sukulenty.estranky.cz

Už potřetí se na našem webu máte možnost setkat s kytkou, jejíž jméno je tak trochu bez záruky, protože mnozí ji pěstují jako Corpuscularia lehmanii, zatímco jiní zase mají na jmenovkách u ní napsáno Delosperma lehmanii. Dokud nás někdo nepřesvědčí o jeho nesprávnosti, budeme i nadále používat jméno z titulku tohoto článku, které bylo uvedeno i na jmenovce úplně první rostliny tohoto druhu, kterou jsme asi před dvaceti lety získali do naší sbírky. Od té doby jsme jich napěstovali stovky, ale dost dlouho jsme netušili, že z nich jednou budeme tvarovat sukulentní stromečky. Když jsme ty tvarovací možnosti čirou náhodou objevili, napsali jsme o tom článek v této rubrice (Znovuzrození polomrtvol .../7.8. 2011), navazující na původní pěstitelský (Pěstitelská praxe/23.1. 2008). V závěru druhého článku jsme konstatovali, že Corpuscularia taylorii se nám jeví jako ideální rostlina i pro začínající příznivce tvarování, protože vzhledem ke své odolnosti přímo vybízí k nejrůznějším tvarovacím experimentům, k nimž se v budoucnu také chystáme. Od té doby uplynuly další čtyři roky, během nichž jsme se opravdu tvarování této rostliny věnovali a dá se říci, že se dostavily i první slibné výsledky. Proto je tu článek třetí, shrnující výsledky našeho pěstitelského, ale především tvarovacího počínání. Corpuscularia taylorii je v mnohých ohledech podobná naší nejoblíbenější kytce Trichodiadema densum. Je minimálně stejně odolná, její podzemí nabízí vskutku bizarní tvary, zatímco korunu můžeme dotvarovat podle svých představ jen zčásti, zatímco zbytek prostě musíme ponechat na přírodě. Také u této kytky mohou dosáhnout pozoruhodných výsledků i okenní pěstitelé, kteří nedisponují skleníkem nebo prosklenou verandou. Stačí když stromeček od jara do podzimu vystrčí na venkovní parapet svého okna, a především se obrní trpělivostí, protože i téhle kytce z afrického jihu všechno dost dlouho trvá.Začněme zimou, protože ta středoevropská bývá nejsložitějším obdobím pro drtivou většinu sukulentů. Ideálem je samozřejmě maximálně světlé a zároveň i chladné místo, kde se teploty pohybují v rozmezí 5-10°Celsia. V chladu se ale rostliny spokojí i s minimem slunečních paprsků. V takovém případě zaléváme mírně tak třikrát za celou zimu. Za oknem bytu je samozřejmě tepleji a vodu musíme dodávat častěji, i když jen v opravdu symbolických dávkách. Silná pokožka na povrchu listů dokáže udržet šťávu v jejich útrobách neskutečně dlouho, a na konci zimy bývají listy mnohdy i hodně svraštělé. Pěstitele však jejich vzhled nemusí nikterak znepokojovat.
Zato jarní plnění listů vodou vyžaduje trochu citu. Vodu se vyplatí dávat raději jen po malých a postupně se zvyšujících dávkách. Příliš vody najednou totiž mnohdy pokožka nevydrží a popraská. Svraštělé staré listy nakonec zcela zasychají, když mezitím veškerou zbylou šťávu stihnou předat listům novým. Ty jsou zjara ještě maličké, a zcela ukryté pod suchými slupkami těch původních. Proto je třeba odstraňování suchých listů provádět s citem, abychom ty mladé pod nimi nepoškodili. Na rozdíl třeba od tlustic listy korpuskulárií samy nikdy neodpadnou. Jarní proměna ze zcvrklého torza v nádherně nafouklé listy plné života netrvá déle než dva týdny, přičemž většina těch dílčích proměn probíhá už dávno předtím uvnitř listů, aniž by to bylo znát na jejich povrchu. A právě to pěstitele často svádí ke zvýšeným dávkám vody, které mohou být na škodu. Trpělivost se v tomto období prostě vyplácí, stejně jako nepropadat zbytečně panice.
