sukulenty.estranky.cz

Od pěstování pidikytek a pidistromků, o nichž jsme v této rubrice psali v minulosti,  je už jenom krůček k tvorbě pidikrajinek. Fantazii se jako vždy meze nekladou, jenom prostor bývá při této titěrné práci omezený. Tyto miniaturní krajiny, sestávající se z rostlin různých druhů, kamenů a mělké keramické misky, si vytvářím jen a pouze pro vlastní potěšení. Na výstavách by díky svým malým rozměrům příliš nevynikly, a v Pelhřimově plném kuriozit  a rekordů jsme už jeden certifikát kdysi (2005) získali, o čemž si můžete přečíst v článku „Pravda o Prckovi“, kterým jsme kdysi začínali rubriku „Pěstitelská praxe“ (19.12.2007).
Základem úspěchu při tvorbě podobných titěrností je mělká nádoba s minimem substrátu a výběr vhodných druhů rostlin. Protože některé sukulenty už se nám při podobné činnosti v minulosti mnohokráte osvědčily, mají samozřejmě přednost i dnes. Tím úplně nejlepším druhem pro „výstavbu“ pidikrajinky je Monanthes muralis z ostrovů La Palma a El Hierro, které patří k menším Kanárským ostrovům.
O samotném tvarování těchto rostlin už jsme na našich stránkách napsali dost, takže dnes můžeme věnovat více pozornosti tvorbě miniaturní krajinky a především její následné údržbě. Samozřejmě se nejedná ani u takto pomalu rostoucích sukulentů a dlouhodobou záležitost, ale zase ne tak krátkodobou jako třeba barevné sukulentní zahrádky, které pravidelně vysazujeme třeba jen na jedinou letní sezónu! Rostliny by samozřejmě i v těchto ztísněných podmínkách vydržely řadu let, o čemž svědčí i příklad našeho „Prcka“, který v mělké prohlubni kamínku z ostrova Zakynthos žil a kvetl bez jediného přihnojení celých šest let, a o jehož dalších osudech se zanedlouho dočtete v jiné rubrice.
Jde stále především o rostliny a jejich pěstování, takže musíme mít na paměti jejich potřeby a požadavky, a zároveň dbát na to, aby právě ony byly dominantou připravované kompozice a nikoliv pouze doplňkem hezké misky nebo kamene, pokud jej v misce použijeme.
Protože se jedná o rostliny malých rozměrů, manipulace s nimi bývá o poznání složitější. Doporučuji každopádně používat mírně vlhký substrát, který my ostatně používáme při sázení všech sukulentních rostlin. Misku jím nejprve naplním tak, že sahá i po mírném udusání až nad její okraj! Poté vyhnoubím jamky na kořenový systém připravených rostlin. Ještě před jejich zasazením umístím na plánované místo kámen (kameny). Kvůli jeho budoucí stabilitě to vždy bývá alespoň jednou třetinou pod povrch substrátu. Teprve poté sázím rostliny, přebytečný substrát nahrnu k jejich kmínkům a nakonec celou plochu dokonale udusám. Jedině tak mám jistotu, že rostliny nevyplaví první pořádná zálivka shora. Poté misku postavím na přistíněné místo a mírně pokropím vodou. Zde ji ponechávám asi 3-4 dny a každý den znovu trochu pokropím. Poté už  misku stěhuji na stálé stanoviště.
Zpočátku dbám opatrnosti při zálivce, kterou provádím buď kropičkou, nebo zalévám na kámen umístěný v misce, po němž pak voda stéká na povrch substrátu. I přes veškerou opatrnost stejně část substrátu voda vyplaví, takže ho musím po nějaké době doplnit. Teprve když se jeho povrch zpevní, nasypu na něj případně i drobné kamínky, které hezky vypadají a zároveň při eventuelním pobytu venku brání zbytečnému znečištění misky při zálivce nebo prudkém dešti. Ve skleníku zalévám tyto malé a mělké nádoby od jara do podzimu alespoň dvakrát týdně, venku v závislosti na počasí. Substrát obvykle ve skleníku vysychá již druhý den, venku v případě větrného a slunečného počasí již za několik hodin po zálivce. Vhodnou formou, částečně nahrazující zálivku, je občasné rosení, které rostliny milují a velice jim prospívá. Protože jsou rostliny rodu Monanthes na povrchu listů opatřeny bublinovými (měchýřkovitými) buňkami, jsou velice vnímavé k této formě podávání vody! Rosím většinou večer, když na rostliny přestane svítit slunce, nebo brzy ráno, kdy je ve skleníku ještě chladněji. Každopádně umisťuji pidikrajinky na taková místa ve skleníku nebo v zahradě, aby mi byly stále na očích a nezapomněl jsem na ně příliš dlouho s vodou
I v tomto případě všeho moc škodí. Přeschnutí ale není ani zdaleka tak nebezpečné jako trvale vlhký substrát. Rostliny v malých nádobách musí růst pomalu a přirozeně, jinak se výsledek míjí s původním záměrem. Rostliny se při střídmější zálivce vyvíjejí zcela přirozeně, nijak netrpí a dokonce i kvetou v přibližně stejných termínech jako v přírodě! Tam stejně ani zdaleka takový přepych nemají, a musí vyžít s mnohem menším množstvím substrátu, vody i živin.
Monanthes muralis není ani zdaleka jedinou rostlinou, s níž lze podobné věci provádět. V poslední době zkouším totéž s její příbuznou M. laxiflora, která snáší plné slunce, díky jehož paprskům se drobné lístky tohoto druhu potahují výraznou voskovitou vrstvou, takže výsledná barva listů je mnohdy takřka bílá! Dobré zkušenosti mám také s Crassula ericoides, některými typy známé C. muscosa a mnoha dalšími drobnějšími rostlinami čeledi Crassulaceae. O nich zase někdy příště!
Dvojice rostlin na úvodním snímku je zasazena v keramické misce o rozměrech 8x5,5cm a vrstvu substrátu v ní stromečky mají hlubokou sotva dva centimetry. Stejnou pidikrajinku máte možnost vidět ještě na dvou následujících fotografiích, pořízených o měsíc, resp. dva měsíce později a v druhém případě z obrácené strany! Na další dvojici snímků je ještě menší miska (7x4,5cm) se stejnou vrstvou substrátu a  trojicí stromečků Monanthes muralis. První fotografie byla pořízena v polovině března, druhá zhruba o měsíc později, kdy už vrcholy rostlin zdobila poupata. Na závěr tip pro pěstitele, kteří disponují místem o rozměrech 23x17 cm a dvěma centimetry písčitého substrátu. Přesně takové roszměry má totiž oválná miska, v níž je vysázen lesík miniaturních stromečků Monanthes muralis, vesměs se chystajícícch na konci dubna ke kvetení.