sukulenty.estranky.cz

Někteří pěstitelé, mezi něž se již dlouhá léta řadím i já, mají snahu své rostliny ještě nejrůznějšími způsoby upravovat, zkrášlovat a vylepšovat k obrazu svému. Bonsajisté tomu většinou říkají tvarování, ale v jejich podání se jedná o obřad s pevnými a po staletí neměnnými pravidly. Sukulentáři to mají mnohem snazší, protože jak již bylo mnohokráte řečeno, pro ně žádná pravidla a dogmata neplatí, a mohou se svými rostlinami provádět co se jim zlíbí. Jen tak z nich totiž budou mít radost a pocit vnitřního uspokojení. Při svém počínání ale samozřejmě musí mít vždy na zřeteli především potřeby samotných rostlin!
Pestrá říše sukulentů nám čas od času nabídne jedince, kteří mají tak bizarní tvary, že jakkoliv do nich ještě zasahovat by byl skoro hřích. Příroda nám jejich prostřednictvím naznačuje, že jsme na ni beztak krátcí, ačkoliv si třeba občas myslíme pravý opak. V takových případech je lepší ponechat věcem volný průchod. Platí zde ono okřídlené, že méně je mnohdy více! Na pěstiteli je, aby rostlině dopřál hezkou nádobu, která by však neměla být v žádném případě dominantou celku, protože hlavní roli tady přece hraje příroda. U jedinců, o nichž je tento článek, to platí dvojnásob!
Jako stvořené pro ničím nerušený vývoj jsou sukulentní kristáty. Psali jsme o nich v minulosti již vícekrát, stejně jako o jejich dílčích úpravách, které jsou mnohdy i z ryze praktických důvodů ku prospěchu věci (rubrika „Tvarování a aranžování“/ 28.2.2010). Někdy se ale vyplatí s veškerými zásahy vyčkat co nejdéle, protože příroda se občas opravdu vyřádí. Jako třeba v případě jedné z našich kristátních rostlin Aeonium 'Atropurpureum“. Pěstujeme jich několik, a každá z nich je samozřejmě ryzí originál. Některé jsou více či méně „ustálené“, jiné se více či méně vracejí k normálnímu růstu, a pak po nějakém čase opět k tomu hřebenovému (kristátnímu). Kristáta na dvojici úvodních obrázků je možná ještě o trochu bizarnější než ty ostatní. Přitom tvary jejích hřebenů jsou vcelku strohé, a snad i trošičku pravidelné, dá-li se to vůbec o kristátě říci. Prostě narostla tak nějak zvláštně, že je hřích do ní prozatím jakkoliv zasahovat. Samozřejmě se její hřebeny snažím průběžně zbavovat všeho suchého. To především kvůli vlnatce a jejím úkrytům, ale svou roli samozřejmě hraje i estetická stránka! Ta rostlina, vzhledem k mělkému kořenovému systému, by klidně vystačila i s poloviční nádobou. Hloubka a velikost nádoby stávající je tedy spíše v zájmu stability té zvláštní hříčky přírody.
Aeonium sedifolium je na tom s kořeny podobně. Většinou se z tohoto druhu snažím vytvářet stromky s více či méně symetrickou korunou, a občas i povytaženými drátovitými kořeny a zdřevnatělými kořeny vzdušnými. Rostlina na třetím snímku byla od samého počátku netvarovatelná. Aeonium sedifolium patří do skupiny rostlin, které nelze tvarovat klasickým řezem, protože rány po lidském zásahu zarůstají buď jen velice neochotně, ale většinou neobrůstají vůbec! U této začaly být navíc nezvládnutelné i kořeny, které se náhle rozhodly opustit podzemí, aby se do něj po nějakém čase znovu vracely! A tak jsem jsem nakonec rezignoval. Zasadil jsem divoce se vyvíjející keřík do misky příhodné velikosti i tvaru, a nechal rostlině prozatím absolutní volnost.
Zvláštní monstrum vyrostlo z jednoho dárku od „Zlatého Alberta“ Honzy Gratiase, kterého milovníci sukulentů dobře znají jako autora mnoha knih i stovek popularizačních článků v časopisech. Crassula muscosa v monstrozním provedení (f. monstrosa) bývá přes zimu tmavě zelená, ale jakmile na ni začne pražit slunce, získává její bizarní tělo z drobných lístečků červenohnědý nádech, jehož odstíny se mění od jara do podzimu hned několikrát. Rostlinu můžete vidět na obrázku č.4, už zasazenou v malé misce z dílny pana Jaroslava Součka. Crassula muscosa f. monstrosaje rostlina naprosto nevyzpytatelná. Výhonky se z plochého stonku vydávají často nevídanými směry, a jejich monstrózní růst se také někdy mění v normální. Příliš vyčnívající výhony se v takovém případě stávají převislými, a proto je většinou odstraňujeme. Přesto se snažíme do životaběhu této zvláštní kytičky zasahovat co možná nejméně!
