PRVNÍ uspokojivý VÝSLEDEK
29. 11. 2019

Nějaký čas trvalo, než se mi podařilo od přírody poléhavé rostliny vztyčit. Poměrně tenký kmínek (zato docela pevný) unese jen určitou váhu koruny, na to bylo také třeba pamatovat. A rozhodně to není rostlina, kterou by se vyplatilo seříznout (ostříhat) tak radikálním způsobem, jak jsme tomu zvyklí třeba u tlustic (Crassula). Jakmile stromečky stály vzpřímeně, dal jsem jim určitou volnost a nechal je neřízeně růst třeba celý rok bez jediného zásahu do koruny. Rostliny rodu Lampranthus dovedou růst docela živelně když mají prostor a dostávají pravidelně vodu. Pokud jsem chtěl dosáhnout kompaktního tvaru, musel jsem je v jejich růstu částečně utlumit zasazením do mělkých a menších misek, naplněných chudým substrátem s větším podílem říčního písku. Jakmile zjara přestaly hrozit trvalejší poklesy teplot k bodu mrazu, stěhovali jsme stromečky ven na plné slunce a déšť, kde potom setrvaly až do konce podzimu. V té době už bývají tak zocelené, že slabší mrazíky bez problémů snesou i při troše půdní vlhkosti. 

Jeden z trojice našich pokusných králíků bez úprav přerostl natolik, že se jeho koruna nekontrolovaně roztáhla a větve po jejím obvodu znovu nabraly převislý ráz. Protože nebyl čas se jí věnovat, vznikl styl, který by bonsajisté klidně mohli označit jako „smuteční“. Každou chvíli hrozilo, že koruna svojí hmotností stromek převáží na jednu stranu, nebo se její kompaktní tvar zcela rozpadne. Začal jsem tedy postupně krátit větvičky po jejím obvodu a některých rostlinu zbavil úplně, to když nezapadaly do celkové tvarové koncepce. Na krácených větvích jsem vždy ponechal část listů, které už se ve skromných podmínkách postupně zmenšily na zhruba poloviční velikost. Také jejich zbarvení při venkovním pobytu změnilo. Povrch byl modrozelený, špičky fialové. Nárůst listů byl vzhledem k spartánským podmínkách hustý s minimem těch odspodu zasychajících. Zato během zimy ve skleníku jich samozřejmě rostliny obětovaly pokaždé nejméně polovinu. Stačilo ale zjara při stěhování klepnout miskou o desku stolu a vše suché bylo během vteřiny pryč.

Stromek z dnešního článku už dostal i svoji stálou misku z dílny manželů Zatloukalových, svým rozpraskaným povrchem evokující staré časy. Rostlinu samozřejmě každoročně přesazujeme, protože naše sukulenty nepřihnojujeme a prudké letní deště polovinu původního substrátu z mělké misky vyplaví. Mělká miska s minimem substrátu ale zaručuje, že stromek neporoste příliš bujně ani v takřka ideálních podmínkách, které léto u nás na Vysočině sukulentům nabízí. Dosavadní výsledek tedy považuji za uspokojivý, nikoliv však uspokojující. U sukulentů není nic nastálo. Propadnout uspokojení proto nelze.
Úvodní snímek byl pořízen na počátku loňského podzimu, dva zbylé na konci letošního května.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář