SCHOVÁVANÁ V kamenném MOŘI
Frithia pulchra je rostlina velmi fotogenická díky svému nevšedními vzhledu, nabízejícímu množství zajímavých detailů, a především nádherným květům. Pokud jí nabídneme slušné podmínky k životu, ani v srdci Evropy tou zářivou krásou nešetří. V uplynulých letech jsme o ní na našem webu psali už několikrát. Díky tomu, že se její produkci začaly věnovat velkopěstírny v západní Evropě, z kdysi vcelku vzácné rostliny se dnes stala kytka docela běžná. Samozřejmě že ty v kultuře vypadají trochu jinak než jejich příbuzné v přírodě. Tam bývají těla drobných a nízkých rostlin takřka neviditelná, protože většina z té krásy zůstává skryta pod zemí a ten malý zbytek na povrchu ještě často mizí pod nánosy písku a prachu. Bez květů jsou rostliny takřka neviditelné. Napodobovat proto přírodu do puntíku vlastně v jejím případě nemá cenu, protože bychom pak z krásy té drobné rostliny z čeledi Aizoaceae opravdu mnoho neměli.
V předjaří roku 2019 jsme se rozhodli, že několika našim rostlinám vytvoříme hezké a přitom funkční prostředí, v němž jim bude nějaký čas dobře a zároveň potěší naše sukulentářská srdíčka kdykoliv půjdeme okolo. Základem alespoň trochu přirozeného vzhledu těchto rostlin je chudý písčitý substrát, žádné hnojivo a samozřejmě maximum slunečních paprsků. Nadbytek živin totiž vede k příliš bujnému růstu, ztrátě charakteristického tvaru listů i jejich zbarvení. Když se k tomu přidá ještě nedostatek slunce, rostliny zcela zbaveny svého kouzla se postupně mění v zelené rozlezlé obludy, plazící se přes okraje květináče. Blahobyt v podobě hojnosti živin mívá také za následek že rostliny mnohem méně kvetou, v horším případě nekvetou vůbec. Zrovna v případě Frithia pulchra je to docela neštěstí, protože její květy za vhodných podmínek zdobí středy rostlin od pozdního jara až do podzimu v několika vlnách takřka nepřetržitě.
Nějaký čas už v našem skládku pod starým skleníkem zahálela šamotová miska od Zatloukalů z Oprostovic, v níž jsme svého času dost dlouho pěstovali nádherného mezirodového křížence Cramnosedum ‚Little Gem‘ (Pěstitelská praxe/7.11. 2016). Zároveň jsme dlouho nevyužili k přízdobě našich sukulentů pohledné kamení, zvané „kamenná kůra“. O něm a rostlinách jím ozdobených jsme už v minulosti v této rubrice také psali („Sukulentní suťová políčka“/20.9. 2014). Zploštělé vrcholové partie listů osmi fritií se tak po zasazení ocitly v jedné rovině se zmíněným kamením. Kamennou kůru lze úhledně poskládat těsně vedle sebe a vytvořit takřka jednolitou plochu. Tenké spáry mezi jednotlivými kameny je možné ještě dosypat říčním pískem a celou plochu tak hned na počátku zpevnit. To se vyplatí především při letnění pod širým nebem, protože substrát pod kameny se nevyplavuje ani při silných přívalových deštích a bezprostřední okolí rostlin zároveň rychle vysychá. Stejně dobře ale poslouží kamenná vrstva i v letním makroloňáku, kde od pozdního jara až do podzimu zaléváme výhradně shora i na těla rostlin.
Jakmile jarní slunce nabralo sílu, zbarvilo povrch listů našich fritií do šeda, takže najednou splynuly s okolním kamením. Střídmé dávky vody v té době udržovaly jejich pomalý nárůst, listy byly husté a takřka stejně neprostupné jako kamenné moře okolo těch afrických sukulentních ostrůvků života. Květů bylo na osmi společně zasazených rostlinách Frithia pulchra za celé léto nepočítaně. První se objevily na sklonku června, další pak následovaly i během letních veder. Po pravdě nebylo příliš času se jimi kochat, protože než se poupata otevřela v květy, byl už jsem většinou na cestě do naší prodejny v jihlavské ZOO a do skleníků jsem se dostal s konví v ruce obvykle až za soumraku, kdy se květy zavíraly. Když jsem si vzpomněl, že by bylo dobré misku znovu vyfotit přibližně ve stejné pozici jako na konci května, byl pro změnu už počátek října. V kamenné pustině ale pořád ještě zářila další a další poupátka, vyčkávající na čím dál vzácnější podzimní slunce. Fritie se přitom v tu dobu již pozvolna ukládaly k zimnímu spánku a vodu dostávaly jen zřídka. Vždy raději po ránu a pouze za slunečných dnů, aby alespoň část z toho mála vláhy rostliny stihly ještě do večera zpracovat. Tou dobou už zvolna přebíralo štafetu jejich příbuzenstvo s podzimními květy, zastoupené především rostlinami rodu Faucaria a částečně i Titanopsis. 
Použití kamenné kůry, stejně jako třeba posypu povrchu substrátu vrstvou drobných oblázků, přináší i určitá rizika. Týkají se především začínajících pěstitelů, kteří to samozřejmě také chtějí mít hezké, ale zároveň si ještě ne zcela osvojili cit pro zálivku. Ozdobeným povrchem substrátu totiž ztrácejí kontrolu nad vysycháním substrátu a vystavují tak rostliny riziku přebujelého růstu a v horším případě i hniloby krčků. Líbivé aranžování podobného typu je také podmíněno pravidelným přísunem čerstvého vzduchu v místě pěstování, zamezujícím výskytu plísní a houbových onemocnění. Konečné rozhodnutí samozřejmě zůstává na každém z nás.
Na úvodním snímku je skupinka našich fritií na konci května, na druhém stejná miska na počátku října loňského roku. Třetí fotografie je pohled zblízka na jednu část toho jihoafrického společenství. A nakonec ještě jeden snímek celé misky, zalité podzimním sluníčkem.