Jaro (a ještě lépe předjaří) je také ideální dobou k razantnějším zásahům do korun budoucích stromků. Existují zde ale dvě překážky, které nás zprvu od tvarování odrazovaly. Stonky této rostliny jsou totiž nezvykle tvrdé, zvláště ty, které již stačily zdřevnatět. Listy na nich zase při správném pěstování narůstají těsně u sebe. Ideálním nástrojem ke krácení větví se nám tudíž osvědčily malé nůžky na nehty, jimiž se dá s trochou šikovnosti proniknout mezerami mezi listy až ke stonkům. Přes veškerou snahu a opatrnost nakonec okolní listy vždy více či méně poškodíme. Jejichž zbytky se vyplatí na rostlině ponechat, i když to zprvu nevypadá příliš esteticky. V krátké době totiž předají zbytek šťávy stonkům a jejich prostřednictvím pak novým listům.Teprve až z nich zůstanou jenom suchá torza, přistoupíme k jejich definitivnímu odstranění, většinou za vydatné pomoci kroutivých pohybů pinzety. Zárodky nových výhonů se objevují zpravidla za 2-3 týdny, v závislosti na množství vody, které můžeme rostlině v daných podmínkách poskytnout. Než se tak stane, snažíme se vyvarovat, aby se voda při zálivce dostala do hojících se ran po řezu! V tomto období se ale rozhodně nemusíme bát přelití, protože nové výhonky mají opravdu velkou spotřebu vody.Jaro je zároveň i vhodnou dobou pro přesazování rostlin, i když přesazovat je samozřejmě můžeme i kdykoliv jindy. Nádoby používáme přiměřeně velké a substrát opravdu chudý, s velkým (i nadpolovičním) podílem říčního písku, podporujícím tloustnutí kořenů v podzemí. I zde se vyplatí již zmíněná trpělivost. Podobně jako u trichodiadem a mnoha dalších rostlin z čeledi Aizoaceae platí, že kořeny tloustnou takřka výhradně pod zemí a chudý, rychle vysychající substrát rostliny nutí vytvářet větší podzemní zásobárny vody na horší časy. Při přesazování kořeny očistíme, podle potřeby zkrátíme a snažíme se při tom zbytečně nezasahovat do jejich nejsilnějších řepovitých částí. Poté celé kořeny zase na rok zmizí pod zemí, pokud nám samozřejmě už nepřipadají dostatečně atraktivní, aby rostlina dostala vlastní keramickou misku.Jakmile přestanou hrozit přízemní mrazíky, stěhujeme naše rostliny ven na plné slunce a déšť. Teprve v té chvíli pro ně začíná opravdová sezóna. Místa poškozená předjarním řezem zarůstají doslova před očima, listy jsou husté a tvrdé jako beton. Záhy pod nimi zmizí i vše poškozené tvarovacími zásahy do koruny, protože namísto každé zkrácené větve narůstá v bezprostředním okolí řezu hned několik nových, z nichž ale nakonec zvítězí jen ty nejsilnější. Během léta pak naši tvarovací činnost už většinou omezujeme pouze na průběžné odstraňování nepotřebných výhonů, vyrůstajících podobně jako u trichodiadem často v místech, kde se nám to vůbec nehodí (např. ve starých částech kmene).