Povytahování ztloustlých kořenů je mou slabostí už celé čtvrtstoletí. Týká se především mých oblíbených trichodiadem, ale v posledních letech i mnoha dalších zástupců jejich blízkého příbuzenstva z čeledi Aizoaceae. Stejné dobrodružství jako u těchto drobných keříčků z afrického jihu si užívám také při přesazování jejich krajanů z rodu Ficus. Kmínky Ficus abutilifolia svou tloušťkou a tvary velmi připomínají kmeny svých mexických příbuzných z poloostrova Baja California (Ficus palmeri, resp. F. petiolaris). Jejich nadzemní část má své plynulé pokračování i v podzemí, kde se často nachází dokonce jejich většina, mnohdy navíc velice bizarních tvarů. Každoroční přesazování těchto pomalu rostoucích fíkusů proto často připomíná hledání pokladů. Jeden takový je na pátém snímku. Přestože takřka každý kmínek je v případě F. abutilifolia ryzím originálem, tento se naprosto vymykal všemu, co jsme doposud pod zemí objevili. Už jej nemáme, ale ne snad proto, že by ta rostlinka uhynula. Na to jsou semenáče Ficus abutilifolia až příliš odolné! Dali jsme totiž tenhle fíkusek letos do prodeje na naší podzimní výstavě. Zmizel během chvilky. Tak doufám, že bude ještě dlouhá léta dělat radost své nové majitelce!
A na závěr rostlina, která nezvyklé tvary a nejrůznější bizarnosti vytváří bezkonkurenčně nejčastěji. Cissus tuberosa pochází z Mexika, a o pěstování této sukulentní (resp. pachykaulní) bizarnosti jsme psali již v minulosti v pěstitelské rubrice („Pěstitelská praxe“/28.1.2011). Rostlina patří k čeledi révovitých (Vitaceae), snadno se pěstuje i množí, a řízkovanci vytvářejí v krátké době velice zajímavé tvary kmínků. S touto rostlinou opravdu nelze nic plánovat! Od samého začátku je to svéráz nejtěžšího kalibru. Kmínek tloustne, zužuje se, a vzápětí znovu nabývá do šířky. A když se rostlina rozhodne, nebo ji k tomu něco přinutí, vypustí záchranný vzdušný kořen, který v místě dotyku se substrátem rychle zapustí síť kořenů normálních. Z nich pak v místě ukotvení začne vyrůstat rostlina nová, spojená s tou původní zmíněným kořenem jako pupeční šňůrou (obr.č.6 a 7).
Kmeny Cissus tuberosa, to je kapitola sama pro sebe. Nejenom že co kus to originál, to je běžné i u mnoha dalších rostlin z říše sukulentů. V případě této mexické popínavky se ale liší rostlina od rostliny nejenom tvarem kmene, ale i zbarvením a nejrůznějšími přízdobami na jeho povrchu. Loupající se borka, světlá místa střídající se s tmavými, a celý povrch pokrytý nejrůznějšími hrboly (obr.č.8). To vše je možno spatřit najednou i na docela malé ploše. Dvouleté sazenice Cissus tuberosa už mnohdy bývají dokonalými zmenšeninami starých stromů!
Když se ponechá rostlinám volnost několik let, vznikají opravdové skvosty. Stačí jen občas krátit zelené sezónní výhony, a když na to zapomeneme, vůbec nic se neděje. Na podzim začnou beztak samy žloutnout a prosychat, protože to už se mexická sukulentní réva zvolna ukládá k zimnímu spánku! Ačkoliv většinu našich rostlin (téměř všechny!) mírně zaléváme i v zimě, tato je výjimkou, potvrzující pravidlo. Vyplatí se to zvláště když je zimována v chladu (5-12°C), ale starší jedinci suchou zimu vydrží docela dobře i na okně panelákového bytu. Cissus tuberosa je bizarní kytka do nepohody. Můžete jich mít ve sbírce deset, a nepohrdnete jedenáctou, protože máte pocit, že právě ona vám celá ta léta chyběla ke štěstí! Cissus tuberosa stárne do krásy, jako třeba rostlina na předposledním snímku!
Vraťme se ale ještě k již zmiňovanémusnadnému množení stonkovými řízky. Když je ponecháme ve společné nádobě příliš dlouho, docela obtížně se pak od sebe oddělují. Čas ale v případě Cissus tuberosa nemusí vždy pracovat proti pěstiteli. Stačí nemít ho zrovna nazbyt, a najednou jen užasle zíráme, co se v květináči za tu dobu vytvořilo za prapodivný propletenec. Potom už stačí jen vybrat hezkou misku a dílo je hotovo! Příroda je čarodějka vskutku mocná, a právě prostřednictvím té mexické popínavky nám to často demonstruje docela vehementně. Tak ji při její práci nerušme více, než je nezbytně nutné. Vyplatí se to! Alespoň si to myslím při pohledu na fotografii v samém závěru článku.