sukulenty.estranky.cz

„Vánoce budou letos skromnější,“ pravil na počátku listopadu kdosi z chytráků, kteří u nás vedou boj s covidem. Už nevím který z nich to byl, ale ono je to úplně jedno. Jeden jako druhý velice rádi veřejně přemítají o zatraceně vzdálené budoucnosti, aniž by tušili, co si mají počít následujícího dne. A právě v takové atmosféře nejistoty přišel na svět náš miniaturní vánoční stromeček.

V tom nevlídném období jsem měl najednou spoustu času věnovat se našim rostlinám, tedy ve srovnání s letní sezónou, během níž často nevíme kam dřív skočit, ale i se zbytkem roku, kdy počasí aspoň trochu láká k výletům. Na počátku letošního listopadu bylo většinou ponuro, takže kromě občasného pozdního houbaření se jiná zábava než četba knih nenabízela. A tak jsem si za mlhavých dnů nosil práci ze skleníku po troškách domů. Moje provizorní pracoviště v zimní zahradě nabízelo přece jenom příjemnější teplotu, ale na druhé straně zase trochu omezený prostor. Díky spoustě času se ale dalo přesazovat a čistit rostliny v nezvyklém klidu a sem tam se věnovat i vymýšlení blbůstek, které mi vždycky dovedou zpříjemnit tuto jinak dost fádní činnost. 

Když přišla řada na přesazení několika řízkovanců rostliny, kolující v českých sbírkách jako Trichodiadema sp. Hilltop, jedna z nich mi svým tvarem silně připomínala vánoční stromky. Samozřejmě v miniaturní podobě, protože je to i v dospělosti rostlina malá a pomalu rostoucí. O jejím pěstování a vytouženém prvokvetení v naší sbírce jsme v příslušné rubrice psali relativně nedávno (Pěstitelská praxe/2.2. 2020).  V závěru onoho článku jsme se také zmínili o jejím premiérovém množení, k němuž jsme se v té době zrovna chystali. A právě v listopadu přesazované rostliny byly jeho výsledkem. Nebylo jich sice mnoho, protože zakořeňování drobných výhonků je dosti zdlouhavé a ne úplně snadné. I proto jsem na nové rostlinky hleděl s neskrývaným nadšením a pocitem, že se nám podařilo udělat první malý krůček k jistotě jejího trvalého udržení v naší sbírce. Máme sice dvojici starých rostlin, ale kdo sukulenty už nějaký rok pěstuje dobře ví, jak ošidné to s tou jistotou v jejich případě bývá.  

Překvapivá byla již skutečnost, že na  trojici z asi tuctu přesazovaných řízkovanců byly patrné zárodky poupat. Dost mne to překvapilo, protože zrovna tento druh se nás díky svojí neochotě vykvést dost natrápil, o čemž se také píše v již zmíněném článku. Jedna rostlinka z té trojice měla navíc velmi pozoruhodný tvar, který ale nebyl výsledkem jakýchkoliv úprav. Prostě jenom příroda zabrnkala na vánoční strunu a vše ještě vyšperkovala imitací hvězdy na vrcholku miniaturního stromečku. 

Trichodiadema sp. Hilltop se v mnohém podobá nejznámějšímu druhu Trichodiadema densum, ale těch rozdílností zůstává pořád ještě dost. Tou nejpříjemnější z pohledu pěstitele je, že květy tohoto drobnolistého druhu se otevírají (když už se objeví!) s železnou pravidelností bez ohledu na vývoj počasí. Zatímco známější druh je pověstný svojí neochotou otevírat květy v chladném prostředí a za absence slunečních paprsků, kvítek na vrcholu našeho miniaturního vánočního stromečku se otevíral den co den, ačkoliv teploty ve skleníku často za celý den nepřekročily 11°C a slunce nevylezlo za ani na okamžik. Poprvé jsme kvítek naplno otevřený spatřili v pátek 13. listopadu. Na tu jihoafrickou krasavici si s nějakými středoevropskými pověrami prostě nepřijdeme! Kvetla i v pátek následující a stejně tak i ten další. Naposledy byl kvítek otevřený ještě v poslední listopadový den. Nejzajímavější na tom ovšem bylo, že květ se na noc vůbec nezavíral. Trichodiadem nejrůznějších druhů nám už kvetly stovky, ale vždy se jejich květy na noc zavíraly zcela nebo aspoň částečně. A někdy se dokonce neotevřely vůbec, to když byla obloha zatažená. Kdybych rostlinu do miniaturní misky sám nesázel, myslel bych si že ji někdo přizdobil dnes stále tak populární slaměnkou.

Vánoce jsme tedy letos měli v předstihu, samozřejmě že jen ty sukulentní. Stromeček sice skromnějších rozměrů, zato exotického původu a s živou ozdobou na vrcholu. Jen stojánek od ďádi Borise nám chyběl, a tak jsme vzali zavděk krásnou miniaturní miskou od kamaráda Jardy Pospíchala z Nové Říše.