, kdy se nejstarší listy začínají svrašťovat! Naším celoročním cílem by měl být jejich přirozeně pozvolný, a tedy hustý nárůst.Rostliny rodu Nananthus si vystačí i v pokročilém věku s malými nádobami, které však nesmí být příliš mělké. Upravovat nějak zásadně řepovité kořeny se rozhodně nevyplácí, a jejich postupné povysazování je nakonec určitě lepším řešením! 
Při spartánské pěstování na nestíněném stanovišti a bez umělého přihnojování časem docílíme zmenšení listů. Za letních veder je lepší rostliny rodu Nananthus buď přestěhovat na pár týdnů dolů pod parapet, nebo je ponechat na slunci a večer je vždy trochu pokropit vodou. Čím chladnější zimování jim dopřejeme, tím větší máme šanci, že jejich větve zůstanou kompaktní. A také je samozřejmě mnohem větší pravděpodobnost, že spatříme žluté kvítky, přisedlé mezi dužnatými tečkovanými listy. Kdy se ale květy objeví, to je vždy sázka do loterie!
Na úvodní čtveřici snímků jsou rostliny Nananthus sp. Kraankuil, pořízené v říjnu a listopadu loňského roku. Na posledních dvou fotografiích je asi dvacet let stará rostlina Nananthus vittatus, nakvétající na přelomu ledna a února letošního roku!
