sukulenty

O pěstování tzv. „živých kamínků“ rodu Lithops jsme na našich stránkách psali již vícekrát v nejrůznějších rubrikách. Tentokrát tedy něco o aranžování, k němuž přímo svádějí jejich jemné barevné tóny s pestrými vzory. Každý jeden litops je uměleckým dílem, při jehož tvorbě si příroda musela vystačit s malým prostorem. Proto také stačí malý prostor k vytvoření barevně zajímavých kompozic z litopsů.
Malý prostor je i ryze praktický, protože příliš velké množství substrátu znamená i jeho delší vysychání po zálivce, což může být při pěstování litopsů trošku problém. Přestože dávám při sázení našich sukulentů přednost květináčkům kulatým, v případě miniatur rodu Lithops už léta dělám výjimku. Zatímco do kulatých sázím i nadále větší jednotlivce, pestrobarevné skupinky nalézají svůj domov v květináčích hranatých o rozměrech 6,5x6,5cm a hloubce sedmi centimetrů. Hloubka květináče je při pěstování litopsů docela důležitá, protože pod drobnými tělíčky se skrývají poměrně dlouhé centrální kořeny, které je dobře při sázení udržet ve svislé poloze.
Tím se dostáváme k vlastnímu sázení. V případě lithopsů jsem se s ním ve svých sukulentářských začátcích hodně natrápil díky absolutní důvěře v údaje uváděné v tehdejší odborné literatuře. Všichni autoři článků či knih ve vzácné shodě upozorňovali na nutnost přesazovat litopsy ze suchého substrátu zase do absolutně suchého, a teprve později kamínkům dopřát první zálivku. U jednotlivců takové sázení ještě docele šlo, i když někteří jedinci pak špatně reagovali na první vodu a často nastupovala rychlá hniloba! Sázení většího počtu kamínků do společné nádoby se suchým substrátem ale bylo zhola nemožné, pokud jsem chtěl zároveň zachovat zmíněnou svislost kořenů. Na dlouhé zimní večery si pro naše stránky schovávám popisy fíglů, které mi předvedli někteří pěstitelé litopsů při pikýrování semenáčků do společných truhlíků. Už je sám určitě nikdy nepoužiji, ale tehdy se docela hodily, a to i přes svoji značnou pracnost a složitost.
Takže dnes už jenom do mírně vlhkého substrátu zase do mírně vlhkého! Vlhkého tak, aby se do něj dala vyhloubit jamka potřebné hloubky, do níž by se vešly bez zbytečného ohýbání delší kořeny rostlinek rodu Lithops. Takto vlhkým substrátem naplním květináč a jeho povrch udusám tak, aby sahal alespoň půl centimetru pod okraje nádoby. Pak už podle potřeby hloubím jamky. Menší pinzetou nebo držadlem od polévkové lžíce, větší vlastním ukazovákem, který je i po těch letech stále nejlepším a nejcitlivějším nástrojem při sázení jaký znám. Pokud je substrát správně vlhký, stěny jamek zůstávají pevné a nic se z nich do prohlubní nesype!
Kořeny litopsů opatrně vsouvám do otvorů a substrát okolo jejich těl ještě udusávám. Mezi jednotlivci i skupinkami kamínků ponechávám záměrně volná místa, která pak doplním oblázky nejrůznější velikosti a potřebného tvaru. To celé potom dosypu jemnými kamínky, jaké dáváme třeba na dno akvária. Když je venku slunečno, květináče s čertvě zasazenými litopsy umístím pod parapet (v zahradě třeba pod strom) a jemně pokropím vlažnou vodou, podporující rychlý nárůst vlasových kořínků. Právě ty jsou hybnou silou budoucího růstu litopsů!
Po dvou či třech dnech už stěhuji květináčky na plné slunce, a v případě že je počasí zamračené, krátkodobý pobyt pod parapetem samozřejmě odpadá. Podmokem naše sukulenty už vůbec nezaléváme, a u litopsů to platí dvojnásob. Nezalévali jsme je tak ani v dobách, kdy převážnou většinu ostatních sukulentů ano! K pohodlnému zalévání shora obyčejnou konvičkou dobře poslouží kameny mezi jednotlivými těly litopsů, jejichž prostřednictvím voda zatéká do všech stran a zároveń zbytečně nevyplavuje substrát na těla rostlin. Protože litopsy jsou z domoviny zvyklé na ranní rosu, dopřeji jim ji občas z foukačky také u nás. Vždy po ránu, kdy je chladněji a ještě na ně nesvítí sluníčko! Mám dojem, že jim to dělá docela dobře a z velké části i plnohodnotně nahrazuje klasickou zálivku.
Litopsy se vyplatí sázet co možná nejhlouběji, protože musíme počítat s tím, že mají snahu růst i trochu do výšky. Někdy tak činí i bez našeho přičinění a proti naší vůli. Na výstavu do Žirovnice jsme vezli květináčky s litopsy úplně suché, ale dole u dna a v rozích květináčů vždycky nějaká vláha zůstane. Jakmile se rostliny na tři dny ocitly bez sluníčka a pouze při umělém osvětlení, a navíc i takřka bez přístupu čerstvého vzduchu, stačily vylézt bez kapky vody o celý centimetr nad kamínky okolo nich! Po návratu domů pobyly dva či tři dny pod parapetem, protože venku panovala stále ještě ukrutná vedra a hrozilo spálení jejich těl, a teprve poté putovaly zpět na své původní stanoviště. Den po dni a milimetr po milimetru zalézaly zpět na své původní pozice, až se mezi kameny zcela zavrtaly, jak jsou na to zvyklé v jihoafrické přírodě! V tu dobu jsme si je zalévat netroufali, a tak pro ně bylo zmíněné ranní rosení jediným zdrojem vláhy. Zdá se že dost vydatným zdrojem, soudě podle svěžího vzhledu rostlin a jejich mnohem výraznějšího zbarvení!
Bývaly doby, kdy jsem se snažil pěstovat kamínky rodu Lithops podle jednotlivých druhů, opatřených jmenovakami, a dokonce mnou cloumala touha mít úplně všechny. Dnes to vidím úplně jinak. Zajímají mne už jenom jejich barvy, bez ohledu na vzácnost či lokalitní určení, které si může beztak každý vymyslet podle nálady a v souladu s vlastním svědomím. Vrátil jsem se k podstatě pěstování. Nemám všechny, ale ty co mám mi dělají náramnou radost pokaždé, když se na ně podívám.