Corpuscularia taylorii snáší během letnění nejenom poklesy ranních teplot k bodu mrazu, ale i dlouhodobé přemokření substrátu při vydatných letních deštích. Díky drsnějším podmínkám záhy ještě zesílí pokožka na povrchu listů. V červnu roku 2014 jsme se mohli přesvědčit, že takto pod širákem pěstované rostliny v plném růstu bez násleků přežijí i hodně silné krupobití, po němž z většiny jejich sukulentních sousedů zůstaly jenom holé stonky a hromádky potlučeného listí. Tržné rány po velkých kroupách na některých listech korpuskulárií za dva týdny nevypadaly o nic hůře než ty, které na nich zanechávají naše nůžky při tvarování. Rostlinám samotným se nestalo vůbec nic. Prostě betonové stromky.Pokud se rozhodneme zasadit již částečně tvarovanou rostlinu do keramické misky, musíme zvolit nádobu odpovídající velikosti i hloubky. Zprvu by měla být samozřejmě ještě hlubší, aby se do ní silnější kořeny vešly i bez radikálnějších úprav, protože jejich značná část by měla i nadále zůstat pod zemí, kde během jediného roku dojde k výrazným změnám tvaru a rostliny se potom mnohem snáze přesazují do misky mělčí. Pokud už ale při takovém přesazování musíme výrazněji zasáhnout do tlustých dřevnatých částí kořenů, každopádně se vyplatí ponechat rány několik dnů zaschnout a po zasazení nějaký čas hlídat, zda substrát po zálivce rychle vysychá, což je neklamným znamením že se rostlina už znovu dostala do plného růstu. Tvarované rostliny v keramických nádobách musíme zalévat přibližně dvakrát tolik co rostliny ve stejně velkých plastových květináčích, a každopádně je jednou za rok přesadit, protože vlasové kořínky postupně zaplní celý objem misek a vytlačí z nich téměř všechen zbývající substrát.
Corpuscularia taylori je rok co rok jednou z posledních rostlin, které na podzim stěhujeme z venkovních prostor pod střechu. Poklesy teplot k bodu mrazu spolehlivě přežije i v děštěm prolitém substrátu. Na podzim navíc výrazně přibývá hmota rostlin, hezky pozvolna vyzrávají jejich pletiva a pod širákem pěstovaní jedinci samovolně vytvářejí neskutečné množství mladých výhonů. Už proto se vyplatí nechat je na čerstvém povětří co možná nejdéle. Několik dnů potom ještě setrvají v letním makroloňáku, kde dokonale vyschne substrát v jejich květináčích. S kořeny v suchu a listy k prasknutí naplněnými vodou je pak stěhujeme na zimoviště, kde vydrží zcela nasucho až do vánoc, aniž by se jejich listy svraštily. Teprve na samém konci roku obvykle absolvují první zálivku od podzimních dešťů.Pokud při pěstování a tvarování této kytky projevíte alespoň trochu trpělivosti, dočkáte se nádherných tvarů a neskutečně odolných stromečků, tvrdých jako by byly vyrobeny z betonu. I po letech se pořád vejdou na okenní parapet a když z něj náhodou spadnou, pokaždé to samotné rostliny snášejí mnohem lépe než jejich keramické misky!
Obr.č.1 – obrůstající vrchol rostliny i se stopami poškození listů nůžkami, č.2 – dvojice rostlin v popředí na jarní vodu teprve čeká, zatímco ty v pozadí už ji dva týdny pravidelně dostávaly, č.3-4 – rostlina s dvěma kmeny v misce od Součků ze Šťáhlav a detailní pohled na její povysazené kořeny, č.5 – stejná rostlina o tři roky později, již v misce od Zatloukalů, č.6 – a jiná v podobné misce se škrábaným povrchem, č.7 – a další, tentokrát v misce od Květy Mrázkové z nedalekého Antonínova Dolu, č.8 – a na závěr vzpomínka na kamaráda Vlaďu Zatloukala, který si rostlinu z dnešního článku také oblíbil, a ta nádherná miska je právě z jeho dílny, zatímco kameny vyplavilo Libyjské moře na jihozápadě Kréty a rostlinu jsme vypěstovali a za vydatné pomoci přírody vytvarovali my.